Tajuplná mise 14

Už dva měsíce uplynuly od jejího propuštění z nemocnice a Uraa se zdálo, že se jí začíná vymykat život z rukou. Tedy spíše její osobnost. Nikdy o sobě moc nepřemýšlela a její prioritou bylo bravurní zvládnutí mise. Jenže co teď, když jste mrzák, kterému používání chakry ničí orgány? Zradit a žít? Nebo si splněním mise drasticky zkrátit život? Normálně by o tom ani nepřemýšlela, ale ona, která se snažila o lidí zachovávat nenápadný odstup, si tu začala nacházet přátelé. A Ibiki! Ibiki ji přestal podezírat, to bylo nejhorší. Ono není těžké někoho zradit, když vás podezírá. Ale až přijde čas splnit misi. Dost dobře si dokázala představit jeho rozčarovaný pocit. Na to ale nechtěla zatím myslet. Ne, nemohla jinak než-li misi splnit, protože kdo zradil, ten obvykle ne právě příjemně zemřel…
Ale i když se zdálo, že po tom co nemohla vykonávat běžnou práci ninji, bude mít Uraa mnohem více volného času, nebylo tomu tak. Pomalu, ale jistě se začínala stávat Ibikiho pravou rukou. Bral ji téměř všude sebou, pak spolu začali chodit na obědy a nakonec, pokud bylo o čem debatovat, probírali to u večeře, kde Ibiki ze své žačky tahal její názory na různé věci. Vztah mezi nimi byl taky úplně jiný než-li před dvěmi měsíci, v práci byli oba vážní a soustředění, ale společné obědy a večeře, byly prošpikovány vzájemným rýpáním. Uraa si ještě teď dost živě vzpomínala, na okamžik kdy ji Ibiki řekl, že ji věří. Byla ten den podrážděná, moc se nevyspala, noha ji bolela a za sebou měla perný den. Ani nevěděla kvůli čemu na svého sensei tak osopila.
„Tak mi pak povězte, proč se ke mně poslední dobu chováte jinak, před tím, než-li jste zjistil, že jsem nemocná, to byly samé podezřívavé pohledy, a teď.. a teď..“ nějak nemohla najít vystihující slovní spojení.
„Protože jsem se rozhodl ti věřit.“ Řekl naprosto klidně.
„Hah…“ ta slova ji bodla do srdce jako krystal ledu, téměř se jí chtělo zakřičet, ale kdo vám řekl, že mi smíte věřit. Ale neudělala to.
„Snad sis nemyslela, že tě se takhle k tobě chovám ze soucitu. Moc dobře vím, že to není výborné ovládání chakry, co je tvou nejsilnější stránkou. Já mám v plánu využít tvůj mozek a ten máš naprosto v pořádku, i když se to občas nezdá.“
„Děkuji za důvěru a za… pochvalu.“ Uraa připadalo, že víc falešnou větu v životě neřekla. Mlčela však dál, protože věděla, že Ibiki je člověk, který druhé šance nedává. I kdyby mu tady vše nakrásno přiznala, nikdy ji neodpustí. Možná by s ní už nikdy ani nepromluvil. Proklínala úděl špeha, způsobovat bolest. Ale mise je mise a až přijde správný čas ona ji splní. Alespoň si to tak tehdy myslela.
Ale teď už si začínala hloubání nad takovýmihle věcmi začala zakazovat, raději se soustředila na studium, ke kterému přidal Ibiki nakonec i taktiku, a svou práci. A když zrovna netrávila večery debatami se senseiem nebo zahloubaná v knihách, vyšla si někam do hospody s přáteli. Jako právě teď
Seděli u stolu čtyři, Uraa, Kaede, Djunko a Noguchi. Djunko byl právě důkladně poučován svým, nyní již bývalým senseiem, o tom, že před dámami se sprosté vtipy nevypravují. K Noguchimu se dalo říci, že to byl šarmantní člověk jemných a spořádaných mravů a taky neuvěřitelný záletník, pokud někdo konkuroval v popularitě u žen Kakashimu, byl to právě Noguchi.
„Noguchi-san, už mu tu ruku raději pusťe nebo mu ji vykloubíte.“ Snažila se spor urovna Uraa.
„Omlouvám se dámy, že jsme vás obtěžovali. Nebojte už se to nebude opakovat.“ Omlouval se Noguchi svým neuvěřitelně příjemný a hypnotizujícím hlasem a upravoval si oblečení a dlouhé tmavé vlasy, které si při krátkém zápasu s Djunkem mírně pocuchal.
´Ten jeho hlas by měli už vážně zakázat!´pomyslela si Uraa a trochu se štípla, aby zahnala srdíčka ze svých očí.
„Na mě už ten váš hlas nepůsobí, já už jsem za čas svého výcviku získala imunitu.“ Zašklebila se drze na dlouhovlasého muže Kaede.
„To je mi ale nesmírně líto, že tě můj hlas už takto omrzel.“ Usmál se na ni Noguchi.
„Neomrzel, sensei!“ Kaede měla v očích srdíčka a nábožně zírala na dlouhovlasého muže, na jehož tváři se skvěl vítězoslavný úsměv.
