Dračí bojovnice 2 Zničení nebo spojenectví?

Až ze vzduchu jsem uviděla škody našeho boje. V místě, kde bylo plno stromů se teď rozkládala mýtina posetá krví, jeho krví. Na chvíli jsem se zamyslela. ´Měla jsem ho zabít? Vždyť on mě miloval!´ tuhle myšlenku jsem ihned vyhnala z hlavy a nahradila ji jinou: ´Samozřejmě, že jsem ho měla zabít. Bylo to pro Jashina! A navíc, pořád za mnou lezl, tohle bylo nejlepší řešení.´
"Héj Midori, přidej, nebo tam nikdy nedoletíme!" zařvala na mě Shiro.
"He? J-Jasně."
Opustila jsem krajinu pod námi a zamířila do Deštné. Neměla jsem to tam ráda, furt jen déšť. Navíc v sídle to vždycky smrdělo sírou, nebo čím, poněvadž Deidara furt zkoušel nové výbušniny. A víte na kom? Na mě! Pořád tvrdil, že prý mi to nemůže ublížit. Kecal, hajzl. Jednou mě to tak rozs**čkovalo, že když mě Kakuzu-san dával dohromady, trvalo mu to snad pět hodin. Ale to je minulost. Zase něco na tom bylo pozitivní, měla jsem tolik příležitostí zabíjet. Na chvíli jsem zpomalila, ještě malou chvíli jsem chtěla zůstat mimo tu deštivou clonu a nahřát se od slunce, ovšem Aoiraku byl z té dešťové clony tak nadšený, že jsme museli zvýšit naši rychlost, abychom ho dohnali. Vletěli jsme dovnitř, už zase jsem cítila ty studené kapky. Byla bouřka. Polkla jsem, takhle hnusně bylo naposledy, když jsem nechtěně vešla do Šéfova pokoje zrovna ve chvíli, kdy to bylo nanejvýš nevhodné...ehm. No...nejhorší na tom bylo, že celý týden byla bouřka a hustý liják a já měla zaracha, taky by si mohl pořídit klíček anebo nějakou cedulku.

Přistáli jsme u hlavního vchodu do sídla. Chudák Shiro, není zvyklá na takhle vlhké podnebí, takže když přistávala, trochu to neodhadla a celá se zasrala od bahna. Naštěstí déšť to z ní ihned smyl, ale i tak, já s Akaru jsme měli veselo dalších deset minut. Když nás zpražil Aoiraku, proměnili jsme se taky a vešli dovnitř.
"Tak tady jsi bydlela?" otázal se Aoi. (Má vlastní zkratka, sice mu se to moc nelíbí, ale jeho minus, nemá to jméno mít tak dlouhý.)
"Hm. Jo, docela ponurý a smradlavý místo, ale je to domov."
"Aha."
Došli jsme do haly a následně se vydali směrem do pracovny Šéfa. Slušně jsem zaklepala a vešla dovnitř, ostatní mě následovali.
"Nazdar Šefik, tak co? Jak se vám daří?"
"Máš zpoždění."
"Tak proto ty blesky?"
"Ne jen kvůli tomu, Deidara zase zkoušel ty své "umělecké výbuchy" a přitom zničil můj pokoj. No sice teď pracuje na opravě, ale já musím spát tady."
"Proč nespíte s Konan?"
"Má moc malý pokoj, všechna moje těla by se tam nevešla."
"Aha, to my s místem problém nemáme."
"Tak to máte plus, ale teď k misi. Ta nová Konoha se rychle rozrůstá a ty máš za úkol dát tomu všemu konec, takže ji znič."
"Cože? Vážně? A můžu ty lidi zabít?"
"Jistě."
"Všechny?!"
"Samozřejmě."
"Super!!!!!"
"Tvé nadšení je velice nakažlivé, můžeš jít."
"Díkes, zatím."
"Zatím."

Na mýtině v lese:
"Podívej, není tohle Kazekage?"
"Je, ale bohužel mrtvý."
"Jo, cítím v něm stopy magie. Magie zemního draka."
"Ale není to jen magie, co ho zabila. Jsou tu i stopy...ne počkat, má propíchlé srdce."
"Podívej, tam."
"Není tohle?"
"Jo, nepochybně, tohle je znak Jashina."
"Takže Jashinista, jo?"
"Nemohl mít šanci proti Jashinistovi."
"Ale...,"
"Myslíš na to samé?"
"Jo, pokud to uděláme...,"
"...,bude nám sloužit."
*zvuk hromu, první kapky se dotkly země, začala bouřka*
"Náš pán bude potěšen."
"Jo, s ním, zničíme tu vesnici jednou pro vždy."
"A vyhladíme všechny, kteří se nám postaví."
*ďábelský smích, doprovázený zvukem hromu*

Zpět do sídla, na chodbě:
"Midori, to nemyslíš vážně, nemůžeš ji zničit, náš pán nám přikázal, abychom ji prozkoumali, popřípadě navázali spojenectví!" rozkřičela se Shiro.
"No jo, k***a do p.či s tím, jednou dostanu super misi a vy mi to zase hned všechno zkazíte. Ale co mám dělat, když neposlechnu Šéfa, zabije mě."
"Tebe nejde zabít." poznamenal Akaru.
"Tak mě rozs**čkuje a nedovolí Kakuzu-san, aby mě dal dohromady."
"Hodný strýček."
"Nerýpej Aoii!"
"A ty mi tak neříkej!"
"Ok, Ok, le co mám dělat? Co by mi udělal váš Šéf?"
"No...víš, že ani nevím?"
"... Nemůže to být horší než od mého Šéfa."
"To asi jo."
"Víte co? Já si zajdu promluvit s otcem, ať mi poradí."
"Myslím, že odpověď je již předem jasná."
"Drž hubu Aoii."
"No jo furt."
"Počkejte v obýváku, hned budu zpátky."
"Jasně."

