Za rouškou tmy 04:Na pochybách

„Už je ráno,‘‘ poznamenal blonďák a pohlédl z malého na vycházející slunce. Itachi si oddychl, vážně ho tohle vyčerpalo, ale taky se mu i ulevilo. Neznal ten pocit, kdy bylo všechno venku. Ulevilo se mu, ale pěkně ho to i unavilo. Protáhl se a zavrtal se zpět do peřiny. Bylo mu celkem jedno, jestli blonďáček sedící vedle něj skočí ze skály nebo utopí ve vaně. Teď chtěl jen spát.
Naruto měl ale proti jemu chování, tedy spíš jen únavě jisté námitky. Zatřásl s ním a vyletěl z postele jako střelená srnka. Itachi jen líně pozvedl hlavu, záviděl mu jeho aktivitu. Jako by ani nepotřeboval spát, na rozdíl od něj. Raději počkal až upustí jeho pokoj, aby mohl pokračovat ve své předešlé činnosti. Jenomže jakmile zavřel oči, žlutá střela mu znovu skočila do postele.
„Co zas,‘‘ oddychl si a shodil ho s postele a svůj nesouhlas vyjádřil dlouhým zívnutím.
„Hmm…tak dobře, já se jdu projít ,‘‘ řekl spíš oznámil a dřív než se Itachi vrátil z říše snů, blonďatý mladík mu zmizel ze dveří ven. Následovala dlouhá pomlka, kdy se Itachi vzpamatovával a vyběhl okamžitě za ním.

Dvě postavy rychle blížili k místu, kde se jen před pár dny uskutečnila bitva. Místo, už odhalilo krvavé louže, které pomalu vysychali pod náporem slunce.
„Co to tu je?‘‘ zeptala se menší osoba zahalená v plášti svého kolegy. On jen nakoukl dolů, i když dobře věděl, co se tu dělo a co tu na něj čeká. Nechtěl však, aby ho z něčeho podezírala.
„Dalo se něco třpytí,‘‘ divila se postava v menším plášti. Oba seskočili dolů, k věci a co leskla.
Menší postava v plášti sebrala tu věc, co je přilákala dolů. Byla to čelenka s černým páskem a oni dva oba dva věděli komu patří, teda patřila. Oba chvíli nedýchali, spíš jen menší postava v plášti, které se začali lesknout oči a od slz.
„Ta je Naruta,‘‘ polkla na prázdno. Druhá postava v plášti se k ní přiblížila a dovolila ji, aby se mu vyplkala na rameni. Nepomáhalo stále se ji po tvářích koulely slzy, které neměli konce. Jemu nezbývalo nic jiného, než že přitisknul svoje rty k těm jejím. Tím ji jen umlčel, ale nezklidnil. Byla už tak slabá, že nedokázala odporovat, jen se nechala dál unášel teplém jeho těla.

Naruto utíkal lesem, smál sej jako malé dítě a vůbec nevnímal, že jeho momentální chůva ta ním volá. Spokojeně dál poskakoval a až doskákal k jezírku. A v tom dostal nápad. Skočil do vody a potopil se.Dokonale se skryl a počkal až se jeho opatroval dostane tak blízko až po něm bude moci chňapnout. A to se i stalo, jakmile přes vodní hladinu zahlédl tmavovlasou kštici vytáhl ruce z vody a zatáhl sebou. Ozvalo se ohromné žblunknutí a Itachi skončil stejně jako blonďáček mokrý od hlavy až k patě. Jediné co neměli stejné byl výraz v obličeji. Itachiho tvář začala pomalu rudnou vzteky, na rozdíl od usměvavého Naruta, který se začal utápět ve vodě. Nějak zapomněl, že vlastně neumí plavat. A proto když se začal mu voda zaplnila ústa a o se nemohl nadechnout, začal pomalu klesat pod hladinu. V ten okamžik se Itachi vzpamatoval a potopil se pro něj pod hladinu. Naruto zatím hleděl vzhůru. Nemohl se nadechnout ani vyplavat nahoru, jen pomalu klesal ke dnu. Pokud se jeho oči nezavřeli.

