Dračí bojovnice 2 Jashin nebo přátelé?

Šli jsme po úzké skalnaté cestičce směrem dolů do hlubokých listnatých lesů. Sídlo se od nás pomalu vzdalovalo, nebo spíš my jsme se vzdalovali od sídla. Pořád jsem nevěděla, co mám dělat, když se zeptám jich, odpoví mi, že život je cennější než víra v boha. Takhle odporně oslovovat Jashina-sama. No, a když jsem se ptala otce, odpověděl, že máš dělat, to co ti říká srdce, ale myslel to tak, že máš dělat to, co ti říká Jashin. Jsem totálně zmatená.

Na chvíli jsem se zastavila a nasála vůni lesa. Ostatní šli dál, nevšímaje si toho, že já stojím, ale zas tak hodně to nevadilo, chtěla jsem být sama a v klidu přemýšlet. Lehla jsem si pod strom a zavřela oči. Slunečné paprsky prosvítali skrz listí a příjemně hřály...

´Co je tohle za místo? Vidím úplnou p.ču.´ Dám se do pohybu a hledám světlo, zakopávám o různé předměty, některé podivně chrastí. Pořád jdu dál, až v dálce uvidím světlo...zrychlím krok, běžím, jsem stále blíž a blíž...je to osvětlená místnost, zahlédnu siluety postav, prudce brzdím. Jsou dvě...ne tři…, ale ta třetí...je mrtvá. ´Co to k***a dělají?´ Všude kolem cítím pach černé magie. Uslyším burácení hromu a....onen mrtvý se sám od sebe zvedá a.....upřeně se dívá přímo na mě... ´Kaze?!´

*Prudké probuzení* "Ty v**e, to byl sen. Ještě štěstí, že to byl sen nebo ne? Ale k***a, nad čím to přemýšlím..jasně, že to byl sen." Ztěžka jsem se zvedla. "He co vy tu děláte?"
"Co je ti po tom a navíc, to ty bys měla vysvětlovat. Proč jsi nešla s námi?"
"Nechtělo se mi."
"To je odpověď a ještě tu chrápeš."
"Náhodou, zdál se mi otřesný sen. Fuj."
"Tak to by mě zajímalo, co to bylo. Že by.... Tsunami, která se prohnala městem a při tom nezemřel ani jeden člověk?"
"Ne...to ne, zdálo se mi…, ale nic."
"Ok, tak co jdeme?"
"Jo."
Přidali jsme do kroku, po nějaké té chvíli chůze se před námi rozprostřela ta stará známá vesnička.
"Shiro, pamatuješ, tady jsme se poprvé potkali."
"Jo. A ty, pamatuješ, chtěla jsi mě zabít."
"He, he, to bylo. Teď bych ti neublížila."
"To jsem viděla v sídle."
"Za to mohly ty prášky."
"Ne, za to mohl tvůj mozek, sežrat je všechny...,"
"No a? hele mám hlad, zajdeme na ramen."
"Ty máš prachy?"
"Jasně, když jsme byly v sídle, zase jsem navštívila Kakuzův pokoj."
"Aha, tak tedy jdeme na ramen."
Šli jsme do té restaurace, kde jsem byla před tím, než jsem potkala Shiro. Dali jsme si ramen a po jeho zkonzumováni jsme zaplatili a odešli. A teď je náš směr už zcela jasný, Konoha, která je ocaď asi tři, čtyři dny cesty....myslím, nebo to bylo míň?

Uprostřed temné jeskyně:
"Tak, až tohle doděláme...,"
"...Náš pán nás odmění."
"Co nám ještě chybí?"
"Chlup z Ferina."
"Mám."
"Ok, takže můžeme začít."
"Slyš mně duše ztracená, navrať se do těla, pomstou budeš poháněna! Zlá temná zetlelá duše....nechť rozzáří vyhaslé oči a temným zákonem zakročí!"
*zvuk hromu, bouřka*
"Žije!!! On žije!!!"
"Ale počkat....,"
"...Něco je špatně."
"On přece...,"
"...Neměl být tím,"
"Čím jsme my."
"Já chtít zabít....jedna osoba."
"Jistě, jistě, ale nejdřív tě budeme muset vycvičit a naučit pořádně mluvit."
"To by šlo."
"A budeš sloužit našemu pánovi."
"To já nechtít."
"Budeš muset."
"Chjo..."

