Nejkrásnější vzpomínky nejvíce bolí 07 - Budeš můj mazlík

„Ještě jednou,“ přikázal a přeskočil na další strom, „chci to slyšel ještě jednou!“
„Ale už jsem to říkal třikrát. To si mě nevnímal?“ Utrousil mrzutě a snažil se ho následovat, ale obával se, že tohle šílené tempo bude brzy nad jeho síly.
„Vnímal, ale chci slyšet znovu každý detail. Tak už mluv!“ Křikl netrpělivě a ještě nepatrně zrychlil.
„Dobře, dobře,“ rezignoval, „ale nemůžeme na chvíli zastavit? Mám už toho plný tesáky.“
„Blázníš, Pakkune? Nemůžu se zdržovat!“
„Ale… Ale myslíš, že… Že ti někam….. Někam uteče?“ Oddechoval a cítil, jak mu s každým krokem těžknou tlapky. Přece jen od té doby, co ho Kakashi přivolal, uplynula už hrozně dlouhá doba. Začínaly se mu dělat mžitky před očima. Cítil se unavený a nevěděl, jak dlouho ještě udrží krok. Jeho zrak slábnul a nevšiml si větve, která mu stála přímo v cestě. Narazil do ní v plné rychlosti a otřesen padal k zemi.
Naruto se ohlédl, nelíbilo se mu, jak najednou začal Pakkun koktat. Prudce zastavil, když si všimnul, že pes narazil do větve a napůl omráčený se řítí na zem. Okamžitě se odrazil a spěchal mu na pomoc. Zbývalo už jen pár metrů než dopadne na zem. Naruto si uvědomoval, že jestli ho nechytí včas, mohl by si Pakkun škaredě ublížit. Ne! To nedopustím! Už nenechám nikoho trpět. Já ho musím zachránit. Ne, já ho zachráním, dattebayo! Zoufale upíral zrak k bezvládnému psímu tělíčku, které padalo skrze větve. Už jenom kousek. Už jenom malinký kousek. Mám ho! Naruto bolestivě dopadl zády na zem. Ale bylo mu to jedno, důležité bylo jen to, že Pakkuna chytil včas.
„Pakkune, slyšíš mě,“ snažil se ho přivézt k plnému vědomí a trochu s ním zatřásl.
„Dej mi pokoj, Kakashi. Nech mě taky chvilku odpočinout,“ zamumlal pes, ale neprobral se. Narutovi vyhrkly slzy, když ho slyšel mluvit o Kakashim, jako by ještě žil. Nechápal jak mohl být tak sobecký. Vždyť on není jediný, komu jeho sensei chybí. I jiní ho milovali a obdivovali, i jiné pustil do svého světa. Odpusť Pakkune.
Trvalo to asi hodinu než se psovi vrátilo plné vědomí a celou tu dobu ho Naruto jemně svíral ve svém náručí. Nebojte, sensei, já se vám o něj postarám. To vám slibuji!
„Prší?“ Pronesl Pakkun ještě trochu omámeně a pohlédl na Naruta. Tomu právě stekla po tváři další slza a rozstříkla se mu akorát na čumák.
„Pakkune! Už je ti líp?“ Naruto se rozzářil a přitiskl si psa k sobě.
„První mě málem utopí a pak mě chce udusit…“ Zavrčel mrzutě.
„Tak už je ti opravdu líp,“ rozesmál se Naruto, „ale dnes už tady přenocujeme, stejně už je skoro tma a ty narážíš do stromů i za bílého dne.“
„To nebylo moc vtipné,“ poznamenal a vyskočil z jeho náruče.
Naruto rozdělal oheň a zalezl do spacáku, Pakkun se třikrát otočil dokolečka a uvelebil se na mechu.
„Chtěl si něco slyšet, ne?“ Ozval se po chvíli.
Narutovi bylo trapně. Před tím měl pravdu, už to opravdu slyšel třikrát a pochyboval, že by Pakkun něco opomenul, ale prostě mu to nedalo, potřeboval to slyšet znovu.
„No… Jestli se na to ale necítíš…“ Nechtěl ho k ničemu tlačit.
Pakkun si odfrknul a začal mu již počtvrté líčit, jak našli Sasukeho skrýš, jak Kakashi trval na tom, že si s ním chce promluvit tváří v tvář a jak ho jeho rozhovor stál život. Naruto ho bedlivě poslouchal, ale nenašel nic, čeho by si před tím nevšiml. Ale najednou mu to došlo, došla mu ta skutečnost, která mu podvědomě vadila celou dobu.