Dvě postavy v plášti se pomalu blížili zpátky do hotely, prošli kolem recepční, která ani nebyla zaskočena jejich vzhledem. Často se tu potulovali stál podivnější lidé. Oba dva vešli do jejich pokoje a ten vyšší za sebou raději zamknul. Menší postava si shrnula kápy a doslova se zřítila s pláčem do postele. Mladík se sedl vedle si a začal ji hladit po dlouhých růžových vlasech.
„To bude dobrý,‘‘ zašeptal a políbil ji do jejích voňavých vlasů. Tolik po ní toužil, ale musel hrát truchlícího za svého mrtvého „kamaráda‘‘. Sám si sundal plášť a odhodil ho do kouta místnosti.
Lehl si vedle ni a přitisknul se k jejím zádům, stále ji hladil po vlasech. Za pár hodin ji pláč tak vyčerpal, že zavřela oči a usnula. Sasuke ji ale ještě chvíli pozoroval, jak klidně oddychuje. Pohladil ji po tvář a sjel dlaní až k jejím ňadrům. Lehce přes ně přejel přitom stále sledoval její tvář. Dál klidně oddychovala. A proto pomalu začal rukou zajíždět pod její tričko. Nejprve ji pohladil po bříšku a pak zajel víš. Pohladil ji znovu. Cítil jak začíná zrychleněji dýchat, stále měla oči zavřené. Z toho usoudil, že se ji to líbí a proto rukou zajel níž. Tentokrát se Sakura ale probudila a odhodila jeho ruku pryč.
„Co to děláš,‘‘ křikla na něj unaveně a protřele si bledou tvář. Sasuke mlčel, vlastně ani nevěděl jak ji má odpovědět, tentokrát se nechal moc unést.
„Musím si dát sprchu,‘‘ řekla a vešla do koupelny, kde se pro případ zamkla, kdyby Saskue ještě něco podobného napadalo. Pustila se příjemně teplou sprchu, rychle pod ni vlezla. Znovu se rozplakala, nedokázali si ani představit, že je Naruto po smrti. Sedla si do rohu sprchového kouta a tiše se rozplakala.
Po hodině a vyvrávorala z koupeny celá uplakaná a svalila se do postele vedle k lidně oddychujícího Sasukeho. Ten zatím nejevil žádné známky toho, že by mu Naruto třeba jen scházel. Vypadal až překvapivě klidně a proto o něm začala pochybovat, dokonce se ho začala i bát. Choval se trochu divně.
Posadila se a bezmyšlenkovitě si začala balit všechny věci, už byla u dveří, když ji najednou někdo zachytil za loket.
„Kam jdeš?‘‘ zeptal se ji Sasuke. Sakura nasucho polkla, jeho tůn hlasu se ji vůbec nelíbil. Neodpověděla, zakrytě mlčela, ale tohle byla ta největší chyba, kterou mohla udělat. Sasuke ji shodil batoh z ramen a popadl ji za ramena. Hodil ji do postele a klič, který byl v zámku odhodil na stejné místo jako batoh. Sakura na něj vystrašeně hleděla.
„Já ti nevěřím,‘‘ hlesla, tak potichu, že ji mohl Sasuke sotva slyšet. Alem u stačilo jen to, že hodlala odporovat jemu. Doufal, že teď konečně bude mít klid, ale měl teď ještě víc starosti.
Usmál se, posadil se pomalu a postele. Sakura se přitiskla ke zdi a stále sledovala jak se k ní přibližuje.
Chytil ji zase, aby ho v případě nemohla udeřit. Ale ona ho pro změnu kopla do břicha. Tohle Sasukeho rozzuřilo na maximum a naprosto bezmyšlenkovitě ji vrazil facku. Neuvažoval však nad tím, jak moc velkou sílu použil. Důsledek se dostavil až v tu chvíli, kdy doslova shodil Sakura z postele. On si přejela přes narudlé tvář a bolavého boku. Spustili se ji slzy, ale její výraz mluvil o něčem jiném.
„Tos přehnal!‘‘