Boj proti Osudu 13

Neji napřed vyvalil oči, ale posléze od sebe svoji sestru odtrhl.
,,Co to děláš?“ vyjekl na ni držíc ji za zápěstí.
Modrovláska prvně párkrát zamrkala, než jí došlo, že její jediná možnost dokázat mladíkovi své city, se rázem vypařila. Chtěla se mu nějakým způsobem vyvléct, utéct zpátky do pokoje a tam se vybrečet do polštáře, ale jeho stisk byl příliš silný. Ať cukala jak chtěla, nedokázala se osvobodit.
Mladý Hyuuga s nechápavým pohledem hleděl na zápasící dívku před sebou a snažil si v hlavě všechno urovnat.
,,Je to jen sen. Ráno se probudím a řeknu si, že už nikdy si před spaním nedám víc jak čtyři rýžové chlebíčky,“pomyslel si, přičemž polevil v ostražitosti.
Hinata využila Nejiho nepozornosti a zaryla mu nehty do ruky. Přinutila tak svého bratra usyknout a pustit její ruce. Prosmekla se kolem něj jako myška a upalovala k díky průvanu pootevřeným dveřím.
Neji zatřepal s poraněnou rukou a setřel si pramínek krve vytékající z jejího hřbetu. Byl by upustil i pár peprných slov na modrovlásčinu adresu, ale musel zabránit své sestře v úniku. Chtěl se konečně dozvědět důvod jejího divného chování. Třeba mu to pomůže uvědomit si, proč se poslední dobou choval stejně divně jako Hinata.
Rychleji než vyděšená dívka se přemístil před dveře a opřením se o ně je zabouchl.
Ticho.
Jediné, co bylo slyšet, bylo jejich oboustranné hluboké dýchání.
Hnědovlasý mladík pohodil hlavou, aby odehnal ze svého výhledu pramínky neposlušných sametově hebkých vlasů. Svůj pohled zaměřil na třesoucí se kunoichi před sebou, která se vypoulenýma očima dívala do těch jeho. Mohl v nich vyčíst strach. Strach z toho co přijde. Strach z nejistoty. Strach z nevědomosti.
Chtěl něco udělat, něco říct, aby přerušil tu hroznou tichou chvíli.
Stále se mu dívala do očí. Nemohla v nich však najít sebemenší náznak nějakého cítění. Jeho pomněnková kukadla byla jako skleněné kuličky. Viděla v nich jen samu sebe. Svůj vyděšený obličej, vyvalené oči, potem orosené čelo.
Nevydržela to. Bylo toho na ni moc. Ten psychický nápor nedokázala zvládnout. Ne, zatím ne.
Podlomila se jí kolena.
Spadla.
Beze slova se k ní sklonil. To však bylo jediné, co dokázal. Tahle situace byla ojedinělá. Ještě nikdy ji nezažil, tudíž nevěděl, jak se má zachovat. Toužil vzít ji do náručí a šeptat do vlasů chlácholivá slova, ale ruce jako by mu vypověděly poslušnost. Jen strnule klečel na jednom koleni a smutnýma očima sledoval svoji milovanou sestru.
Její tělo se otřásalo pod silnými vzlyky. Nechtěla brečet...ne před ním. Jenže...už to nešlo zadržet. Slzy smutku i zoufalství se jí kutálely po tváři a dopadaly na světlý koberec.
Proč? Proč ona? Proč se musela zamilovat zrovna do svého bratra?
Už se na to nemohl dívat. Neměl to srdce nechat ji tam sedět ve vlastní zášti a topit se ve svých citech. Vždyť...on vlastně věděl, proč to vše dělala. Teď mu to došlo. Miluje ho...a on miluje ji. Tak v čem je problém?
Vlasy jí padaly do obličeje a lepily se na od slz mokrou pokožku. Chtěla přestat. Musela přestat. Nebo by ze sebe udělala chudinku, slabošku, hadrovou panenku. A ona toužila být v jeho očích lehkou lesní vílou, dívkou mnohých snů.
Sklonila hlavu ještě víc k zemi. Styděla se za vše, co se stalo. Kdyby tak mohla čas vrátit zpátky...
Zarazila se.
Vyvalila překvapením oči a tichounce zalapala po dechu.
Držel její tvář ve svých rukou. Jeho jemná pokožka objímala tu její.
Mírně zvedla hlavu snažíc se mu pohlédnout do tváře. Bála se, moc se bála. Jeho reakce...byla až příliš příjemná.
Znovu se zarazila.
Usmíval se. Jeho obličej nepokrývala žádná zloba ani nenávist. Byl tam jen úsměv. Nefalšovaný úsměv od srdce.
Pokusila se taky usmát, ale místo toho se její ústa zkřivila do nepřirozeného úšklebku.
Ve svých rukou něžně zvedl její hlavu tak, aby se mu koukala zpříma do očí. Pár prstů si uvolnil a odhrnul jí neposedné pramínky vlasů z čela.
Blaženě zavřela oči a pravé líčko si otřela o jeho hebkou ruku, položenou na její tváři.
,,Proč to děláš?" zašeptala.
,,Proč to děláš ty?" odpověděl spokojeně a přiblížil své čelo k tomu jejímu.
,,Ty víš proč," otevřela oči a mírně se usmála.
,,Vím," přitakal.
Obě jejich srdce zplašeně tloukla.
