Dračí bojovnice 2 Stejný jako já?

Stále jsem nemohla uvěřit mým očím. To, co stálo přede mnou, nemohlo být Kaze.
"Kdo jsi?"
"Já jsem já."
"Na to se k***a neptám, tvé jméno."
"Mé jméno není podstatné. Měla jsi plno příležitostí si ho zjistit."
"To je fakt, ale ty nejsi Kaze."
"Já, že nejsem Kaze? Máš pravdu, já jsem překonal své vlastní já."
"...No to je fuk, stejně s tebou budu muset bojovat."
"Jak je libo."
"Jsi si nějak jistý svou silou, ne?"
"Jo jsem a věřím...ne já to vím, že tě porazím."
"Tak se o tom přesvědčíme."
Má lidská podoba se začala ztrácet. Celé tělo se mírně protáhlo a zmohutnělo, téměř všechny kosti v těle se přeskládaly a přirostly i nové a s tím i nové části těla jako ocas a křídla. Obličej se rovněž protáhl a oči se přestěhovaly na bok hlavy, uši se vytratily a místo nich mi hlavu zdobily rohy. Z vlasů se staly malé hroty, které se táhly od čela až po ocas. Z pěti prstů jeden zmizel a další zakrněl a přestěhoval se blíže k patě. Z nehtů se staly drápy a celé tělo se pokrylo jasně zelenými tvrdými šupinami.
"Tak a teď jsme si rovni."
"To si nemyslím."

Mezitím v nové Konoze:
"Hm...docela hezká vesnice." poznamenal příjemným hláskem Aoi.
"To jo, ale nezapomeň, proč tu jsme." napomenula ho Shiro.
"No jo furt." odpověď teď už svým obvyklým mrzutým hlasem.
"Mám hlad, zajdeme na sváču?"
"Akaru ty blbe, nezapomeň na to, že Midori teď někde bojuje proti vzkříšenému Kazekagemu a ty jsi chtěl teď svačit!" rozkřičela se Shiro.
"Chjo....takže ze sváčy nebude nic."
"To si piš a pojď. Ta jejich rada je tímhle směrem, že?"
"Jo." odpověděl Aoi s mapou v ruce.

Zpět k Midori:
Rvali jsme se jako divá zvěř. V této chvíli by bylo použití kosy zbytečné. Kaze byl dvacetkrát rychlejší než já, ale zatím se mi dařilo vykrýt většinu jeho útoků. Zatím. Chystal se k dalšímu útoku. ´Jen počkej.´ pomyslela jsem si a rychle vytvořila trochu větší kouli magické energie a když jsem byla na dosah nechráněného místa, hodila jsem ji. Ozval se ohlušující výbuch a zvedla se vrstva prachu. Přimhouřila jsem oči a hledala nějakou siluetu postavy, ovšem jediné, co jsem viděla, byl prach. Když klesl, konečně jsem ho uviděla.
"Cože? Jak to, že ti nic není! Jsem si jistá, že tě ta koule zasáhla, tak jak to, že jsi nezraněný?"
"Ihned ti to vysvětlím, má milá Midori. Tyhle druhy útoků mi neublíží, má magie je silnější než tvá, tudíž mé magické brnění vydrží vše, co na mě pošleš, ovšem, netuším, jak ty zvládneš mou magii."
V jeho tlapě se začala formovat malinká kulička černé energie.
"A to mi má jako ublížit?"
"Jen počkej a uvidíš."
Hodil ji. Lehce sem se vyhla, ale k mému údivu se ta kulička otočila a vracela se zpět ke mně. Vyskočila jsem do vzduchu, tak jsem se ji opět vyhla, ale ona se opět otočila a začala mě pronásledovat. Zamávala jsem křídly a vznesla se vysoko do vzduchu hledajíc nějaký úkryt. Ovšem, ať jsem se schovala nebo utíkala, vždy mě našla, nakonec jsem se opět asi po pěti minutách vrátila na bojiště a ve chvíli nepozornosti mě ta zpropadená koule zasáhla. Ozval se mírně tlumený výbuch, ovšem jeho následky měly katastrofální účinek. Ta malá spičená kulička mě urvala ruku a natrhla křídlo.
"Au, au, au. Ty zmrde, co to bylo?"
"Černá magie."
"To mi chceš namluvit, že tahle malá kulička toho dokázala napáchat víc, než středně velká koule?"
"Nejspíš jo. Tak a teď mi řekni, jaké to je? Vědět, že jsi slabší než tvůj nepřítel, že nedokážeš uniknout a že nemáš nejmenší šanci na výhru."
"No, abych pravdu řekla, bolí to jak sv**ě, ale jinak v poho."
Uvedla jsem se a dobelhala se k mé opodál ležící tlapě. Tu jsem si pomocí magie připojila zpět k tělu a křídla si také jakž takž vyléčila.
"Tak ty už si se ptal a teď já, jak je možné, že takový debil jako ty se stal tím, čím jsem já?"
"No je to prosté. Po tom, co jsi mě zabila a nechala mě tam, za co ti děkuji. Se mě zmocnili dva muži, kteří mě odnesli do temné jeskyně ke svému pánovi, a ten svolil, že mě mohou vzkřísit, ovšem při oživování se jim trochu pomíchaly přísady a já se stal tím,, čím jsou oni."
"Takže tebe zachránili černí draci?"
"Přesně a naučili mě všemu, co uměli a já jsem teď mocnější než celá vaše proklatá vesnice."
"Aha...to je smutné."
"Proč?"
"Stejně bys to nepochopil. Pojď raději bojovat."
"S potěšením."

