Mezi námi jashinisty VII. - Jedno setkání, jeden osud

Dvojice se proplétala vesnickými uličkami, srážela ty, jenž jí stáli v cestě a nakonec se zastavila před jednou z těch nejzapadlejších hospod ve městě.
„První!“ křikl Hidan s radostí pětiletého dítěte a Noriko kolem něj s úsklebkem proklouzla dovnitř. On samozřejmě nemohl zůstat pozadu, takže za chvíli už se oba dva tísnili na rozvikaných barových stoličkách, ze kterých ne zrovna šetrně vyhostili jakési opilce, ale těm to bylo pravděpodobně jedno, protože si bez řečí ustlali na zemi.
„Hm, dám si... saké a misku dango. Noriko, ty chceš co?“ obrátil se na svou společnici.
„S-Stačí mi voda,“ řekla nevýrazně a pokusila se splynout s okolím. Očividně se tu necítila dobře.
„Nemusíš být tak skromná! Z poslední, ehm, práce máme přece spoustu yenů!“
„Prostě mi stačí voda,“ odsekla nakvašeně. Hidan se teď choval až dětinsky. Že prodavač neodhalil, že ještě není plnoletý, se dalo pokládat za štěstí. Ovšem to, že Hidanovi to prošlo ještě neznamená, že do toho musí nutně zatahovati ji.
„Musíš něco jíst! Víte co? Tady pro Noriko taky saké, a třeba, hm, ramen. A žádné poznámky, ano?“ mrkl na prodavače a lehce zazvonil sáčkem s penězi.
„Ale-“
„V pořádku, nemusíš se bát,“ usmál se a opět ji rozcuchal. Noriko si rezignovaně povzdechla nad jeho tupostí a pohodlněji se opřela o barový pult.
„Tady to máte,“ usmál se hospodský vesele a vyskládal na dřevěnou plochu jejich objednávku. Potom nastavil masitou dlaň a Hinan si s ním plácnul. Muž se v první vteřině zatvářil překvapeně, pak ale jeho tvář zbrunátněla a už už se chtěl rozeřvat, když ho bělovlasý zastavil.
„Dělal jsem si legraci. Tady máte,“ vysypal mu na ruku mince a pobaveně se šklebil.
„Musíš přidělávat další problémy?“ položila Noriko spíše řečnickou otázku.
„To nejsou problémy. Tomu se říká zábava,“ odpálkoval ji Hidan a začal se hladově zabývat obsahem svého talíře. Dívka po něm hodila jeden napůl udivený, napůl nesouhlasný pohled. Pak ale popadla hůlky a snažila se poprat se svou porcí.
Když dojedla, přiznala si, že už dlouho nic tak dobrého neměla. Většinou jedla jen rýži a chleba, když měla štěstí, tak se jí podařilo ukořistit nějaké ume nebo nashi, ale to nebylo příliš časté. Ramen měla... vlastně vůbec poprvé. Ale pokušení ochutnat saké stále tvrdohlavě odolávala.
„No tak, dej si,“ pobídl ji Hidan a bez okolků do sebe hodil obsah své sklenky.
„Pane Bo- teda, Jashine, tak jo,“ povzdychla si a mírně upila. A vlastně... nechutnalo to tak špatně. A tak si lokla ještě jednou. A potřetí.
Musela uznat, že na to opravdu není zvyklá. Sice ještě dokázala myslet celkem jasně, ale přece jen měla trochu otupělé smysly a pohyby také neměla úplně pod kontrolou.
„Tak co?“ otočil se na ni Hidan.
„Co *škyt*?“ zeptala se Noriko.
„Chutnalo ti?“
„Asi, hm, jo,“ přikývla a opřela se rukama o pult.
„To je dobře,“ usmál se. Už už se chtěl zvednout k odchodu, ale přesně v tu chvíli se před hostincem ozvaly naštvané hlasy, opilecký smích a zašustění. Pár sekund po tom někdo vyrazil dveře a rozmáchl se. Noriko se pohotově sehnula a jen o vlásek se vyhnula shurikenu, který se zabodl do zdi za ní.
„Kdo seš?!“ vykřikl rozzuřeně hospodský a vylezl zpod pultu.
„Menuju se Toshiro,“ uklonil se oslovený, ztratil rovnováhu a spadl na zem.
„Vypadni!“ vřískl muž, z očí mu šlehaly plameny a prskal na všechny okolo. Pár lidí se otráveně zvedlo a vyvleklo bránícího se Toshira ven. Bylo slyšet pár ran, bolestný výkřik a pak se ti, kteří nezvaného hosta vyhodili, vrátili dovnitř.
„Jdeme,“ řekl Hidan se šťastným výrazem na tváři.
„Proč zase?“ zívla otráveně Noriko, která si mezitím ustlala na pultu.
