Dračí bojovnice 2 Konec

Udělala jsem menší prostor pro boj, no dobře, byl trochu větší, magií jsem skácela pár stromů a nechci slyšet žádný kecy o ochraně přírody! Jsou to jen stromy. Shiro, Akaru a Aoiraku sledovali z povzdálí, nechtěla jsem, aby je zasáhla některá má technika.

Postavili jsme se do bojových pozic, a když to Aoiraku obkecal, mohli jsme začít.
"Jsi připraven zemřít?"
"Jo. A ty?"
"A víš, že mě je to docela u p***le? Navíc, já mám něco, co ty ne." hodila jsem vražedný úšklebek.
"Ať zvítězí ten lepší!"
"OK."
Zaútočila jsem jako první, ale ho zase ochraňoval ten sku.vený písek. Sekala jsem do něj, seč jsem mohla, ale ten debil si posilnil brnění, asi si pamatuje to z minula, však já mu dám. Konečně zaútočil, no zaútočil, furt stál na jednom místě, to co útočilo, byl písek.
"Ku.va, to neumíš útočit nějak normálně? Já taky nenechávám, aby za mě třeba útočily stromy! I když...,"
"Ne, asi tě zklamu, ale ne, písek je mým vším a tak ho využívám."
"Chudák písek, takhle si ani pořádně nezabojuje."
"..."
Přestávalo mě to bavit, když zaútočím na blízku, ochrání ho písek, když po něm hodím kosu, tak ji zastaví písek. Ale já mám plno dalších skvělých věcí. Takže použiju, hm. Tu na dálku. Začala jsem hromadit magii do ruky a ta přecházela do kosy, další vylepšení. Když už celá jasně zeleně zářila, prudce a nečekaně jsem ji hodila. Písek se dal ihned do pohybu, ovšem kosa byla dvakrát rychlejší a třikrát silnější než předtím, neměl šanci.
Kosa hladce projela pískem, brnění a jeho tělem. Zastavila se v jeho ramenu a teď můj trumf. Všechna magie z kosy přešla do něj.
"A teď jsi můj."
"To myslíš, že mě zabije to škrábnutí?"
"Ne, ale zabije tě buď, rituál anebo magie, kterou máš v sobě."
"Cože?"
"Jak jsem řekla, ta magie přešla z kosy do tebe, když budu chtít, roztrhám tě na kusy, ale raději použiju ten rituál."
"Hm. To jsem rád."
"Vážně, proč?"
"Protože vím, co ten rituál dělá."
"Aha, tak to je vážně plus."
"Však jo."
"Zmlkni, nesnáším ukecané oběti."
Trhla jsem kosou, ta se v mžiku objevila v mé ruce.
"Teď konečně uvidíme ten rituál, jak furt o tom mele." řekla nadšeně Shiro.
"Jo, doufám, že to nebude moc brutální." poznamenal Aoiraku.
"Mě je to jedno, hlavně ať se nic nestane Midori." řekl s úzkostí v hlase Akaru.

Olízla jsem jeden hrot, který byl nejvíc od krve, pak jsem si rozřízla ruku a na zemi prvně opsala kružnici a pak do kružnice vsadila trojúhelník. Krása, tohle byl snad nejhezčí. Vstoupila jsem do kruhu, mé tělo zčernalo, bílé opět zůstaly pouze kosti a malé kolečko na hrudníku. Stočila jsem pohled k "porotě" ta na mě čuměla s otevřenou hubou. Zakroutila jsem hlavou a vrátila se zpátky ke své hračce. Ten se na mě rozeběhl, ale ne ve znamení útoku, chtěl mě dostat z kruhu.
"Na to zapomeň!"
Bleskově jsem vytáhla bodec a zarazila si ho do nohy. On nevnímaje bolest, běžel dál. Tak takhle by to nešlo. Luskla jsem prsty, magie začala působit a celou levou nohu mu rozervala až na kost, docela nechutný pohled. Lesem se rozlehl bolestivý výkřik, padl k zemi.
"Ty...co vlastně jsi?"
"Tuhle otázku jsi mi položil minule a já na ni odpověděla. Dál se ti zpovídat nebudu a teď...je s tebou konec."
Vytáhla jsem bodec z nohy a vrazila ho přímo do středu mého srdce. Ještě jednou se ozval bolestivý výkřik a pak...navždy utichl.

"Ták, to by bylo." vytáhla jsem bodec ven a trochu ho otřela a pak již složený uschovala. Přistoupila jsem k němu, sundala si růženec a provedla zakončení rituálu. Mé tělo se vrátilo do normálu. Vyléčila jsem si tu díru v hrudníku a nohu. Přišla jsem k těm třem.
"Tak co? Líbilo se?"
"Ty krávo, měla jsi mu jen říct, že ho nemiluješ a ne ho zabít!" rozeřval se Aoiraku.
"No a? O jednoho člověka míň."
"Tohle byl Kazekage!"
"Znovu-No a? A co naše sázka?"
"Ok, už jsem si myslel, že se k tomu nedostaneme." otočil se k Shiro a dál ji vášnivý polibek, ta z toho málem omdlela, ale naštěstí se spamatovala. Myslím, že tohle je ještě víc sblížilo.
"A vůbec, jak to, že ještě žiješ?" zeptal se nakonec.
"Nechce se mi to vysvětlovat, takže v kostce-jsem nesmrtelná a můj otec taky."
"Cože?!"
"Jo, nesmrtelnost nám poskytuje náš bů- pán. Ku.va do p.či, proč ti nemůžu říkat na to slovo na b! Co ti na tom tolik vadí! Sku.vený Jashin." zničeho nic mě rozbolela pravá ruka. "Dobře, omlouvám se Jashine-sama, jste vážně úžasný a děkuji vám za vaši ochranu. Stačí?" bolest přestala.
"Jsi normální?"
"Jo jsem, máš nějaký problém?!"
"Ne vůbec."
"Tak to je dobře, pojďme, tady má práce skončila, nezapomínejte na naši misi."
"Jo."

Zahladili jsme stopy po zápase a sklidili tábor, ale jeho tělo jsem odmítla pohřbít, byl to přeci dárek pro Jashina, jak by se vám líbilo, kdyby vám pohřbili dárek? Po úklidu jsme vyrazili. Po nějaké chvíli cesty za mnou přišel Akaru a řekl mi, že se o mě bál, když uviděl, jak jsem si zarazila ten bodec do srdce. Byla jsem šťastná. On se o mě bál. Jenže chvíli štěstí mi zkazilo jiné zjištění.
"Ty v**e! Já musím do sídla, Šéf tam bude čekat, dostanu misi."
"Ok, tak to vezmeme kolem sídla."
"Ne, poletíme tam."
"Tak jo. Ale nemůžeme se proměnit tady, zbořili bychom hodně stromů, najdeme nějak mýtinu."
"Ok."
Po chvilce hledání jsme tu mýtinu nakonec našli, první jsem se proměnila já, pak Shiro a pak ti dva, v dračím provedení byl Akaru ještě víc sexy než v normálu. Aoiraku by taky ušel, ale ten patřil Shiro. Začali jsme mávat křídly, zvířili jsme prach a listí na zemi, nakonec jsme se odlepili od země a zamířili k sídlu Akatsuki. To by mě zajímalo, co si pro mě Šéf přichystal.