Opět v Konoze:
"Slyšíš něco?" zeptal se po chvíli Akaru.
"Ne, musíme jít blíž." řekla chytře Shiro
"A proč to nenecháme na Aoiovi?" zeptal se opět Akaru.
"Nevím, nejsem si jistá, jestli to zvládne."
"Proč by to nezvládl? Každý z těch debilů támhle mají sklenici s vodou a Aoi je vodní drak, takže máme vyhráno."
"To je fakt, to bych chtěla taky umět."
"Jako co?"
"No celá se rozplynout a rozdělit."
"Vážně? Mě to připadá docela nechutné."
"Ale vem si, když se rozplyne, může být na několika místech najednou. A navíc, můžeš odposlouchávat."
"Hm...pořád je to nechutné."
"Každý má svůj názor a teď mlč, musíme počkat, než se vrátí."
"No jo furt."

Zpět:
"Uch... Nikdy jsem ani nepomyslela na to, že bys mohl být tak silný. To už je po třetí, co si přišívám tu zkurvenou ruku. Víš, co mi vrtá hlavou?"
"No povídej."
"Vždycky, když mi "nechtě" urveš nějakou končetinu, vždy čekáš, než si ji přišiju, proč? V téhle chvíli mě klidně můžeš zabít, ale ty čekáš."
"Ani nevím, třeba nechci, abys zdechla tak jednoduše."
"Aha, tak to je vážně dobrá odpověď. Tak pokračujme."
"Ok."
Stěží jsem se zvedla a opět začala bojovat, cítila jsem, jak mi pomalu ubývá sil. ´Má magie byla téměř na nule, takže mou ruku, nohu nebo křídlo bude moci urvat ještě jednou, maximálně dvakrát, pak už budu muset bojovat bez nich. A on zatím nemá ani škrábanec, ale určitě musí mít nějakou slabinu, na kterou jsem zatím nepřišla. ´ přemýšlela jsem. Když jsem se na něj pozorně zadívala, zjistila jsem, že celé jeho tělo je pokryté pevnými šupinami, ovšem jeho nohy od kotníku dolů byly téměř bez šupin, to by mohla být jeho slabina. Popadla jsem o kus dál ležící kosu, teď už bylo jedno, jestli to je nebo není výhodné a rozeběhla jsem se na něj. Ten se v klidu mému pomalému útoku vyhnul a poslal do mě další výboj černé magie, tentokrát mi to sice neutrhlo končetiny, ale i tak to byla bolest. Otočila jsem se a zaútočila znovu.
"Už mě to nebaví. Asi to skončím."
Opět se vyhnul mé ráně a tentokrát použil něco nového, odhodilo mě to asi deset metrů daleko, při tom jsem porazila pár stromů a zastavila se až o menší skálu, která při mém nárazu hlasitě zaduněla a místy popraskala. Tentokrát to bylo vážné, necítila jsem přední ani zadní tlapy, nejspíš jsem měla zlomenou páteř a žebra. Taky plíce na tom nebyly zrovna nejlíp. Vykašlala jsem krev smíšenou se slinami a zvratky. Vypadalo to dost nechutně. Když jsem stočila svůj pohled na něj, pochopil, že bych chtěla vědět, co mi to zas udělal. V jeho tlapě se téměř okamžitě objevilo černé kopí.
"Ty jsi mě paralyzoval kopím?"
"Přesněji řečeno, paralyzovala tě magie spojená s jedem v tom kopí."
"Ale teď vážně jsi ještě stále člověk?"
"Co to bylo za otázku. Samozřejmě, že jsem."
"Ne nejsi."
"Proč si to myslíš?"
"Kdybys byl, tvé duhovky by měly normální barvu, tvá mysl by byla čistá, neměl by si trhavé pohyby a nechoval by ses jako šílenec! Špiníš celou rasu draků!"
"Milá Midori, vaše rasa mě nezajímá, chtěl jsem moc a sílu a té se mi dostalo. Je mi jedno, jestli jsem podle tebe stvůra nebo člověk, podstatné je to, že se pomstím."
"Pořád nemůžu uvěřit tomu, že oni z tebe udělali tohle."
"Oni mě přivedli k životu, ale ty jsi mi ho sprostě vzala a já ti ho teď taky vezmu."
"Nezapomínej na to, že jsem jaksi nesmrtelná. Můžeš mě rozsekat, spálit, utopit, ale já stále budu žít."
"No to je pech. Alespoň se trochu pobavím."
"..."