Věděli, co přijde. Ovšem ani jeden z nich nechtěl udělat první krok. Na to byli v tomhle ohledu oba moc bázliví.
Jejich pohledy se znovu střetly. Světle fialová se vpíjela do světle fialové.
Modrovlásla pohlédla na pootevřené rty svého bratra. Tolik toužila se jich dotknout. Bylo to však proti normálním pravidlům. Byl to přece její bratr.
K čertu s přírodou!
Naklonila se k němu a jeho spodní ret vzala mezi ty své. Čekala na jeho reakci. Dívala mu ještě šanci odstrčit ji a do konce života na ni zanevřít. Jenže on to neudělal.
Poddal se vášnivému polibku stejně jako jeho sestra.
S dlaněmi stále položenými na jejích tvářích se začal pomalu zvedat ze špinavé země.
Položila své ruce na jeho zápěstí ve snaze neodtrhnout se od něj ani jeho sladkých rtů.
,,Je to šílené," vydechla v potřebě vehnat do plic potřebný vzduch.
,,A co není?" zadýchaně vypravil ze svých úst a odhrnul z její tváře další prameny vlasů.
,,Možná...možná bychom měli přestat," odtrhla se od něj s rukama položenýma kolem jeho krku.
,,Teď už to nejde. Teď už ne," odpověděl a znovu přiložil své rty na ty její.
Byla jako droga.
Když už jednou ochutnal, nedokázal přestat.
Přesunul ruce z jejich tváří na ramena a následně k dekoltu. Jeden po druhém jí začal rozepínat knoflíčky na světle modrém pyžamu.
,,Nii-san..." zalapala po dechu.
Neji okamžitě přestal se svým dosavadním chováním a upřel na ni ustarané oči.
,,Omlouvám se, imouto-chan, nechtěl jsem ti ni...," začal se omlouvat v přesvědčení, že zašel moc daleko, ale ukazováček jeho sestry přiložený na jeho rtech mu vzal řeč.
,,Miluju tě," zašeptala a pohladila ho po tváří.
Hnědovlasý mladík párkrát zamrkal, než mu plně došel význam jejich slov.
Řekla to. Ta tolik chtěná chvíle přišla stejně rychle jako blesk z čistého nebe.
,,Já...já...," koktal, neschopen vyloudit ze sebe pár kloudných slov.
,,Mlč," přikázala s úsměvem a ladným pohybem ruky rozvázala zauzlený pásek od jeho černého nočního kimona.
,,Jsi si jistá?" vyloudil ze sebe už normálním tónem. Jeho líčka se ale nepřestávala zapalovat ohnivou červení.
,,Naprosto."

Jemné sluneční paprsky dopadaly na její hebká víčka, která se pod dotykem zatřepotala a následně i otevřela.
Pomněnková kukadla se zračila láskou, něhou i touhou zároveň.
Otočila se na levý bok a blaženě se usmála. Vidět jeho bezstarostný spící obličej plný neposlušných rovných hnědých pramínků a k tomu všemu úsměv živoucího anděla bylo jako požehnání.
Přitáhla si přikrývku blíž ke krku, stále spokojeně pozorujíc spícího mladíka.
Celé jí to připadalo jako nádherný sen. Její první noc plná lásky a vášně bude jedna z nejkrásnějších vzpomínek, kterou si kdy zapíše do mysli.
Pohladila mladíka po tváři a něžně ho políbila na pootevřené rty.
Mírně se pod jejím dotykem zavrtěl, než se přinutil otevřít oči.
,,Dobré ráno," zašeptala a ponořila se zpátky, do hloubi měkkého polštáře.
,,Dobré ráno," usmál se a protáhl své po spánku energií nabité tělo.
,,Měl jsi dobrou noc?" šibalsky se zašklebila a významně nadzvedla obočí.
,,No...když o tom tak přemýšlím...," začal naoko vážně, ,,nebylo to nejhorší," dořekl, stále s kamenným výrazem na tváři.
,,No dovol," urazila se modrovláska a otočila se na druhý bok.
,,Ale no tak," zasmál se Neji a chytil svoji sestru kolem pasu.
,,Nech toho!" vypískla, když jí chytil do náruče a obalenou v prostěradle jí vynesl na chodbu. ,,Pusť mě," škemrala s dětským smíchem.
,,Ne, odnesu tě až dolů," rozhodl a popohodil si se svým drahocenným nákladem.
Nejspíš y tak i učinil, kdyby se dole nerozezvonil zvonek od domovních dveří.
,,Do háje," zaklel a postavil svoji sestru na zem. Cestou sebral župan visící na háčku pod schody a rychle ho na sebe navlékl.
Crnkot se ozýval pořád naléhavěji, až Neji v tichosti proklínal toho, kdo na nebohý zvonek takhle naléhal.
Otevřel dveře, hledíc do tváře udýchanému geninovi známému ze včerejších zkoušek.
,,Pane, váš tým má... jaksi... problém," vydechl unaveně a položil si ruce na kolena.
,,Cože? Jaký problém?" vylítl hnědovlasý mladík na nebohého kluka.
,,No...oni...oni se...," koktal upíplý hoch.
,,No co oni?" skoro až nedočkavě křičel Neji, přičemž chytil ninju za ramena.
,,Oni...začali se nějak handrkovat s místní nejobávanější skupinou. No a... Nigenteki...ona..ona...ona ho zabila!"