Dcera Jashinova - 20. kapitola - A co dál?

Sasori se na Konan mračil. Ta chvíli krčila rameny a pak vyběhla z loutkářova pokoje, aby tu strašlivou novinu roznesla po sídle. Kisame zaúpěl, Deidara zbledl, Zetsu zakoulel očima a Vůdce strnul. Tobi se odvážil zeptat, jak dlouho ta Sasoriho nemoc bude asi tak trvat, a ostatní ho okamžitě okřikli, že kdyby to věděli, už dávno by mu to někdo z nich řekl. Hidan okomentoval celou tu patálii slovy: „Jashine! Jaký si to z nás zase děláš šoufky?“
Prtě se takové řeči nelíbily, brnělo ji v uších.

Když Sasori vstoupil mezi ně a viděl, že s ním nikdo nechce mluvit, zamračil se podruhé a rychle nakreslil na kus bílé látky vzkaz.
„No, takhle to taky jde.“ Kakuzu se zakuckal, až ho musel Zetsu vzít Samehadou po zádech, což se samozřejmě Kisamemu ani trochu nelíbilo, takže jakmile ji položil na zem, ihned po něm skočil.
„Copak jste malý děti?“ čertil se Pein, když vzal žralok svůj obalený meč do ruky a začal s ním kanibala třískat po zádech. „Hidane, vem mu tu hračku!“
Sasori zvedl oči k nebi, tedy přesněji řečeno ke stropu, zaťukal si na hlavu a vytratil se z místnosti.

Deidara ho navštívil asi o půl hodiny později. „Měl jste to vidět, Mistře Sasori! To byla mela! Itachi zkoušel domluvit Kisamemu a parádně to od něj schytal! A náš Šéf teďka úpí v pracovně, protože dostal Samehadou, ale neví se, kdo ho to vlastně praštil. A ještě… Ale ty mě vůbec neposloucháš!“ Blonďáček se zatvářil ublíženě.
Sasori v rychlosti načmáral: Ale ano! Žvaň dál!
Deidara se uchechtl a chvíli bylo ticho. Pak se zašklebil a prohlásil: „Pamatuješ, jak jsme vymýšleli abecedu, když jsme spolu začínali pracovat jako parťáci?“ Jeho tvář se rozzářila. „A jako Akatsuki, B jako Baka, C jako Cucák, D jako Dango…“
Loutkář mu pokynul rukou, aby toho nechal, pak kývl hlavou a začal posunkovat. Blonďáčkovi se orosilo čelo. „Uf. Mohl byste zpomalit? Já… to prostě tak rychle… nepobírám.“

Konan usedla s ostatními ninji ke stolu, řešili otázku oněmělého společníka. „Jenže co teď? Náš medik nemůže přece takhle pracovat! Vždyť nikdo nepochopí, co mu bude říkat, až ho bude léčit!“
„Ty to vidíš moc černě, Konan,“ klidnil ji Itachi. „Když bude něco chtít, napíše to. Jen budem muset nějak vydržet do doby, než ho to přejde. Proto navrhuju, abychom se snažili moc se nezranit.“
„To je ale absolutně nemožný! Víš dobře, že se tu řežem každou chvíli!“ namítl Hidan.
„Neřek jsem, že to uděláme!“ vrčel Itachi. „Jenom jsem naznačil, že bychom se mohli snažit.“
„Tahle vaše debata vůbec nikam nevede, takže ji ukončete!“ vložila se do toho modrovláska.
„Ztichni, Konan!“ okřikli ji oba naráz. Brala to jako tu největší možnou potupu a až do večera už nepromluvila jediné slovo.

K večeru se otevřely dveře do loutkářova pokoje. Podíval se, kdo ho přišel navštívit, a pak si přetáhl peřinu přes hlavu a obrátil se k Prtě zády. Pochopila, že s ní nechce mluvit, ale nenechala se tím odradit a vyšplhala mu na záda. Pokusil se ji ze sebe setřást, ale držela se jako klíště. Vzdychl a přinutil se na ni podívat. Z jeho očí jasně vyčetla ta dvě slova. Co chceš?
Usmála se. „Uvědomil sis, že jsem ti zachránila život? Byl bys v té kobce hnil pěkně dlouho.“
Přimhouřil oči. Hněv by je brzy přešel. Navíc… jsem svým způsobem nesmrtelný.
Prtě se malinko zamračila. „Na něco takového nikdy nespoléhej, Sasori. Nikdo není nesmrtelný!“
Pozvedl obočí. Ani Hidan? Překvapilo ho, když zavrtěla hlavou. Pak promluvila naposledy. „Jsi velice chytrý Shinobi, proto nezoufej. Mluvení je velice složitý proces, ale jednoho dne se mu naučí každý. Stačí jen… vytrvat.“ S těmi slovy ho opustila.
Sasori se posadil na postel a prohrábl si vlasy. Byl zmaten jejími slovy. Mám já to ale pech! Nejspíš jsem se vážně zapletl s… bohyní!