**Nový pohled na svět 10**

,Ano, už jdou.“ řekla, pustila mě a postavila se přede mě. Křoví zašustilo a na naší louku přicházely další dvě osoby. Nevěděl jsem kdo to je, ale podle Hinatina i Maiyina bojového postoje jsem věděl, že ty dvě osoby nepřišly, aby nám pomohly.
Na okraji louky zapraskala větvička. Jen jedna, jediná. Rozhrnuly se větve a na louku vešla Karin a hned za ní Ino. Karin zalapala po dechu hned co mě uviděla.
,,Takže se to stalo..." zašeptala. Ino si mě podmračeně prohlížela.
,,Co budeme teď dělat? " zeptala se Hinata.
,,Měly bychom uzavřít mír. Než ho ochráníme. Jen prozatím." Navrhla Ino lehce. Znělo to jednodušeMyslel jsem,že to jednoduché nebude.
,,Možná bychom mohly..." kývla Karin opatrně.
,,Prozatím..." řekla Maiya ,,...jsme na jedné lodi." dokončily společně a podaly si ruce.
,,Můžete mi sakra někdo říct, co se mi to stalo? " zeptal jsem se šokovaně.
,,Proměnil ses." řekla Hinata. Znělo to jednoduše. Pro mě to jednoduché nebylo.
,,Takže teď jsem jako co? Upír jako Edward? Nebo novej Harry Potter? " řekl jsem abych trochu uvolnil atmosféru. Maiya se zvonivě zasmála.
,,Harry Potter? Jak tě to napadlo? " smála se i Karin.
,,Jsme spíš společenstvo..." začala Ino.
,,Prstenu? " povytáhl jsem obočí.. Ino protočila panenky.
,,Ne prstenu. Ani samy nevíme co jsme. Ale je to skvělý,ne? " zasmála se Maiya.
,,No jo, to je. Ale nechápu jak se mi stalo...tohle." řekl jsem. Soustředil jsem energii do konečků prstů a pak ji uvolnil. Z mé ruky vyletěl paprsek světla a zničil pár dalších stromů.
¨,,Nemusíš to tu ještě víc ničit,myslím že my jsme to zvládly dobře samy..." podotkla Karin jen tak. Rozesmáli jsme se všichni. Uvolněně a nahlas.
,,Promiň..." řekla potom Karin a opatrně se podívala na Maiyu.,, Za všechno co jsem ti udělala.". Maiya se usmála a Karin objala.
,,Tak a co budeme dělat teď?" zeptal jsem se v naději, že to třeba bude zase něco jako běhání v lese.
,,Já nevím co vy, ale já půjdu domů. Už jsem pěkně ospalá." protáhla se Hinata.
,,My půjdeme taky, viď? " řekla Maiya a podívala se po mě.
,,My?" zeptal jsem se nevěřícně.
,,Spíš přece u mě zlato..." objasnila mi to. Neuniklo mi, jak se v Karininých očích zablesklo.
,,Tak dobrou..." řekla Maiya, chytla mě za ruku a vedla mě pryč. Nepamatoval jsem si cestu, tak jsem se nechal jenom vést a pozoroval jsem všechno okolo sebe.Maiya šla tiše jako kočka, pod její nohou nezapraskala jediná větvička. Jak jsem si potom všiml, měl jsem to úplně stejně. Došli jsme k městu, přošli bludištěm paneláků a došli k jednomu, který obvzlášť výrazně oranžový, i když v té tmě to nebylo tolik vidět. Po schodech jsme došli nahoru k jejímu bytu. Už jsem se chtěl zeptat jestli jejím rodičům nevadí že chodí takhle pozdě domů. Předběhla mě s odpovědí.
,,Nemusíš bejt tak potichu. Nikdo tam není. Bydlím sama. Naši mi platí byt abych mohla studovat." řekla. Odemkla dveře a pustila mě dovnitř.
,,Nemáš hlad?" zeptala se. Když se zeptala, došlo mi že vlastně mám, protže jsem od zhruba čtyč hodin nejedl. Kývl jsem a ona mě odvedla do kuchyně. Když jsem se najedl, zavedla mě do jejího pokoje.
