Nejkrásnější vzpomínky nejvíce bolí 06 - Pořád ho vidím, jak tady stál

„Tohle je vážné. Vůbec se mi to nelíbí. Vůbec se mi to…“ Mumlala si pro sebe.
„Tsunade-sama, měla byste se na to připravit.“
„Ne, to je směšné, to by nikdy neudělal! Nikdy by se toho nevzdal.“
„Jste si opravdu jistá?“
„Sakra…“ Ulevila si a dál přecházela po své pracovně jako lev v kleci. Po pár minutách se ale uklidnila a posadila se zpět do svého křesla.
„Nechápu, jak můžeš být tak klidný,“ odfrkla si, „musím si něco nalít,“ znovu se postavila a mířila ke skříňce na druhé straně místnosti.
Došla k ní, ale neotevřela ji: „Já ho přetrhnu! Kvůli němu nemám ani chuť na saké,“ otočila se a vracela se zpět na své místo.
„To se ještě nestalo…“
„Říkal si něco, Shikamaru?“ Zeptala se výhružně.
„Jen to, že byste to neměla dlouho odkládat a vrátit se co nejdříve do funkce.“
„Není nutné spěchat, třeba se vrátí,“ zadoufala.
„Ten se nevrátí dokud ho nenajde. A jestli ho najde, tak pochybuji, že se vůbec vrátí.“
„Třeba ho najdeme dřív než…“
„A vy si vážně myslíte, že ho donutíte se vrátit?“ Nenechal ji domluvit.
Tsunade zavřela oči a snažila se zklidnit svou mysl, aby si mohla promyslet, jak by se tohle všechno dalo ještě zachránit. Shikamaru sledoval, jak se jí při rychlém oddechování zvedá hruď. Pomyslel si, že tahat se s něčím tak obrovským každý den, musí být otravné.
„Ať to vezmete z jakékoliv stránky chcete, Konoha je teď bez Hokage a jestli se to rozkřikne, tak si buďte jistá, že se jen tak neubráníme. A vy jste jediná kdo se toho úřadu může zhostit, potom co Kakashi-sensei…“ nedopověděl, protože při vyslovení jeho jména se Tsunadina hruď začala zvedat mnohem rychleji a Shikamaru dostal strach, aby si neublížila.
„Tsunade-sama…“ Pokusil se po chvíli, ale zarazil se, protože prudce otevřela oči, ze kterých přímo lítaly blesky. Napřímila se a bouchla pěstí do stolu. Ten se rozletěl na třísky a Shikamaru stačil tak tak uhnout kusu dřeva, který mu letěl přímo do obličeje.
„Ten nevděčněj spratek! Co si o sobě vlastně myslí!“ Zařvala.
„Vítejte zpět, Godaime,“ řekl potichu, protože měl strach, že kdyby to zaslechla, děly by se ještě horší věci.
„Pojď, půjdeme do mojí staré kanceláře, tady je pěkný bordel,“ utrousila, když se rozhlédla po místnosti. Shikamaru se od ní držel v uctivé vzdálenosti a udělal dobře, protože otvírala dveře s takovou razancí, až je vytrhla z pantů a skončily v odlehlém rohu místnosti.
„Tohle bude problematičtější než doma. Že já jsem se sem vůbec vracel,“ zamumlal si pro sebe a loudal se za ní, protože z dálky slyšel její podrážděné volání, kde se fláká.

S obavami vstoupil do kanceláře Hokage, ale naskytl se mu pohled na usmívající se ženu, sedící za stolem a usrkávající saké. Všiml si, že jeden pohárek je nachystán i pro něj. Neměl odvahu jí říct, že saké nesnáší a už vůbec nehodlal přemýšlet nad tím, kdy to stihla nachystat nebo jak to, že je najednou tak v klidu. Už dávno přišel na to, že zabývat se ženským myšlením je ta nejotravnější věc na světě.
„Posaď se a dej si,“ vybídla ho a znovu si nalila.
Shikamaru neochotně usrkl, neopovážil se odmítnout, nechtěl riskovat další její výstup.
„Podržím mu to místo jen do té doby než se vrátí. A on se vrátí!“ V očích jí zablýsklo a Shikamaru poznal, že v tomto směru bude lepší se s ní nepřít.
„Dobrý nápad, ale jak to vysvětlíme veřejnosti?“ Namítl pomalu.
„Řekneme třeba, že je nemocný nebo něco takového, to už ty domyslíš. No a vyšleme několik týmů, aby ho hledaly.“ Vyprázdnila pohárek a pečlivě jej opět naplnila.
