Papačka29-30 aneb Démoní slzy lítosti

Zvedla jsem se z černého nic. I já jsem byla jen energie, která se pak možná zformuje. Šla jsem za jasným světlem a čím jsem byla blíž, tím víc jsem tam chtěla. Přišla jsem až k tomu přelomu a uviděla... Nielu a Terukiho. Seděli, ještě nebyli celí, ale jakmile mě uviděli, přiběhli ke mně.
„Papačko! Ty jsi taky mrtvá?“ ptala se Niela ustaraně.
Zavrtěla jsem hlavou.
„Ještě ne, ale už jsem se nechtěla vracet zpět,“ řekla jsem.
Niela se usmála.
„Zlatíčko moje... jestli máš na vybranou, běž zpátky. Sem můžeš kdykoliv, pak už se ale nevrátíš,“ přemlouvala mě.
V tom jsem si to uvědomila.
„Niela-san, Vy jste zemřela?“ zeptala jsem se udiveně.
Niela přikývla.
„Zemřela jsem pod troskami sopky,“ řekla. Nebrečela ani nebyla smutná. „Je to osvobuzující, když na světě nikoho nemám... ale ty ano.“
Pohlédla jsem za ní na Terukiho.
„Koho?“ zeptala jsem se.
Teruki přiskočil ke mně.
„Černého! Shikamara! Svět tě čeká!“ řekl a usmíval se, jak nejlíp uměl.
Také jsem se usmála. Otočila jsem se a vracela se za mdlým světlem světa tam dole. Teruki chytil Nielu za ruku. Mávali mi. A já mávala jim. Když jsem byla těsně před branou, uslyšela jsem ještě Nielu, jak křičí: „Nejsi člověk, Papačko! Ani nadbytost! Jsi dítě Elementu země!“ křičela.
Usmála jsem se a naposled zamávala. A potom vešla tam. Chvíli jsem nemohla dýchat, potom jsem ucítila ostrou bolest a uslyšela hlasy.
„Vydrž, jsme s tebou, Papačko, nemůžeš mi umřít, jakmile se znovu najdeme,“ slyšela jsem Shikamarův hlas.
Nemůžu otevřít oči. Dlouho jsem se snažila, a potom jsem řekla.
„Shikamaru? Víš, jak jsi říkal, že jsem dar osd bohů? Byls vedle, jsem dar Elementu,“ řekla jsem tiše a chraptivě.
Shikamaru mě objal... otevřela jsem oči a viděla spoustu lidí, mezi nimi Shikamaru, Ino, tu holku s vějířem z Shikamarovy nástěnky... a nad nimi se tyčili démoni.
Bylo jich patnáct? Ne čtrnáct.
Patnáctiocasý je mrtev.
Uviděla jsem Jill a Jacka, jak se drží za tlapky. Oba měli krvavé rány po celém těle, ale byli naživu.
Pomalu jsem se postavila na nohy a uviděla veliké ještěry, padající z nebes. Běhali a létali zpět nahoru s Nahokovými kusy. Ani mezi Bohy nebyl Nahok oblíbený... ohlédla jsem se za sebe a uviděla jsem Terukiho mrtvé tělo, ležící na zemi.
Přišla jsem k němu a klekla si. Sklonila jsem se k jeho uchu.
„Měl jsi pravdu, Teruki, čekali na mě...“ potom mi i přes úsměv začaly kanout slzy na jeho mrtvou tvář.
Padl na něj stín, vzhlédla jsem a spatřila Černého.
Stál nade mnou, měl ve tváři zvláštní výraz. Vstala jsem a otočila se čelem k němu. On roztáhl tapy a já se rozběhla k němu. Objala jsem ho, brečala jsem a pak na mě spadlo pár černých slz. Černý brečel, slzel a nebránil se tomu.
Pevně mě svíral v náruči... a já pevně svírala jeho...

Kapitola třicátá
Doslov
Od té doby, co Černý utrousil své černé slzy, uplynulo už pár let. Teď je mi deset let, ale vypadám tak na třicet. Na věku u mě nezáleží, už od začátku své existence jsem vypadala starší, než jsem byla doopravdy.
Ve dvou letech jsem opustila Shikamara, čtyři roky jsem byla u Nahoka a už čtvrtým rokem žiju se Zetsuem.
Je citlivý a je ze stejného elementu... o tom bych Vám možná i řekla, ale nehodí se to sem. Jsme romantici, ale když chceme soukromí, nebojíme se požádat naše Démoní přátele. Však oni jsou taky milenci, když to tak vezmu.
Na Shikamara jsem samozdřejmě taky nezapoměla, ale asi na něj nebudu mít moc času... přeci jen, budu mít dost starostí jako maminka... tak, tím bych asi skončila... snad jen ještě: S Jashinem, přátelé...