„Pakkune, co tady děláš?“ Vyhrkl na něj.
„To jsou fóry, Naruto. Co tu asi dělám, vždyť si mě sem donutil jít.“
„Ale neměl si se už dávno vrátit do svý boudy nebo odkud tě to vždycky přivolal?“
„Jak to myslíš?“
„No, že když je tvůj pán mrtvý, tak už nemáš důvod tu zůstávat,“ Naruto se posadil a v jeho očích se objevila naděje. Byl si naprosto jistý, že na to konečně přišel.
„Vím kam tím míříš, ale můžeš se zase uklidnit. Kakashi je mrtvý, viděl jsem ho umřít,“ poslední slova téměř zašeptal.
Naruto si uvědomil, jakou bolest mu asi musí způsobovat vzpomínka na Kakashiho smrt. Nepochyboval o tom, že si to Pakkun vyčítá. Nikdy se sice netajil tím, že není bojové plemeno, ale Naruto věřil, že kdyby dostal příležitost, tak by za svého pána položil život bez zaváhání.
„Ale proč jsi teda tady? To chceš říct, že mi můžeš sloužit, i když jsem s tebou nepodepsal smlouvu?“
Pakkun se mírně zarazil: „To ne, ale Kakashi mi přikázal, abych ti vyřídil vše co uvidím, takže vlastně plním jeho rozkazy.“
„Ale to si splnil, když si přišel do Konohy. Neměl bys už dávno udělat puf?“
„Jestli tak moc chceš, tak můžu jít,“ zavrčel, ale v duchu přemýšlel nad jeho slovy. Nemá on náhodou pravdu? Neměl bych se vrátit domů? Ale ne, Kakashi řekl jasně, že vše co uvidím, mám říct Narutovi a on to chtěl slyšet pořád dokola. To proto jsem ještě tady, pořád plním jeho rozkaz.
„Ne to ne,“ ubezpečil ho, „měli bychom se trochu prospat, ať můžeme brzo vyrazit.“ Naruto zívl a rázem usnul.

Pakkun položil hlavu mezi packy a zíral do prázdna. Byl k smrti vyčerpaný, ale spát se mu nechtělo. Narutova slova v něm zanechala pochybnost. Promítal si před očima každičký detail ze souboje se Sasukem, pokud se to dalo nazvat soubojem, ale nic mu nepřišlo podezřelé. Tedy kromě toho, jak snadno se jeho pán nechal zabít. Jeho pán…
Pakkunovy myšlenky se rozutekly do minulosti, z čista jasna si vzpomněl na den, kdy ho uviděl poprvé. Tehdy si ještě mladý Kakashi přišel vybrat štěňata, ke svému výcviku. Bylo to docela neobvyklé, aby si ninja vybral psy, které si osobně vycvičí, ale Kakashi byl neobvyklý celý. Měl už vybraných osm psů, všichni byli buď statní nebo chytří nebo vynikali v jiných, pro ninju nezbytných, ohledech. Ale Kakashi pořád hledal ještě jednoho, chtěl jich devět. Pakkun se na to díval, z části závistivě a z části smutně, ale byl taky rád, že nemusí trénovat. Bylo mu dobře tam kde byl, neměl žádné starosti, žádné povinnosti, ale paradoxně cítil, že by k tomu člověku rád patřil. Zasněně se díval jeho směrem, když najednou zpozoroval, že na něj ukazuje.
„Já?“ Podivil se, „ale já nic neumím, jsem jen obyčejné roztomilé štěně.“
„Roztomilé? No, když to tvrdíš, tak to bude pravda,“ Pousmál se, „Chtěl jsem tě sice jako stopaře, protože říkali, že máš dobře vyvinutý čich, ale jestli chceš, tak budeš můj mazlík.“
Ostatní psi začali pobaveně štěkat a i Kakashi se culil pod svou maskou, ale Pakkunovi to tenkrát připadalo jako pocta. Tenkrát to všechno začalo, tenkrát pro něj začal nový život a jeho životem byl jeho pán…
Už dlouho si Pakkun nevzpomněl na nejšťastnější den svého života a nikdy si nepředstavoval, že při vzpomínce na něj, se mu bude svírat srdce žalem. Potichu zavyl, aby si ulevil od nejhorší bolesti, i když věděl, že už se jí nikdy nezbaví.