Konoha:
"Tak co Aoi, co jsi zjistil?!" vhrkli na něj.
"Nechtějte to vědět."
"Tak povídej."
"Oni...chtějí...zničit naší vesnici."
"Cože? Ale počkat, co se tak strachuješ, na nás nemají."
"Mají, byl jsem taky ve zbrojnici, téměř všechny jejich kunaie, shurikeny a katany jsou ze zlata."
"Si děláš p***l? A co teď máme dělat? Varovat vesnici nebo zachránit Midori?"
"Uděláme to tak, Já a Akaru půjdeme pomoct Midori a ty Aoi se vrať do vesnice a varuj Šéfa."
"Ok."
Všichni se rozeběhli svými směry.

Opět zpět:
Již jsem neměla sílu vstávat, proměnila jsem se do své lidské podoby, on udělal to stejné. Opět jsem uviděla ty jeho jasně rudé vlasy. Ovšem jeho modré oči jsem nespatřila. Pokud vás zajímá, jak vypadá jako drak, tak si představte mě, ale o něco větší s černými šupinami a červenými drápy, rohy, hroty na hřbetě a konečným hrotem na ocasu. Byl stále blíž a blíž a teď mi to docvaklo, kosa ležící za ním opodál byla stále na navijáku, takže jsem začala pomaloučku a nenápadně přetihovat kosu k sobě a když byla o něco blíž, prudce jsem škubla. Kosa se vznesla ze země a prosvištěla vzduchem, dokonale zasáhla svůj cíl. Zhroutil se na zem.
"Ty mrcho, už zase!"
"Jo, přesně a teď jsme na tom stejně."
"Ha, ha. Jeden malý problém, já nejsem Jashinista."
"A kdo říkal, že zemřeš? Neměla jsem v plánu tě zabít, jen znehybnit. Netrefila jsem důležité orgány. Když jsi se "znovuzrodil", nechci tě opět o tvůj život připravit, chtěla bych, aby ses vrátil do svého původního stavu a taky aby ses vrátil do vesnice."
"Hezké, ale to se nestane."
"Proč?"
"Můj pán mi řekl tohle:Pokud ji nezabiješ, nejsi hoden žít."
"Takže tě zabije?"
"Jo."
"Smutné."
"Vím."
"Ale musíš myslet pozitivně, sice tě vzkřísili, ale už jsi to nebyl ty, ten hodný Kaze, byl jsi něco, co nejsi a to by ani nemělo cenu žít. Byl jsi jen chodící tělo bez duše."
"Hezky řečeno, ale mám pocit, že to zlo ze mě vyprchalo."
"Cože?!"
"Nevidíš? Mé oči mají opět svou původní barvu."
"No jo, máš pravdu. Kdybych se mohla hýbat, objala bych tě."
"To nemusíš, pochopil jsem, že mě nemiluješ."
"Díky a omlouvám se za to před tím."
"To je v klidu."
"Vážně?"
"Samozřejmě, že ne, propíchla jsi mi srdce!"
"Ale neboj, tentokrát tě zachráním! A budeme přátele."
"Hezká vize."
"To není vize, to se stane."
"Tak to musím žít, chtěl bych to vidět."
"Mám ještě dotaz, i když to zlo vyprchalo, jsi stále drak?"
"Jo."
"Skvěle, jsme si opět o něco blíž."
"Jo."
"Víš, co by mě zajímalo?"
"Co?"
"Jak z tebe to zlo vyprchalo."
"Řekl bych, že je to tvá zásluha."
"Vážně?"
"Obměkčila jsi mé srdce poháněné pomstou."
"To je hezké, jsem ráda, ale zajímalo by mě, kdo nás vyléčí, nemám už žádnou magii."
"Já taky."
"Tak tu takhle budeme muset zůstat."
"Asi jo."
*zvuk hromu, začíná pršet*
"k***a, začalo pršet."
"..."