Papačka28 aneb Zlé sny, ze kterých se neprobudím

Od té doby, co Černý odešel, se začaly ny táhnout... byla jsem podivně uzavřená do sebe a bolela mě hlava... pořád...
Teruki je celkem šťastný, alespoň to mi zvedlo náladu... jinak... jsem se měla hrozně... cestujeme, hledáme nějaké místo, kde zůstaneme...

Procházeli jsme jedním lesním hvozdem a Teruki se pořád hrozně loudal. Přeletěla jsem řeku a on se zastavil na jednom z kamenů a dlouho zíral do plynoucí vody. Přiletěla jsem k němu a všimla si jeho pohledu. Otočila jsem mu hlavu obličejem ke mně a zadívala se mu do očí... ten pohled byl smutný a zoufalý.
„Deja-vu...“ řekl.
Úsměv jsem naznačila alespoň očima. On se ale neusmál. Vyběhl do hvozdu a začal hrabat v listí. Hrabal a hrabal... a vytáhl tašku. Byla stará a rostl na ní mech, ale byla to taška. Začal skákat a radovat se. Pokrčila jsem obočí. Co tím myslí? Najednou ke mně skočil a chytil mě svýma čtyřma rukama a vedl nějakou vyšlapanou cestou. Běžel a běžel... a najednou se před námi objevila vesnice! Neznám ji, není to Konoha... ale jsou to domy! A kde jsou domy, jsou i lidi!
Já ale... nejsem člověk... smutně jsem se otočila zpět a připoutala se ke stromu. Potom jsem Terukimu nechala vyrůst malý přístřešek a uložila se ke spánku...

Ráno jsem se probudila dřív než Teruki. Nechtěla jsem ho budit a rozhodla se prozkoumat okolí. Odpoutala jsem se od stromu a letěla blíž k vesnici. Rozhlížela jsem se po okolí, létala v kruzích a potom i tančila. Synchronizovaně jsem se točila ve větru a vypouštěla sílu rukama na zem. Vyrůstaly na ní květy nádherných barev. Roztočila jsem se na místě a udělala se okolo mě nádherná kola pampelišek, fialek, sedmikrásek a jiných krásných květů...