,,Asi by sis chtěl dát sprchu,co?" zeptala se a pohledem sjela moje potrhané oblečení a větvičky ve vlasech. Sáhla do skříně a podala mi tričko a kalhoty.
,,Víš, někdy za mnou jezdí můj starší bráška, to je jeho oblečení." odpověděla na moje zvednuté obočí a zaplašila tak myšlenku na to, že by oblečení mohlo být Nejiho. Když jsem se osprchoval, šel jsem zpátky do pokoje. Zaujala mě nástěnka, která visela naproti jejímu psacímu stolu. Bylo tam spousta obrázků, černobílých i barevných a přímo upřestřed byl jeden obrázek, spíše portrét na kterém byl můj obličej. Byl krásný a dole v rohu bylo napsáno včerejší datum. Byl tam i obraz jezera za úplňku a barevný obraz východu slunce. Nevěděl jsem že umí takhle kreslit, její obrazy byly překrásné. Asi ji budu muset přemluvit, aby někdy udělala výstavu, místní galerie prý sháněla obrazy od mladých talentovaných umělců. V tom přišla do pokoje ona, zabalená v krátkém ručníku. Jestli jsem byl předtím ospalý, najednou ze mě ospalost spadla. Šel jsem k ní, zezadu ji objal a přitiskl obličej do jejích mokrých vlasů. Otočila se mi v náručí, objala mě kolem pasu a přitiskla mi rty na krk. Nevím jak dlouho jsme takhle stáli, ale ucítil jsem jak se třese zimou. Vzal jsem jí do náruče, odnesl do postele a lehl si vedle ní. Položila mi hlavu na prsa a spokojeně oddychla. Políbil jsem ji na temeno hlavy a skoro okamžitě usnul.
_____________________________________________________________
Zdál se mi zvláštní sen. Byl jsem v prostoru obklopen lidmi, co mám rád. Byl tam bratr, Naruto i všichni mí kamarádi. Najednou všichni zmizeli. Zbyla jen temnota. Zůstalo jenom jendo malé světýlko. Rozeběhl jsem se za tím světlem. Byla to Maiya- to ona vydávala tu matnou záři. Zavolal jsem její jméno. Ohlédla se. Její obličej byl stažený smutkem, její oči plné slz. Chytil jsem jí za ruku a ona se najednou rozplynula v oblak stříbřitého prachu. Nezbylo tam nic. Nic než temnota, která po mě natahovala spáry. A já se v ní topil ve snaze najít někoho. Ale nebyl tam nikdo. A pak jen prázdno. Žádné pocity ani myšlenky. Jen prázdnota. Vzbudil jsem se a prudce se posadil na posteli. Oddechoval jsme přerývavě, jako bych přávě uběhl maraton. Rozhlédl jsem se a uviděl ji sedět vedle, jak si mě s ustrašeným pohledem prohlíží. Byl jsem tak rád že ji vidím.
,,Co se děje lásko? " zeptala se opatrně.
,,Ale to nic. Jenom...zlej sen." zašeptal jsem s úlevou. Nic neřekla, jen mě objala, rukou mě hladila po vlasech jako když matka matka chlácholí své dítě.
Šeptala mi slova útěchy a v tu chvíli jsem byl snad mimo čas a prostor, bal jsem tu jen já a ona, nic nás nerušilo. Tedy vyrušilo nás zakručení mého žaludku. Melodicky se zasmála, políbila mě na špičku nosu a odběhla pryč. Po chvíli jsem ucítil vůni, která mě donutila vstát z postele a jít do kuchyně. Dělala omeletu. Pomohl jsem jí a když jsme se oba najedli, vydali jsme se do školy. Nevěděl jsem, jestli bude chtít hned ppřiznat, že spolu chodíme, ale moje dilema vyřešila po svém. Propletla svoje prsty s mými a když jsme vcházeli branou na školní dvůr, zastavila se a políbila mě. Usmál jsem se na ni. Bylo mi už jasné, že to v žádném případě nechce tajit. Chytil jsem ji tedy za ruku a vydali jsme se do školy vstříct všem udiveným pohledům.