Do Konohy přišlo jaro

Do Konohy přišlo jaro. Zimní vláda opouštěla celý kraj a na mezích se ztrácely poslední zbytky sněhu. A tuto změnu pociťoval každý, bez vyjímky.

„No ták, Ino, pojď se mnou za Uchihovic stodolu,“ Chouji cítil velký tlak. Cítil, že tento rok už by to mohlo vyjít a kdy jindy, než právě teď, s příchodem jara?
„Tos uhod!“ Odsekla Ino a dál zalévala zahrádku. Nemohla si ale nevšimnout Choujiho rudých tváří, rozšířeného chřípí a toho, jak má ruce křečovitě zasunuty v kapsách. Chouji, když viděl její chladnou reakci zklamaně vzdychl a šoural se cestou zpět k domovu. Když procházel kolem skladu potravin Ichiraku Rámen, zaslechl zvláštní zvuky.
„Jo, dobře to děláš, moc dobře…“
„Bože to je tak krásný, miluju to…“
„Ještě, neboj se toho…“
Poznal ty hlasy, ale… to přeci není možné. Tsunade a Lee? Jak? Proč? Nešťastně si povzdechl a pokračoval v cestě.

Naruto stál před obchodem se suvenýry, schovaný za rohem a šmíroval dvě turistky ze Suny, které si u pultu vybíraly nějakou tu památku z Konohy. První z nich měla krátkou sukýnku, kterou co chvíli pozvedával průvan z otevřených dveří. Naruto hlasitě polkl. „Nemá kalhotky, Dattebayo!“ Zasmál se svým typicky natvrdlým smíchem a pohled přesunul na druhou z dívek. Ta sice neměla sukni, ale upnuté kalhoty, avšak i to stačilo našemu malému perverzákovi k tomu, aby hodnotil její postavu. Právě se něčemu společně zasmály a první z nich, ta v té sukýnce, plácla svou kamarádku po zadku. Naruto měl pocit, že exploduje.
„Co tady děláš, ty prasáku? SHANAROO!!“ Do rudého obličeje tvrdě přistála pěst a chvíli na to si Sakura mnula zápěstí nad zhrouceným Narutem. Ten byl ještě vyjevený z předchozí podívané, takže mu ani nevadilo, když ho Sakura popadla za límec a táhla pryč.

Sasuke stál už druhou hodinu před zrcadlem a přemýšlel, jestli jsou ty káči venku připraveny na jeho skvělé tělo a tvář anděla. Po třetí hodině se mu jich zželelo a tak vyšel na ulici. Chvíli jen stál a čekal, kdy se přihrne dav fanynek, jak tomu bývalo pokaždé. Ale ono nic. Rozhlédl se nejistě kolem sebe a poté pomalým krokem vyrazil směrem k centru.
Cestou, pohroužen do chmurných myšlenek, potkával spousty mladých párů. Na tom by nebylo asi nic divného, ale co ho zarazilo byl fakt, že některé páry byly z polovičky tvořeny jeho fanynkami. Tak tohle se mu nelíbilo. Celý rok nic nechce a ony dolejzají… no, a když jednou za rok dostane chuť družit se, tak si ty káči najdou někoho jiného? Tsse! Už si neškrtonu!
Došel do Ichiraku a posadil se na stoličku. Sklesle si objednal jednu misku rámenu a uvažoval o sebevraždě.

Shikamaru spal, takže se přesuneme k Uchihovic stodole, kde se zatím začalo něco dít.

„Ale Sakuro, co to děláš? Nech mě, nech mi to tričko.“ Narutův hlas byl plný strachu.
„Sklapni!“ Sakura vzdala pokusy o tradiční svlékání a triko rozervala.
„Sakuro!“ Malý perverzák byl sám lapen do svých nechutných sítí a zneužíván svým týmovým kolegou. Kolegyní. Sakura cítila to samé co ostatní, a tak se i přes svou nevyvinutou postavu snažila ukázat sama sobě, že je již žena.
„Necukej se, ty nemehlo!“ Kalhoty prolétly vraty ven na ulici.
„Sakuro, nech toho, to není sranda!“
„To teda není!“
„Auuu, to bolí, nech toho! Přestaň!“
„Skončíme,“ dosedla. „až řeknu,“ dopověděla, a tímto okamžikem stodolu opouštíme, protože Naruto není vždy hrdina, Sakura má sílu jako býk a jaro je sv**ě.