Jestli nejsem člověk... co tedy vlastně jsem? Element? Duch? Anděl? To je otázka... možná jsem se měla víc ptát Nahoka, je to možná hajzl, ale věděl toho o mě hodně... vlastně o mě ví všechno. Proč-
Sakra, asi mám nějakou společnost. Dělala jsem jakoby nic, dál jem seděla ve vzduchu a čekala, kdy se ke mně přiblíží. A on se blížil... byl blíž... a blíž... byl přímo za mnou... rychlostí blesku jsem se otočila a chytila ho za krk.
„Nééé!“ křičel Teruki. Okamžitě jsem ho pustila zpátky na zem a hladila jsem ho omluvně po vlasech. Usmál se.
„Nic se mi nestalo, jen ses spletla,“ řekl.
Ah, to jsem Vám taky neřekla, on si Teruki totiž na všechno vzpoměl, ta pečeť, kterou měl v hlavě od Nahoka, jsem nevědomky zničila já. Nevím jak, ale asi jsem to opravdu byla já. Pohladila jsem ho po tváři...
„...“
Viděla jsem, jak mele pusou, ale nerozuměla jsem. Vyděšeně jsem se zahleděla na Terukiho... neslyším ho! Já jsem ohluchla! Nahmatala jsem si uši a strčila si do nich prsty, ale nenahmatala jsem díry! Ony zarostly! Rychle jsem si nahmatala nos, ale i tyhle díry zarostly. Co se to se mnou děje?! Chytila jsem se za hlavu a vyletěla do vzduchu. Praštila jsem hlavou o strom, tohle musí být sen! Ale on nebyl. Zoufale jsem sebou mlátila o strom, ale dokonce i cit zmizel. Zastavila jsem se ve vzduchu a smutně jsem se podívala na svoje ruce. Nebyly na nich nehty ani otisky prstů. Rozletěla jsem se vyděšeně a bezhlavě lesem a mlátila hlavou o zem nebo stromy.
„ČERNÝÝÝÝÝÝ!“ snažila jsem se křičet; možná mi pomůže.
Ale nebyl tam, on je s Jill... zavřela jsem oči a letěla lesem obrovskou rychlostí. V tom jsem narazila do něčeo jiného, než stromu. Otevřela jsem oči a zírala přímo do... velkých žlutých očí...
„Ze... Zetsu?“ pomyslela jsem si. On vyjeveně civěl s otevřenou pusou. Ne, teď ne, musím najít Černého. Přeletěla jsem ho a letěla stále dál. V tom jsem málem narazila do plotu, jen tak-tak jsem ho stačila přeletět. A potom jsem ho uviděla... ne Černého... ale Nahoka. Letěl blízko domu a právě velkým pařátem, který měl místo pravé ruky, vytrhával okno ze zdi. Ten parchant...
„Chcípni!“ pomyslela jsem si a liánou po něm mrskla jako bičem. Vyhnul se a otočil se na mě.
Ty oči... ty zlé oči... TY OČI!!!
Vyrazila jsem proti němu jako tygr a řvala jsem, já opravdu křičela! Na obličeji se mi otevřela velká trhlina a tou jsem křičela! ZABIJU HO! ZABIJU!
Psychotický záchvat mi projel celým tělem. Ovládej se holka, tohle by nemuselo dopadnout dobře... ale já musím... MUSÍM! Zabiju ho...
Obtočila jsem ho větvemi a zmáčkla, ale on je roztrhal a tlapou po mě hmátl. Přimáčkl mě ke zdi a napřáhl druhou ruku, která se přeměnila ve veliký pařát. Už jsem myslela, že mě zabije, když Nahoka něco kouslo. Něco velkého a černého...
„Černý!“ křičela jsem radostně. On chytil Nahoka za napřaženou ruku a trhnul mu s ní doadu, takže mu ji zlomil. Nahok zařval bolestí, ale zranění se mu ihned zahojila.
Černý přiskočil ke mně a chytil mě tlapami za ruce. Potom se na mě usmál... opravdu se usmál... nebyl ale čas! Roztočil mě a hodil po Nahokovi a já se ve vzduchu obalila trnitým křovím. Zasáhla jsem ho, ale on trní okamžitě roztrhal a ohnal se po mě. Uhnula jsem jen těsně a druhou ranou mě škrábnul do břicha. Bylo to jen povrchové zranění, teď je mi to jedno.
V tom se ale Nahok zastavil. Spojil ruce v pečeť... ach ne... patnáctiocasý! Musím zapečetit Nahoka dřív, než ho stačí vyvolat! Sepnula jsem ruce, ani si nevšimla Černého s vyděšeným výrazem. Asi mi něco říkal, ale já jsem hluchá.
„Znič vše zlé! Znič to všechno! Zapečeťuji vás do sebe!“ křičela jsem. A Nahok se vyděsil, okolo mého něla se začala dělat chakrová pole. Nějdřív malinká, ale sílila. Nahok se začal tou silou přibližovat ke mně, a i když máchal křidly ze všech sil, vtahovala jsem ho do sebe jako černá díra. Bolelo to, moc to bolelo, ale bude ve mně... a bude mír! Ucítila jsem jeho zlou chakru, smísenou s chakrou patnáctiocasého.
Ale potom jsem ucítila ještě jednu chakru...
To ne!
Černý!
Rychle jsem to zastavila a ucítila, že ze mě jde ven... ale nebyl to Černý... byl to Nahok... smál se, smíchem šílence se smál a já byla bezbraná.
Co budu dělat?
Patnáctiocasý zabije Černého a Nahok zabije mě!
Je konec!
V tom jsem spatřila Zetsu, jak stál u plotu s rukama složenýma v pečeti. V tom z něho vylétl... tygr!? Ne, tygřice!
Jill!
„Pusť mě do sebe!“ křičela.
Okamžitě jsem zatla zuby, aby ještě stihla vejít. A ona to stihla! Možná to ještě není ztracené. A v tom jsem ucítila děsivou bolest!
Perou se ve mně, vypouštějí chakru a já ji nechtěně pohlcuju. Moje chakrovody praskají, asi zemřu!
Spadla jsem dolů a naposledy ucítila ty čtyři ruce... Zlatíčko moje... přiběhl, jen aby mě chytil a ochránil... jen aby.... neumřel... jako... já...