„Neo…“ Uraa se stačila, ale celkem včas vzpamatovat a znovu se štípnout, „Noguchi-san, prosím mohl by jste přestat, používat svoje kekkei genkai, při normálních rozhovorech. Nemíním se uštípat k smrti.“
„Jak to že ty mé hlasové genjutsu vždy prohlédneš dřív než-li ti dva?“ zeptal se a snažil se ze sebe dostat Djunka, na kterého Noguchiho hlas působil obzvlášť silně.
„Že by štěstí?“ ušklíbla se Uraa a chystala se napít.
„Poplach! Zaútočili na Hokage! Všichni na svá stanoviště“ V budově se náhle objevil člen ANBU a stejně náhle zmizel
„A sakra!“
„A do..“
„Ok, uvidíme se až bude po všem.“
Když se Uraa konečně podařilo vykulhat z baru, zjistila, že na ulicích je pořádný zmatek. Občas někde něco vybuchlo, což byla známka probíhajícího souboje. Genini se pokoušeli evakuovat civilní obyvatelstvo, v čemž jim pomáhalo i pár chuninů.
´Ibiki mě bude chtít nejspíš u sebe, ale jak mám vědět kde je. No nic, půjdu k Hokage do budovy, cestou už na někoho natrefím, stejně než tam dojdu tak už bude dávno po všem.´
Pustila se nejkratší cestou ke svému cíli. Sotva se jí podařilo zahnout z hlavní ulice narazila na první boje. Proti ní se řítila žena s katanou, než ale stačila Uraa cokoliv podniknout, padla útočnice na zem pod váhou někoho z ANBU. ´Byla bych vůbec schopná proti ní něco podniknout?´ zeptala se sama sebe Uraa a jen nečinně přihlížela jak útočnici vedou někam pryč. Povzdechla si. Chvilku se jí zdálo, že slyší praskání, zavrtěla nad tím ovšem hlavou a znovu vykročila, aby pokračovala dál v cestě. Praskání se ozvalo znovu, tentokrát silněji. Vzhlédla nad sebe, odkud praskání vycházelo, a zjistila, že se část baráku začíná bortit. Přímo na ní. Jak ve zpomaleném filmu sledovala, kusy zdiva řítící se na ní. ´Co se stane, když mě to zabije… nejspíš nic.´. Zavřela oči a čekala náraz. Místo toho však ji někdo strhnul stranou a pár skoky se s ní dostal do bezpečí na protější střechu. Ten někdo byl celkem mohutné postavy, na hlavě měl tmavě modrý šátek a přes obličej jizvy.
„Od kdy máš sebevražedné sklony?“štěkl na Uraa.
„Já nemám sebevražedné sklony.“ Odpověděla mu zcela klidně, rozhlédla se okolo a viděla, že se nikde nebojuje. „Už je po všem?“
„Ano už se dobojovalo, ale po všem rozhodně není. Podařilo se nám dva atentátníky zajmout. Takže je teď půjdeme vyslechnout.“ A chytnul Uraa za pas.
„Co to děláš!“ vřískla dotyčná se dotyčná a mírně zčervenala.
„Chci ti pomoc přeskákat střechy, nebo si myslíš, že budu čekat půl hodiny ve výslechové místnosti než-li se tam dokulháš?“
„Příště mě můžeš předem varovat..“ ´asi už začínám být paranoidní..´

Do místnosti vešel, nyní by se již dalo říci, elitní a dokonale sehraný vyslýchací tým. Tedy vešel, Ibiki pro větší efektivnost rozrazil dveře a tvářil se děsivě, což byl u něj obvyklý standart. Uraa měla za roli tu hodnou, v případě potřeby se měla ale přeměnit v šílenou maniakální ženskou.
S prvním zajatcem si ovšem moc nepopovídali. Byla to právě ona žena, jejíž zajmutí viděla Uraa, prý od ní, ale nikdo neslyšel ani hlásku. Ibiki však našel vysvětlení, sundal ženě z krku šátek a u kázal na malou podélnou jizvu.
„Víš co to znamená?“ zeptal se své žákyně.
„Vyjmutí hlasivek, nejspíš.“
„Ne nejspíš, ale určitě. Podle toho jak je jizva provedena, to dělal někdo zkušený a zručný.“ Poučoval Ibiki, „Odveďte ji.“ Řekl strážím.
S dalším zajatcem to nebylo o mnoho lepší. Jen co se objevil ve dveřích vedený z každé strany jedním strážným, zdálo se, Uraa že je něco špatně. Taky že bylo. Než ho stačili dovést k židli, zhroutil se jim na podlahu, začal sebou klepat a šla mu pěna od pusy. A než-li přiběhnul lékař, byl už dotyčný mrtvý. Jediný pohled na Ibikiho stačil jeho žačku přesvědčit, že dotyčný v duhu zuří nad ztrátou kontroly situace.
„OK a teď budeme dělat, co?“
Odpovědí ji byl propalující a naštvaný pohled od sensee „Teď si vezmeš hůl a půjdeš vyslechnout všechny lidi, co se s útočníky setkali. Začneš u ANBU a později můžeš vyslechnout i náhodné svědky. Já jdu za Hokage a pak se ještě podívám na tu němou a naučím ji psát.“
„Jak si přejete, sensei.“ ´To se asi dneska už nevyspím..´