Osudný omyl 01

Válka … Pod tímto slovem si lidé představí mnoho věcí, přesto však vědí, že je to něco nezbytného. Něco, co se objeví za pár let znova a znova. Vždyť jedině věci, kterým takhle říkáme, mohou řešit trvale problémy. Tomuhle lidé však nikdy moc nevěřily, přesto však věděli, že tohle může být jedna z mála pravd.
Zachrání síla lásky život nevinnému, když zaútočí bandité? Asi těžko. Jedině boj může zachránit, pak se ovšem z malé rvačky stává válka, jež se pomalu rozrůstá. Špiní duše, zabijí a mnohdy i ničí celé vesnice. Proč však všichni vidí jen jednu stranu mince? Na tuhle otázku nemůže nikdo odpovědět spolehlivě, protože by byla odpověď relativní.

Nyní však začíná onen příběh, příběh, jež započal jedné strašlivé deštivé noci. Málo kdo by si uvědomil, jaký osud čeká celou jednu malou vesničku na hranicích země Ohně, přesto však dosud obyvatelé usínali klidným spánkem ukolébáváni kapkami deště, jež se odrážely od oken. Jako by snad i obloha tušila, že tato noc nebude ta nejšťastnější. Kdyby se člověk podíval blíž, zjistil by, že skutečně toto místo není nijak nebezpečné.
Shinobi se v této vesnici ani nenacházeli, a když už se někdo objevil s případným talentem, tak se rychle vydal do Konohy, aby tam mohl studovat umění ninji. Lidé zde žili pokojným způsobem, zkrátka obyčejná dědina.

Ticho, jež dosud obývalo tuto ves, bylo náhle přerušeno strašlivým křikem. Roztínal se, tvořil ozvěnu a pak umlkl. Avšak toto znamení dokonale probralo všechny obyvatele oné vesničky z hlubokého spánku, vnuklo jim podezřelé tušení. Někteří dokonce vycházeli na ulici, zjistit, co se děje. Zmatené rozhlížení. Hledání příčiny křiku. Nic. Jen kapky vody snášející se k zemi.
Křik následovalo vystrašené špitání přítomných. Netrvalo to však dlouho, a onen důvod byl opět naznačen. Dupot lidí. Ona dědina nebyla vůbec velká, bylo to jen pár chatrčí vedle sebe. To však nebránilo tomu, aby se ulice zaplnila spoustou lidí, teda minimálně na toto místo. Děti se prodíraly zvědavě do předu, dospělí se jenom vystrašeně rozhlíželi.

Když to konečně spatřili, strnuli. Stáli proti nim maskované osoby na jejichž hlavě se tyčila páska, se znakem jisté vesnice. Co to znamenalo? Podle oblečení to byli nejspíše jounninové, takové vesty nosili hlavně oni, jež byli smáčeny kapkami deště. Nikomu však díky masce nebylo vidět do očí, možná to bylo dobře. Vesničané nevěděli, zda utíkat, nebo ne.
Začalo to ohromnou ránou, jež náhle rozkřičela všechny okolo. Třeskot skla. Později i zdušené výkřiky. Noc, které už neměla konce. Ruce, které už navždy měly být zašpiněné krví a duše, která už nemá sněhobílou barvu. Krev nasákla do země v ulicích. Pláč doprovázející tuto temnotu se nedá slovy popsat, naříkali, ale útočníci neznali slitování.

A pak už jenom ticho …

Ticho, jež už v této vesnici nikdy nic neporuší. Všichni byli mrtví, od dětí po starce. Bez výjimek. Na ulicích se válela zkrvavená těla nevinných lidí. Nemohli se nijak bránit, přesto však neunikli tomuto masakru. Déšť omýval ony již mrtvé bytosti, voda odplavovala rudou tekutinu. Jako by se to snad snažil napravit, ale to už nešlo. Jednou se to už stalo, podruhé to už vrátit rozhodně nešlo.
„Špatné instrukce.“ Ozvalo se náhle naštvaně.

Hrubý mužský hlas, který byl viditelně popuzený vůči vedení. Oni sami nakonec ztratili jednoho jediného člověk v boji proti civilistům, kteří se nakonec rozhodli bránit. Jednoho ze dvanácti. Zvláštní k čemu je dohnala touha po životě, ušklíbl se. Jeho mokré bílé vlasy mu padaly do obličeje, zvedl pohled dosud rudých očí k jednomu z domů. Hořel. Výkřiky už se ovšem neozývali. Na okamžik jej napadlo i pokusit se zahladit stopy, ale proč … ?! Alespoň si Listová přestane hrát na mírumilovnou vesničku, a bude muset zasáhnout.
„Jdeme.“ Poručil ostře.
S jejich odchodem i po pár hodinách přešel déšť, bolest, kterou zde však zanechali ani na chvíli nezmizela. Jenom se ukryla v hlubinách času, odhodlána vyčkat na pomoc.

Ve vesnici, zvané Konohagakure no Sato, panoval rozruch. Něco se stalo. Věděli to všichni, již před dny se něco smutného stalo. Netušili jak moc hrozné to je, ale domnívali se, že to nebylo nic veselého. Něco takového nemohlo být nic veselého. Však ti, co to věděli, sami nebyli nejlépe naladěni. Blonďatá Hokage doslova zuřila.
Jediná rána, která rozbila stůl, upozornila obyvatele na to, že se k ní nedostala dobrá zpráva. Taky měli pravdu. Většinou ji měli, přesto ji však nikdy nerozšiřovali.
„Kdy se to stalo?“ optala se Godaime přítomné brunetky.

Stojící žena, objímajíc prasátko ve svém náručí, s sebou lehce trhla. Její paní byla náhle klidná, v hlase však postřehla ono rozhořčení. Kdo jí taky mohl znát déle, než ta, která s ní cestovala? Nikdo. Na okamžik se i přistihla, jak právě sklopila pohled k zemi, pod větrem melancholie. V mysli se však okřikla, jak mohla vzpomínat, když ohlásila tuto zprávu?
„Před třemi dny.“ Odpověděla na otázku hbitě.
„A jak to, že se to dozvídám až teď?!“
Hokage zuřila. Během chvilky se ocitla opět na nohou, ruce překřížila na prsou a rozešla se do rohu místnosti. Poté se však otočila, míříc zpátky. Chvíli jenom chodila sem-tam, nad něčím přemýšlela. Proč zaútočil na tak bezbrannou osadu? Mělo to nějaký smysl? Otázky, které ji procházely hlavou se nedaly jen-tak zastavit. Poletovaly z místa na místo.

„D-Do Konohy se to dostalo před pár minutami, jakmile jsem to zjistila, šla jsem přímo za vámi, Tsunade-sama.“
„Pošli tam tým anbu číslo …“
„Třináct?“
„Třináctku neposílej, je to zbytečné, stejně nejspíše nikdo nepřežil.“
„Tak …“
„Vyšli tým Sugi-san.“
„Osmnáctý tým pod velením Sugi-san. Dobře, Godaime-sama.“
„Chci vědět, co se tam přesně stalo.“ Zabručela Tsunade nespokojeně.

To už však její pomocnice opatrně vycouvala ke dveřím, poté otevřela dveře a rozběhla se chodbou. Věděla, že není času nazbyt, protože čím více se čeká, tím více se stopy či sledování útočníků odkládá. Už teď byla možnost nemožnosti tohoto úkolu.