Papačka27 aneb S Jashinem, příteli...

Procházeli jsme houštím, první Černý, který rozrážel kopřivy a kmeny stromů, za ním opatrný Teruki a nakonec já, spravující Černého škody na rostlinách. Šli jsme celý den, až byl Teruki celý schvácený, k večeru jsme si rozdělali oheň a ustlali si na suchém listí.
Černý dlouho nespal, seděl totiž na pařezu a zíral dolů pod něj. Když tam takhle strnule seděl už delší dobu, zeptala jsem se ho, co to dělá. On se na mě ani neotočil, neřekl ani bůů. Optala jsem se ho znovu, když hmátl tlapou pod pařez a vytáhl hraboše. Usmál se na mě zubatým úsměvem, ze kterého šel možná trochu strach. Ale byl docela milý, když jste to brali z jiné stránky. Potom došel zpět k ohni.
„Připomíná mi to staré časy... jako by to bylo včera, co jsem s ostatními seděl u modrého ohně a bavil se s nimi... pamatuji si to... skákali jsme skrz plameny...“ řekl Černý a oči se mu zaleskly, jako by se měl rozbrečet. Ale ani slzičku... nikdy jsem jeho slzy neviděla... potom se zahleděl hluboko do ohně.
„Až se dostaneme do města... co budeš dělat?“ zeptal se.
Podivila jsem se.
„Ehm...“ zapřemýšlela jsem, „co ty?“
Černý se zasmál.
„Co myslíš? Budu pořád s tebou! Ale budeš mě muset pouštět občas ven, jako vděk za záchranu!“ dodal.
Potom mi blesklo hlavou, že vlastně nevím, co budu dělat... a Černému dlužím hodně...
„Černý?“ řekla jsem.
Otočil se na mě s lehkým úsměvem a zamračenýma očima.
„Běž... už si nic nedlužíme,“ řekla jsem a snažila jsem na sobě nedat znát potlačované slzy. Černý se přestal usmívat.
„Jak to myslíš?“ zeptal se.
Vzdychla jsem.
„Mám pocit, že mezi lidi nepatřím... asi zůstanu s Terukim, víš, jak to myslím. A nechci tě zbytečně zatěžovat... běž za svojí Jill...“ řekla jsem. Černý se zahleděl do země.
„Aha, chápu...“ řekl a chvíli bylo ticho.
Potom se Černý zvedl.
„Tak... asi... s Jasinem...“ řekl a zmizel v křoví.
Já za ním zírala v tichu, chladnu a tmě... a on byl pryč... vyhrkly mi slzy...
„S Jashinem, příteli...“