Za rouškou tmy 03:Plán, jak ji získat!

Pomalu posunul svoje ruce z jejich zad na boky, trochu se zalekla, ale stále jen doufala, že ji jen objímá. Chtěla i víc, ale svědomí jí to zakazovalo. Nemohla jen tak zradit Naruta, nemohla mu to udělat. Její svědomí, však bylo poraženo. Odmotala ruce kolem jeho krku a víc se k němu přisunula. Začala po něm toužit, chtěla aby se ji dotýkal víc a víc.
Povalil ji na postel, než se stačila nadchnout, všechno oblečení co měla na sobě z ní strhnul. Políbil ji, aby nemohla protestovat, což taky chtěla, ale její touha byla moc velká.
Jemu se naskytl nádherný pohled na její tělo. Tak nevinná, nedotčená. Toužil po ní, chtěl ji mít jen pro sebe. Shodil ze sebe přebytečný šat a znovu se k ni naklonil pro polibek. Sakura mu začínala pomalu, ale jistě podléhat až mu nakonec propadla celá, tentokrát zvítězila touha a vášeň nad rozumem.

Naruto ležel na provizorní posteli a pozoroval kamenný strop, nebyl na něj nijak zajímavý pohled, jen přemýšlel. Snažil se alespoň na něco vzpomenout, ale i jeho jméno mu připadalo cizí. A ten člověk, co se o něj staral, připadal mu zvláštní, zajímalo ho jestli byli opravdu přáteli, kdyby ano choval by se k němu jinak.
„Itachi…?‘‘ zavolala nejistě do místnosti a čekal, kdy se objeví u něj. Chvíli to trvalo, pak se přeci jen posadil na židli vedle jeho postele. Nejistě se na něj podíval, měl obavy, že by si mohl znovu vzpomenout.
„Stalo se něco?‘‘ otázal ho s obavami a čekal, co zněj vypadne, protože zcela nebyl jistý, jestli tohle není jen lež, jak ho dostat. Narutův pohled ovšem mluvil za vše.
„No…,‘‘ začal blonďák, trochu to vypadalo jako by se styděl, „opravdu jsme byli přátelé?‘‘ zeptal se ho s obavami, ale ty se ihned vypařili, jakmile se tmavovlasému muži sedícího vedle něj objevil nepatrný úsměv.
„Hezky se směješ,‘‘ poznamenal blonďák. Itachi podiveně nadzvedl obočí. Pohodil hlavou a raději se od něj vzdálil, kdo ví co by zněj ještě mohlo vypadnout.
„Co to plácáš?‘‘ divil se dál, ale jeho pokus vzdálit se byl zmařen, protože ho osoba ležící v posteli zachytila za lem pláště.
„Tak takhle ty přijímáš komplimenty?‘‘ pohlédl na něj, ale protože nebyl přesvědčen zda zůstane.

Rafička na hodinách se přesunula na čtvrtou hodinu ranní. Slunce ještě nevyšlo, ale postavě zahalené v plášti to nevadilo. Mířil na místo, kde se nedávno odehrál boj. Celá krajina byla zdevastovaná, ale díky nočnímu světlu nebylo toho vidět tolik jako přes den.
Seskočil z útesu ke svému cíly. Tma zakryla všechny krvavé stopy. Když ale prohlédl místo zjistil, že něco chybí, to co hledal tam vůbec nebylo. Nijak se tím neznervózňoval, spíš mu to udělalo radost. Alespoň nebude muset tělo odnášet. Vytáhl z pláště nějakou flaštičku plné červené tekutiny. Zvířecí krve. Kameny v údolí pocákal krví a na s místo, kde vylil nejvíce krve, položil čelenku se značku Konohy. Narutovu. Potěšeně se usmál nad svým dílem, vypadalo to docela přesvědčivě. Raději ihned zmizel, aby jedna doličná osoba neměla nijaké podezření.

Rafička u hodinek se posunula na šestou hodinu, slunce se ještě skrývalo za zelenými kopci, které jako obyvatelé malé vesničky spali. Dlouhovlasou dívenku, však ani ta spící krajina nepřesvědčila, aby dál spokojeně hověla ve vyhřáté posteli. Tížilo ji svědomí, včerejšek by nejraději vymazala ze svého života. Svědomí ji včera zradilo, ale teď ji vyčítalo včerejší noc. Celé to byla chyba. Věřil Sasukemu byla od začátku chyba, chtěl jen jedno. A ona podlehla.
Chladný vánek jako jediný ji dokázal přesvědčit, aby se vrátila do říše snů. Když ale pohlédla na postel, kde spokojeně oddychoval Sasuke a objímal polštář s přesvědčením, že je to Sakura, otočila se a raději ho nechala samotného nechala spát. Po včerejší akci, si to zasloužil. Tolik si přála klidně oddychovat stejně jako on, ale svědomí ji to zase nedovolovalo. Stále myslela na jejího člověka, než s kterým strávila noc a právě to ji bolelo.
„Proč nespíš?‘‘ ozvalo se za ni. Dívka si setřela všechny slzy a nasadila usměvavou a unavenou tvář, ale i přes to že byl Sasuke čerstvé probuzený, celý svět byl pro něj ještě rozmazaný.
„Pojď sem,‘‘ svůdně zavolal na ni a čekal až se dívenka přiblíží tak, aby ji mohl stáhnout k sobě.
Sakura ale neposlechla, místo toho po mladíkovi hodila oblečení a sama si začala balit svoje věci. Sasuke na ni podiveně hleděl a nedobrovolně se oblékl do oblečení, které jako jediné našel. Stále ale nemohl spustit oči z Sakury. Chovala se divně, čekal něco jiného po společné noci, ale co! Jakmile se dozví o Narutově smrti, bude jen jeho.
„Měli bychom vyrazit!‘‘ navrhla Sakura a mladík jen souhlasně zakýval, je čas provést plán.

Naruto znovu zasněně hleděl na strop, celou noc nespal. Cítil se strašně osaměle a dobře věděl, že vedle v pokoji klidně odpočívá jeho jediný přítel. No sám dosud nevěděl, jestli je něco míň nebo o něco víc. Nebyl si jistý ničím, ale chtěl si to ověřit. Vymotal se z vyhřáté peřiny. Itachi mu sice zakázal vstávat z postele, ale nebyl jeho otec. Pomalu se proplížil až k jeho posteli. Spal tvrdě, a proto ho nechtěl budit. Otočil a chytal se odejít.
„Nemůžeš spát, co?‘‘ ozvalo se za ním. Naruto se ani neotočil. Itachi si oddychl.
„Chceš si promluvit?‘‘ zeptal se ho. Naruto se rozzářil a jako žárovka a vydal se tedy zpátky k Itachiho posteli. Posadil se na roh postele a zadíval se do země, pak pohlédl na Itachiho hruď, na které se rýsovala dlouhá raná jako od spálení. Nemohl si odpustit, aby nevěděl, co se mu stalo.
„Jak se ti to stalo?‘‘ zeptal se Naru. Itachi chvíli nevěděl o čem je řeč, pak ale pohlédl na místo, na které se díval i blonďák. Pak se jen usmál.
„Aha..no můj mladší bratříček byl trochu šikovnej,‘‘ řekl se smíchem Itachi, Naruto se ale nesmál. Trošku nepochopil, co mělo být na tom tak vtipného.
„Promiň já zapomněl,‘‘ omluvil se Itachi a začal raději od začátku.