„A jak vysvětlíme to pátrání, když má Naruto jako ležet v nemocni…“ Zadrhl se, když si všiml dalšího výhružného záblesku v jejích očích, „Eh, tak je jako pošleme na mise. To nebude problém.“
„Pořád nechápu, jak mohl jen tak odejít. Jak mohl opustit vesnici, své přátelé a všechno, pro co tak tvrdě dřel. Jak to jen mohl udělat,“ najednou vypadala křehce, což Shikamara jenom mátlo. Rozhodl se, že bude radši stále na pozoru.
„Řekl jen, že je to jeho boj a nenechá nikoho dalšího, aby za něj položil život. Říkal, že takhle ochrání vesnici nejlépe. A pak prostě zmizel.“
„To je baka, proč si všichni myslí, že pro blaho vesnice je hned nutné vletět smrti přímo do náruče? Kdyby to s námi aspoň probral,“ Tsunade už se neobtěžovala s naléváním a rovnou si přihnula z lahve.
Shikamaru měl pocit, že by měl asi něco říct, ale než stihl otevřít pusu, předběhla ho: „Pořád ho vidím, jak tady stál a nemohl uvěřit, že se mu plní jeho sen. Poslala jsem pro něj tenkrát Hanabi, protože jsem věděla, že by ji u toho chtěl mít. Měla mu říct, že má nějaký bordel v hlášení a že pěkně zuřím. Hezky jsem si to naplánovala,“ pousmála se a opět se napila. „Přišel se svým naštvaným výrazem a hned na mě spustil, že on všechno vyplnil jako vždycky a že jestli se mi to nelíbí, tak ať si to vyplním sama. Že on je velký ninja a nemá čas zahazovat se s papírama. No a já mu na to odsekla, že jako Hokage to bude muset dělat pořád, tak ať si zvyká. Věřil bys, že mu to nedošlo?“
„No…“ Řekl neurčitě, protože se neodvažoval odhadovat, co by asi chtěla slyšet. Místo toho si usrkl z pohárku, aby se jí zavděčil.
„Chutná ti? Neboj, mám ještě pár lahví,“ Shikamaru v duchu zaklel, ale Tsunade pokračovala, „Tak jsem vstala, tvářila jsem se trochu přísně, přistoupila jsem k němu, jako bych ho za jeho drzost chtěla potrestat. Trochu se přikrčil a já mu dala pusu na čelo a řekla mu, že teď je na řadě on. A ten baka to zase nepochopil. Prý jestli si myslím, že za mě bude dělat papírování, tak už jsem opravdu senilní rašple. Věřil bys tomu?“
„Ehm…“ Shikamaru si jen přál, aby už s tím vylíváním skončila, bylo to otravné a navíc tím zbytečně ztráceli čas.
„Naštěstí to zachránila Hanabi, když po něm hodila kloboukem Hokagů. Chvíli na něj zíral a pak mu to pomalu začalo docházet. Po pár minutách mě dokonce samou radostí objal,“ chopila se lahve, „Byl tak šťastný, tak plný plánů a teď to všechno tak bezhlavě zahodí!“ V prudkém návalu dalšího vzteku mrštila lahví přes celou místnost. Ta se roztříštila o stěnu a zanechala na ní velkou mokrou skvrnu od nápoje, který v ní zbyl.
„Taková škoda! Ale tohle mu nedaruju, za tohle mi zaplatí! Až ho najdu, tak si to s ním vyřídím, tohle mi dělat nebude!“
Shikamaru přemýšlel, jestli mluví o tom saké, ale nakonec usoudil, že v tom bude něco mnohem hlubšího. Měla Naruta opravdu ráda a jeho náhlý nesmyslný odchod ji nejspíš ranil. Nedokázal pochopit, jak může být tak tvrdá a agresivní žena, takhle zranitelná, ale pak si vzpomněl na Temari a radši těchto myšlenek zanechal.
„Jdi Shikamaru, už je pozdě, dořešíme to zítra brzy ráno. Vezmi s sebou Shizune, budeme ji potřebovat,“ její hlas byl najednou klidný a vyrovnaný, což u ní většinou nevěštilo nic dobrého. Shikamaru bleskově vstal a rozloučil se. Ale ještě než za s sebou zavřel dveře postřehl, že Tsunade něco hledá ve skříni.
„Tohle bude dlouhá noc. Naruto, proč jen musíš být tak problematický…“ Zamumlal a ploužil se pryč.