Běžela jsem chodbou, až jsem se dostala k pokojům, instinktivně jsem chňapla za kliku druhého pokoje a vešla dovnitř.
"Ahoj tati."
"Midori, co ty tady?"
"No, dostala jsem misi."
"Jakou."
"Zničit novou Konohu."
"To je hezká mise."
"Ale je tu problém?"
"Jaký?"
"Můj druhý Šéf mi nařídil, abych Konohu prozkoumala a navázala s ní spojenectví. A já nevím, co mám dělat."
"To je jednoduché."
"Vážně?"
"Taky jsem jednou dostal na výběr: Zabij své rodiče anebo přejdi na křesťanství."
"A co jsi udělal?"
"Zabil jsem je samozřejmě! Kdybych přešel na křesťanství, nebyl bych tím, čím jsem. A navíc, tenhle výběr mi dal sám Jashin!"
"Aha, takže ty říkáš, že mám udělat to, co by udělal Jashin."
"Jo."
"Super! Přeci jenom, nejbolestivější trest by mi dal Jashin."
"Přesně, to je moje holka a teď bež a nakopej těm Konožákům p***l."
"Jo, jen dotaz, nemáš nějaký pilulky, nebo tak něco, před tím jsem bojovala a nemám dostatek energie."
"Hm. Myslím, že Sasori kdysi něco bral, zajdi k němu do pokoje."
"Ok. Tak zatím."
"Jasně."

Odešla jsem z pokoje a zamířila si to do čtvrtého. Potichu jsem otevřela dveře, Sasori byl naštěstí pryč. Prohlédla jsem si všechny lahvičky, nakonec mě upoutala ta s nápisem: "Super killer power". Chňapla jsem po ní a všech deset pilulek jsem si nasypala přímo do krku. Do kapsy v plášti jsem si dala ještě jednu podobnou lahvičku. Za chvíli jsem pocítila účinek, cítila jsem, jak se ta zabijácká energie šíří po těle. Měla jsem chuť zabíjet, vydala jsem se ven z pokoje a mířila do obýváku. Když jsem tam dorazila, všichni se tam vesele bavili se Sasorim a Deidarou.
"Jé, Midori. Tví strejdové jsou vážně skvělí."
"..." podívala jsem se na ni nepřítomným pohledem.
"Co je s tebou?"
"S-Smr...,"
"Cože Midori?"
"SMRT!!!!" podívala jsem se na ně s šíleným pohledem. Úsměv jsem měla zkřivený do jakési grimasy a oči se mi rozcházely. Připadala jsem si jako šílenec, ne já jsem šílenec. Začala jsem se třepat, šáhla jsem na kosu a v mžiku jí hodila po mých kamarádech.
"Midori, co to děláš?!"
"Nevnímá tě."
"Cože?"
"Vzala si ty pilulky a pravděpodobně všechny."
"Dá se to nějak zastavit?"
"Mám protipilulku, ale to byste ji prvně museli nějak chytit a uklidnit."
"Tak to bude problém. Co zavolat Hidana, Sasori-senpai."
"To by šlo, Deidaro běž pro něj, já jdu pro tu pilulku a vy, zkuste ji nějak zadržet."
"Jistě."

Mé tělo si dělalo, co chtělo, ale já sama jsem stále vnímala okolí. Všichni tři na mě používali magii, ale nemohli mě zastavit. Nespolupracovali, ale když jim to došlo, byly skvělý tým. Shiro mi zmrazila nohy. Aoi mi dal hlavu do jakési vodní bubliny a Akaru nahřál kosu, tak, že jsem ji nemohla udržet. Totálně mě znehybněli, ale teď mi ani nevadilo, že nemám kyslík. Za několik dalších minut přišel Sasori-senpai i s Deidarou a otcem v zádech. Ti se divili, že to oni takhle zvládli. Sasori do mě násilím nacpal tu pilulku, po chvíli jsem začala cítit, jak ta vražedná energie ustupuje. Nakonec jsem konečně mohla ovládat své tělo.
"Midori, jsi v pohodě?"
"Unm...Jo."
"Díky bohu!"
"Ne, díky Jashinovi."
"Midori, ty jsi zase něco hledala u mě v pokoji?"
"Ehm...omluvám se, Sasori-senpai."
"Dej mi tu druhou lahvičku."
"Jistě."
"Midori, ty krávo, já neřekl, že máš sežrat všechny ty pilulky! Jen jednu!"
"Ops."
"Já ti dám ops!"
"Všem se omlouvám."
"A teď, už bysme měli jít."
"Jasně."
Zvedla jsem se, použitím magie zpravila obývák a odešla společně s ostatními pryč. Ale pořád nevím, jak se rozhodnout. Neříká se náhodou, dělej, co ti říká srdce a ne Jashin? No uvidím, Konoha je ještě nějaký kus před námi, stále se můžu rozmyslet.

Někde v temné jeskyni:
"Co mi to tu nesete?"
"Mrtvého Kazekageho."
"A k čemu mi je mrtvý?"
"No pokud byste dovolil, mohli bychom ho oživit a udělat vaším věrným sluhou."
"A zase proč ne, alespoň si užiju nějakou zábavu."
"Děkujeme, všemocný."