Dcera Jashinova - 25. kapitola - Blesk

Ninjové si nechtěli přiznat, že psychikou své modrovlasé „kamarádky“ otřásli trochu více, než by se slušelo. Nepřestávala se třást a neustále se ohlížela za sebe. Sasori obracel oči v sloup pokaždé, když ji viděl, nebo kolem něho proběhla.

Vůdce si pochvaloval znovu nastolený klid a díky té bláznivé akci měl pocit, že se na malou chvíli vrátil do dětských let. Radost mu kazil jedině Tobi, který svou neuvěřitelnou hloupostí a dotěrnými otázkami deptal všechny kolem sebe. Itachi propadl splínu a uzavřel se do sebe, tohle přechodné období jednou za čas míval. Deidara se ujal role kuchařského pomocníka, protože v sídle nebylo co dělat, takže se přirozeně nudil. Hidan a Kakuzu zabíjeli čas tím, že nad starými bingo knihami vzpomínali na staré dobré časy. Kisame se nejraději věnoval maličké Prtě a za pomocníka si zvolil Zetsua.

Poslední akce Akatsuki, obrovská krádež, vyvolala značné pozdvižení, a tak v rámci bezpečnosti všech Vůdce zakázal vycházky. Ven směl pouze Deidara, který už svou sexy techniku dovedl natolik, že rozdíl mezi mužem a dívkou už nepoznal vůbec nikdo, dokonce ani Konan, která ho vždycky upozorňovala na drobné detaily. Blonďatý ninja proti své nové funkci holky pro všechno krom sexu horlivě a hlasitě protestoval, ale stejně mu to nebylo nic platné a musel do sídla tahat odcizené bedny s jídlem, nakoupené potraviny a spoustu lahví s alkoholem.

Prtě vypadala už nejméně o dva roky starší, pomalu mohli začít uvažovat nad tím, že by ji poslali na některou z ninjovských akademií. Bělovlasé se ta představa ani trochu nezamlouvala, na všechny muže v Akatsuki na chvíli zanevřela a veškerý čas zatím trávila s Konan. Ta se rozhodla uklidnit pomocí své vlastní origami terapie a Prtě jí velice ráda pomáhala skládat.

„Á, no to sem se fakt lek! Ten drak vážně vypadá jako živej. Já věděl, že tahle moje dcerunka to v sobě má!“
„Není tvoje. Jenom sis jí adoptoval, Hidane,“ zabručela Konan a vrátila se k práci.
Holčička se nechala vzít do náruče a odnést o poschodí níž za ostatními. Modrovláska vzdychla, zvedla se ze židle a chtěla za nesmrtelným hulvátem zavřít dveře, když se v nich objevil. „Neviděl jsi Itachiho?“ zeptala se spěšně a stáhla ruku z kliky.
„Sedí venku a zírá na hvězdy,“ opáčil Hidan a sjížděl ženu hladovým pohledem.
„Asi bych za ním měla zajít.“
Nesmrtelný se zašklebil. „Tak to bych ti neradil, nebo si tě zase splete se svojí mámou a bude tě chtít objímat. Leda by ti to nevadilo.“
Konan se chystala odseknout, že by to uvítala, ale Pein se právě v té chvíli zjevil Hidanovi za zády. „No, jen se přede mnou nestyď a dokonči myšlenku, papírová kunoichi.“
Modrovlasá šlehla po zrzkovi pohledem. „Bude nejlepší, když ho půjdete utěšit vy dva!“ odsekla. „Mám takový dojem, že by teď potřeboval nějaké mužské rady.“

Pokud se to vůbec dalo tvrdit, ještě mnohem více než Uchiha trpěl Sasori. I přes veškerou snahu se mu nedařilo pořádně se rozmluvit, byl tím silně frustrován. A jeho kolegové z Akatsuki mu to příliš neusnadňovali, právě naopak. Kdykoli se naskytla příležitost, posunkovali před ním a vytáčeli ho.
„Es… aňte… i… ze… ě… at… andu!“ vyjel na Hidana s Kakuzou, když se jim podařilo pověstnou hranici jeho trpělivost překročit. Sáhl po ceduli. Nechte si ty svý blbý fóry!
Bělovlasý se sladce usmál. „Já nic neslyším…“
Loutkář napřáhl ruku a nesmrtelný od něj dostal dřevěnou pěstí pořádnou ránu do obličeje. Tím byla jeho vnitřní sopka uklidněna. Zašklebil se a se spokojeným výrazem na tváři odkráčel.

Setmělo se a uvnitř Akatsuki sídla stále chyběl jeden člen. „Už je po jedenáctý. Neměli bysme pro něj zajít?“ Zelený kanibal aspoň tuto noc projevil trochu ohleduplnosti. Prtě se za jeho zády pochichtávala.
„Jo? No to je fakt ohromnej nápad, Zetsu! A co bys mu asi tak řek? Itachi, to bude dobrý? Itachi, zase bude líp? Itachi, tvoje máma na tebe seshora nebo zezdola kouká?“ Hidan měl vždycky na věc názor sobě vlastní.
„Spíš jsem měl na mysli, aby mu někdo šel říct, že jestli tam venku zůstane ještě chvíli, zmrzne. Přituhlo tam. A navíc už nějakou chvíli prší a ty černé mraky se mi ani trochu nezamlouvají.“
„No tak jo, Zetsu. Pudem.“ Hidan vzal Prtě za ruku.
„Jdete vyzvednout Itachiho?“ Za nimi se zjevil Deidara.

Uchiha seděl na plochém kameni a o něčem přemýšlel, zatímco mu velké kapky padaly do vlasů a stékaly po plášti.
„Itachi, už je moc zima, pojď dovnitř!“ zarámusil Hidan, ale černovlasého to z letargie nevytrhlo.
„Uchiho, tohle nemá smysl! Vrať se do sídla, je to rozkaz!“ Pein už měl té sharinganové šaškárny právě tak akorát dost.
„No tak, Itachi, vždyť my chceme pro tebe jenom to nejlepší.“
„To nemá cenu, Kisame, nevnímá nás.“ Konan mu položila ruku na rameno. Všichni z Akatsuki mokli venku, jen Sasori zůstal stát ve dveřích.

Obloha ještě více ztmavla, pročísl ji záblesk jasného světla a jen o malou chvíli později uslyšeli hrom. S holčičkou náhle šili všichni čerti. Vytrhla se Hidanovi a rozběhla se doprostřed louky.
„Dělej něco, Hidane, vždyť ji to může trefit!“ vypískla Konan.
„Holčičko, vrať se, tam nemůžeš!“ přidal se Kisame. Dokonce i Itachi se probral, když kolem něho proběhla. A v příští chvíli…
„Proboha!“ Modrovláska klesla na kolena, když viděla, jak do jejich malého prcka plnou silou udeřil blesk. Hidan doběhl na místo a skláněl se nad tělíčkem, o němž si myslel, že už je mrtvé. Ozvalo se další zahřmění. Vtom se Prtě se smíchem překulila, vyskočila a začala běhat po louce sem a tam. Akatsuki byli zděšení, vždyť na vlastní oči viděli, jak do ní ten blesk uhodil, slyšeli tu hlasitou ránu.
Deidara se schovával za Vůdcovými zády. „Šéfe… co… co je to za dítě?“ Vůdce neznal odpověď.
V příští vteřině nadskočili podruhé. Ze Sasoriho úst vyšlo jediné slovo: „Shine!“