Zdá se, že Shikamaru se nám probudil. Vlastně… něco ho probudilo. Je sice génius, ale jsou věci mezi nebem a zemí, které ani génius nevychytá.
„Co to?“ Podíval se dolů k pasu a zčervenal.
„Shikamaru!“ Hlas matky byl jako čerstvě nabroušený nůž. „Jde za tebou Temari!“
„A ku*va!“ Vypravil ze sebe a jal se zpracovat trapnou pózu. Neúspěšně. Dveře se bez zaklepání rozrazily a v nich stála copatá blondýnka s krátkou sukýnkou a vševědoucím úsměvem na rtech.
„Nazdar, lenochu!“ Ušklíbla se, což měl být v podstatě milý úsměv.
„Eh… ahoj,“ Usmál se nejistě Shikamaru a zkřížil nohy, aby nebylo vidět jeho… jeho nadšení. Bohužel pro něj, byla Temari v tomto oboru zběhlejší, a tak jí neuniklo nic z jeho momentálního stavu.
„No,“ Bouchl vějíř o podlahu. „Zdá se, že potřebuješ pomoct,“ Zkonstatovala a vykročila k němu.
„Co? Ne, to ne. To je v pohodě, to zvládnu sám.“
„Jo, jistě,“ Usmála se až neskutečně vilně Temari. „Ale já ráda pomáhám potřebným.“
Druhé znásilnění v opačném gardu během chvilky, tohle bude silná generace.

A kdo nám tu zbyl na konec? Ten, kým jsme začali. Chouji prošel až na konec města. Nechtělo se mu domů, nechtělo se mu nic. Jeho city byly odmítnuty, jeho sebevědomí pošlapáno. Věděl co chce, i jak to udělat, ale… chyběl mu někdo, s kým by to uskutečnil. Posadil se pod nevysoký strom a opřel se o jeho kmen. Vzdychl a rozhlédl se kolem sebe. V dálce na cestě uviděl postavu, táhnoucí kárku. S postupem času se k němu postava přiblížila a on v ní poznal Miyamu, ženu, která do Konohy vozila zásoby pochutin, ať už slaných, sladkých, či jiných. Měl ji rád a líbila se mu. Byla to žena v nejlepších letech, ani štíhlá, ani otylá, prostě dobře rostlá a s půvabnou tváří navrch. Věděl, že by u ní neměl šanci, ale i přes to ho její přítomnost potěšila.
„Ale, ale, koho to nevidím? Jestlipak to není můj nejmilejší zákazník? Co, Chouji?“ Usmála se mile a oslovený naprázdno polkl.
„Dobrý den, ano, jsem to já. Jak se máte, paní Miyamo?“ Oplatil jí úsměv Chouji.
„Ale jde to, jen kdyby nebylo takové teplo. Člověk se zapotí, když táhne tuhle zrůdnost,“ Ukázala na plně naloženou kárku a opět se usmála.
„Opravdu je teplo,“ Řekla a odvázala si šátek, který zakrýval její živůtek. Měla plná ňadra, která přímo vyzývala k pohledu.
„No, Chouji, neměl bys na něco chuť?“ Usmála se zase, tentokrát však trochu jinak.

Přes hlavní ulici se rozlehla rána. Pod Sasukem praskla bedýnka od pomerančů, když se snažil uvázat si smyčku kolem krku. Nyní se válel v blátě, které způsobilo přicházející jaro a v duchu kul pomstu celému světu. A hlavně svým fanynkám.