Zpět k Midori:
"Jak daleko to ještě je? Jsem dehydratovaný."
"Drž hubu Aoii, jsme na cestě teprve hodinu a ty furt remcáš. Nikdo přesně neví, jak daleko to je."
"Hm..."
"A vůbec Midori, už ses rozhodla?" zeptal se po chvíli Akaru.
"Ne, vůbec nevím, co bych měla udělat, jestli jít v Jashinových stopách anebo v těch dračích...."
"No, Jashin je tvůj pán, měla bys ho poslouchat."
"Oh Akaru, ty jsi tak milý, ovšem, to se nedá říct o těch dvou, co ty protáhlý ksychty?!"
"Akaru mele nesmysly, zabíjení je špatné."
"A vy jste v nějakým klubu proti zabíjení, že na tom tak lpíte? Musíte si na to zvyknout, Midori je už holt taková. Já si taky zvykl."
"No budíš, nezapomeň, ať se rozhodneš jakkoliv, budeme přátelé, sice budeme nasraní, ale co se dá dělat, jak říká Akaru."
"Vy jste všichni tak milí!!! A teď jdeme, nemůžu se dočkat toho masakru."
"..."
"Takže ona celou tu dobu věděla, co chce a jen čekala na naše svolení?"
"Asi jo."
"Jak malý děcko."
"Přesně."

Před temnou jeskyní:
"Tak, teď jsi připraven, nezapomeň, až s ní skončíš, vrať se. Pokud tak neučiníš, opět zemřeš. A ještě něco, tvá moc je obrovská a ty ji sice umíš ovládat, ale nemusíš ji nutně hned ukazovat, jasný?"
"Jo je mi všechno jasné, ale to jak ji zabiju si s dovolením udělám po svém."
"No jo furt, tak už běž nebo leť."
"Ok."

Pochodovali jsme další tři dny, za tu dobu se toho moc nestalo, jen. Pořád dokola se mi zdá ten stejný sen a čím dál jasněji. Nějací dva lidi vzkřísí Kaze a on se na mě dívá tím vražedným pohledem. Hrůza. O tomhle snu jsem nikomu neřekla, mysleli by si o mně, že jsem blázen a to by mě vážně sralo. Však víte.
Dnes ráno se před námi začala rýsovat silueta nové Konohy. Přidala jsem do kroku, nemohla jsem se dočkat, tolik obětí pro Jashina, jak krásná představa. Byla jsem kousek před bránou, když...někdo v černém plášti se mi postavil přímo do cesty. Prudce jsem zabrzdila.
"Uhni!"
"Ne."
"Říkám ti uhni!"
"Ne, to ty uhni!" mávl rukou a nějaká zvláštní síla mě odhodila stranou.
"Au."
"Půjdeš se mnou." něco mě chytilo a táhlo pryč.
"Midori!!!" ozvali se ostatní.
"Nestarejte se o mě, běžte do Konohy."
"Ale!"
"Žádné ale....běžte!"
"Dobře, hned jak to tu doděláme, přijdeme za tebou!"
"Jo!"

Táhl mě asi čtvrt hodiny od místa, ze kterého jsme vyšli. Stalí jsme na mýtině, dost podobné té, na které jsem bojovala s Kaze. Pustila mě.
"Připrav se, tady zemřeš."
"Proč ta nenávist, ani nevím, kdo jsi."
"Tak ty už jsi zapomněla?" sundal si kápi.
"K-Kaze? Ty jsi přeci....mrtvý!!"
"Ne, to bych tu teď asi nestál. Vzkřísili mě. Pokud dobře vím, už nějakou dobu tě pronásleduje noční můra."
"Jak to víš?"
"Jsi tak blbá nebo to hraješ?"
"Tu můru zařídili oni a já ji ještě posílil, ale teď se ta můra stane skutečností."
"Ty mě chceš zabít? Pokud si pamatuju, tak to ty jsi minule skončil mrtvý na zemi a já jsem neměla ani škrábanec."
"To je minulost. Mám teď tolik moci, že tě rozmáčknu jako štěnici."
"Tak to chci vidět."
"Uvidíš."

Dal se do pohybu, byl tak rychlý, že jsem ho nedokázala zaregistrovat, dostala jsem jednu pořádnou ránu do břich a druhou do hlavy. Letěla jsem několik metrů, udělala pár kotrmelců a zastavila se o strom.
"Jsi vážně silnější, jde to poznat."
"A to ještě není všechno."
Opět vyrazil, ani jsem se nestačila zvednout a on byl u mě a držel mě pod krkem. Šáhla jsem po kose a zarazila mu ji do břicha. On se jen usmál a kosu vytáhl, rána se okamžitě zacelila.
"Regenerace? Co jsi vlastně zač?"
"Vážně to chceš vědět?!"
"Samozřejmě, ať vím, proti čemu nebo komu vlastně bojuji. Doufám, že budeš zvíře, udělám si z tebe trofej."
"Grrrr." odhodil mě stranou.
Odhodil plášť, jeho oči zčernaly ještě víc, roztáhl ruce a začal se zlověstně smát, pak se začal měnit, celé jeho tělo se zvětšilo a celé přeskládalo, padl na všechny čtyři a s ďábelským úsměvem se na mě podíval. To co jsem pak uviděla...nemohla jsem uvěřit svým očím.
"Ne, tohle není možné."