„Mám pocit... mám pocit, že jsme našli toho pravého.“
„A co jak-“ nestihla doříct, protože bělovlasý ji popadl za ruku a vyběhl s ní z hostince. Chvíli se před onou hospodou rozhlížel, než si všimnul podivně zkrouceného těla, které bylo v té tmě jen těžko rozeznatelné.
„Já půjdu napřed do hotelu a objednám pokoje, a ty ho přiveď, jo?“ zeptal se jí, a aniž by čekal na odpověď, rozběhl se ulicí.
„No bezva,“ povzdychla si Noriko a přehodila si muže přes rameno. Šla dost nejistě, motala se, a nadávala na Hidana.
„Menuju se Toshiro,“ zamumlal z polospánu muž.
„To už víme,“ poznamenala otráveně Noriko. Když už Toshiro nic neříkal, tiše došla k jejich ubytovně a zapadla dovnitř. Když vyšla do patra, nebylo možné nepoznat pokoj, který Hidan vybral, protože bylo otevřeno a na dveřích zrovna v tu chvíli přistály kapky rudé krve.
„Á, už jste tady!“ zaregistroval je Hidan právě ve chvíli, kdy si z těla vytahoval svou nepostradatelnou jashinistickou tyč.
„Musíš ten rituál provádět i tady?“ přejela Noriko kritickým pohledem po podlaze, po které se rozlévala rudá tekutina.
„Jashin-sama nám nedává pracovní volno,“ pokrčil rameny. Noriko se zatím pokusila kaluž krve vedle něj obejít. Když se jí to podařilo, položila Toshira na postel a také si sedla.
„Co s ním vlastně chceš dělat?“ položila otázku, která ji už dlouho pálila na jazyku.
„Co asi? Něco ti řeknu. Tohle je úděl nás, jashinistů – hledat stále nové a nové přívržence našeho boha. Je to naše povinnost. Potenciální jashinisté jsou většinou vyvrhelové, kteří nepatří do společnosti nebo nemají hezkou minulost. Tenhleten, co tu leží, je skoro učebnicový příklad. Až se probudí, bude stačit s ním akorát hodit řeč a přetáhnout ho na naši stranu. Tím bude půlka práce hotová.“
„Jasně,“ přikývla Noriko. A tak čekali.
Seděli tam tak nějakou dobu, a jí už pomalu začala docházet trpělivost. Prudce vstala, došla do koupelny, natočila do mísy vodu a Toshira polila. Ten se okamžitě probudil a přidušeně prskal nadávky.
„To mě nenapadlo,“ zasmál se Hidan. Dívka si ho nevšímala a znovu si sedla k Toshirovi.
„Jmenuji se Noriko Ketsueki,“ představila se mu.
„Toshiro Itazuki.“
„Jak jsi se sem dostal?“ pokračovala Noriko podle Hidanova plánu Přetáhni-ho-na-naši-stranu.
„Odešel jsem z vesnice a stal se ze mě nukenin. Pak jsem sice ještě občas někde dostal práci, ale to byly výjimky. Právě dneska jsem přišel o jednu docela dobře placenou. Spikli se proti mně ostatní a tvrdili, že jsem se nechal podplatit, abych ovlivnil zápas ve prospěch jednoho z účastníků Chuuninských zkoušek. Takže mě vykopli, zmlátili a já se opil,“ zakončil a unaveně zavřel oči.
„A co kdybys jim to vrátil?“ využila Noriko střelhbitě svou šanci.
„To taky chci... ale nemám na to *škyt* dost síly.“
„Přesně takovou sílu ti může poskytnout Jashin-sama,“ zašeptala tmavovláska.
„To nezní špatně,“ zamyslel se Toshiro. Noriko se usmála; zatím vše vycházelo. Najednou se jí ale zamotala hlava a uvědomila si, že sama je trochu opilá. Víčka jí ztěžkla a svět se zdál nějaký rozmazaný. Potom se vše ponořilo do tmy a ona usnula.

Ráno ji pořádně bolela hlava. Rozhlédla se po pokoji, kde ležela, a zmateně se zamračila – nepoznávala to tu. Po chvíli si ale domyslela, že ji sem asi donesl Hidan. Rychla vyskočila na nohy a vyšla na chodbu. Tam narazila na svého bělovlasého společníka, který se zrovna chystal zaklepat na dveře.
„Tak co, vyšlo to?!“ křikla na něj nedočkavě.
„No... tak napůl,“ pousmál se Hidan.
„Napůl...?“
„Ten Toshiro řekl, že si to nechá projít hlavou, protože božstev je přece hned několik, že. Samozřejmě jsem ho nemohl nutit stát se jashinistou, protože pak by v něj opravdu pořádně nevěřil a nedával mu pořádné oběti. Ale předpokládám, že se zase brzo setkáme, a tentokrát si uvědomí, kdo je pravý bůh.“
„Jak si můžeš být tak jistý tím setkáním?“
„Jashin-sama je mocný. Víc, než si myslíš,“ usmál se.