Osudný omyl 02

Před hlavní bránou z Konohy se chvíli po oznámení mise od Shizune, shromáždilo několik osob. Vypadali jako anbu, značila to zvířecí maska, ale taky styl oblečení, jež měli stejný. Krom toho všichni byli připravení na boj. Nejspíše nevěděli co mají čekat, protože nikdo neměl nic zvláštního, co by napovědělo zadání úkolu.
Počet těchto shinobi se rovnal číslu čtyři, čtyři bylo vhodné číslo pro mise, protože tři byli vždy podřízeni čtvrtému. Ten přesahoval schopnosti zbytku, jak strategicky tak silou. Minimálně většinou to tak bývalo. V tomhle týmu tohle místo obsazovala žena, jejíž vlasy byli sepnuty v dlouhém copu.

Každý zkušený ninja by řekl, jak je to nepraktické. Přece jenom v boji na blízko to vždy musela být nevýhoda, za vlasy mohl nepřítel chytit člověka právě za vlasy. Pak nezbývá nic jiného než tuto bezvýznamnost obětovat vyšším záměrům, a to boji, či ochraně někoho jiného. Na zádech této kunoichi se tyčila jistá zbraň, katana. Naznačovalo to tudíž i to, že nejspíše bojuje výhradně na blízko. V podstatě to byla i pravda.
Vedle ní stal svalnatý muž, na rozdíl od své kolegyně, jeho krátké černé vlasy obstojně bojovaly proti gravitaci. Trčily se do všech stran. Neměl však jako jediný žádné vybavení, dokonce ani shurikeny a kunaie byste u něj nenašli. Možná natolik věřil svým schopnostem v ninjutsu a taijutsu. Taky tomu tak bylo.

V neposlední řadě tam stáli dva chlapci, věkem byli nejspíše stejní. Šestnáct, možná sedmnáct. Víc však určitě ne. Oba měli s sebou jenom úplně nejzákladnější vybavení. Pár shurikenů, kunaie a ocelové lanko. Dokonce ani výbušné lístky si nezvali. Tušili však, že nic z toho nikdy nevyužijí, znali se. Jejich blonďaté avšak mastné splihlé vlasy padaly přes masku. Člověk by je od sebe jednoduše nerozeznal.
„Sugi-senpai?“ ozval se jeden z nich.

„Ehm … Fuu-chan?“
„Ne, Lu.“ Opravil ji.
„Oh, dobře, Lu-chan. Co potřebuješ?“
„Vyrazíme už?“
„Soiru-san, můžeme vyrazit?“ otočila Sugi na černovlasého muže.
„Jistěže, já jsem připraven už dlouho. Čekám na vás.“ Oznámil tázaný.
„Výborně. Tím pádem, vyrazíme.“
„Rozumím.“ Ozvalo se svorně.

Na nic nečekali, okamžitě vyrazili. Přesněji vyběhli hlavní bránou, jak nejrychleji mohli. Protože však shinobi ona rychlost byla skutečně vysoká, přesto však mohli dorazit akorát do večera, pokud by nezastavovali. To pravděpodobně možné však nebylo. Co se dělat? Museli běžet co nejdéle. Jinak mohli už tuto misi předem považovat za neúspěšnou. Taky tomu tak bylo, už teď mohli očekávat, že mnoho důležitých informací spláchl déšť. Kdo ví, co se tam všechno ještě stalo?
Pokračovali cestou mlčky k jedinému cíli, k vesnice na hranicích Ohnivé země. Věděli přesně, kde to bylo, dostali bezchybné instrukce. Po pár hodinách, k večeru dorazili přímo do centra oné malé vesničky.

Jeden z chlapců se nakonec ani neodvážil prodrat tím co zbylo po tom masakru, snad z důvodu, že tohle byla jeho první mise, kdy měl přímo zacházet s mrtvolami a hledat stopy. Puch, jež vznikal hnitím těl, již nebyl přehlédnutelný, roje různých brouků již odhalilo nový zdroj potravy. Rudovlasá žena se pod maskou tiše ušklíbla.
„Ti, co to tady udělali si dali až přehnaně záležet, aby nic nepřežilo.“ Konstatovala.
„Dokonce vypálili domy, zabili tím i ty nejmladší.“ Přikývl Soiru.
„Tohle určíte jenom z rozhlédnutí?“ nechal se slyšet druhý z chlapců.

„Eh? Vlastně tohle je vaše první mise tohoto typu, doteď jste byli v tréninku, že ano, Fuu-chan?“ otázala se ho Sugi.
„Ano, přesně tak.“
„Dobře, tedy. Podívej. Zabili i ty nejstarší, kteří jim rozhodně nemohli nijak ublížit. Potom i doslova malé děti. Tohle je buďto práce banditů, nebo shinobi, co něco hledali.“
„Aha.“ Přikývl Fuu.
„Jednoduše … Je tu až moc mrtvol na to, aby to bylo jenom loupežnické. Bandité to tu možná napadli pro zábavu, ale to by tu byli aspoň děti, které se zvládli schovat. Tohle bude práce shinobi.“ Pokývl černovlasý muž hlavou.
„To je … Logické, Senpai.“ Přikývl zmateně chlapec.
„Tvůj bratr nás dožene, Fuu-chan?“ ozvala se rudovláska.
„Jistě, pro nás oba je to poprvé, ale … On to bere trochu jinak než já.“
„Nemá zabíjení, to chápu.“ Přikývla.
„Tahle práce je o zabíjení.“ Zavrčel nevraživě Soiru.
„Jistě, Soiru-san.“ Přikývla Sugi.

Pátrání po stopě, jež možná ani neexistuje je vždycky vyčerpávající. Tohle vyčerpání taky skupinka ANBU pocítila. Museli najít něco, co mohlo být kdekoliv, ale ani to nemuselo být. Zvláštní pocit … Hledat takovouhle věc.
„Senpai! Sugi-san! Něco jsem našel.“ Zvolal Fuu náhle.
Rudovlasá žena s sebou trhla dříve než její kolega, jež se věnoval zříceninám budov. Přiskočila okamžitě k onomu blonďatému chlapci, jež se skláněl nad jedním z mrtvých těl. Přejela jej pohledem, s čímž se zarazila na hlavě mrtvoly. Přesněji na čele. Byl tam znak vesnice, vesnice, kterou by nečekala.
„Oto … Otogakure no Sato … (Zvu … Zvučná vesnice …)“ vypadlo z Sugi.