Boj proti Osudu 14

„Zabila? Koho zabila?“ zamračil se Neji, až se novopečený genin rozklepal. To už se ve dveřích objevila i Hinata.
„Co tady řešíte?“ usmála se a otočila se na svého bratra. Když ale uviděla jeho výraz, usměv jí ihned ztuhnul na rtech a na tváři i v očích se jí objevila hrůza. „Proboha, co se stalo?“ pípla vyděšeně. Neji jí konejšivě stiskl ruku, hned se ale otočil zpět na roztřeseného chlapce.
„No nezabila, ale zmlátila ho tak, že mu doktoři už nedávají naděje, že by mohl vůbec přežít.“ posmrkoval, stále ještě vystrašený ze střetu, kterého byl před chvílí svědkem.
„A kde se poprali?“ položil hnědovlasý mladík další otázku.
„Je to kousek od hlavní budovy.“ Odpověděl klučina pohotově.
„Díky, že jsi mi to přišel říct.“ řekl Neji, otočil se a běžel k sobě do pokoje, převléct se z županu, který si oblékl dřív. Hinata se otočila na genina který stál pořád ve dveřích.
„Kdo ho zbil?“ zeptala se, jelikož neslyšela začátek rozhovoru. Chlapec se na ni žalostně podíval.
„Nigenteki.“ Na jejím jméně mu úzkostně přeskočil hlas. „Je to členka jeho týmu. Ostatní dva - Nishin a Nentou - jí s tím pomáhali.“ Otřásl se. A potom se na modrovlásku vyděšeně podíval. „My jsme se ho snažili zachránit, ale ti tři na nás byli moc silní! Já... já jsem mu nedokázal pomoct!“ z očí se mu začaly kutálet slzy. Hinatino obočí se nešťastně stáhlo. Bylo jí toho kluka líto. Jak toho skoro zabitého, tak toho, co stál před ní. To co dnes zažil už nezapomene. Vidět zmláceného kamaráda, kterému už lékaři nadávají naději na život... Opatrně ho pohladila po vlasech.
„Už je to dobré, nebreč.“ Konejšila ho. Vtom se jí ale chlapec vrhl kolem krku a rozvzlykal se jí na rameno. „Proč musí zemřít?“ šeptal tiše a slzy se mu dál hrnuly z očí. Hinata ho mateřsky objala.
„Proč? Proč?“ opakoval stále dokola, zatímco ho Hinata tišila. Po půl minutě vzlyky ustaly.
„Om-omlouvám se.“ Špitl klučina.
„V pořádku.“ Usmála se na něj Hinata položila mu ruku na rameno a vstala.
„Já už nebudu otravovat.“ Řekl a otočil se.
„Neotravoval jsi.“ Koutky Hinatiných úst se zvedly do úsměvu. „A dávej na sebe pozor.“ dodala ještě. Chlapec se na ni děkovně usmál a ona mu, ještě než jí zmizel z očí, úsměv oplatila. Potom si povzdechla a šla připravovat snídani. Ještě nedošla ani do kuchyně a uslyšela dupání na schodech. Za chvíli už byla v Nejiho drtivém objetí.
„Promiň.“ Zašeptal a jemně ji pohladil po tváři. „Musím tam.“ Hinata se nešťastně usmála.
„Já taky musím jít trénovat svůj tým.“ zašeptala a políbila ho na čelo. „Hodně štěstí.“
„Díky.“ Špitl a zmizel ve dveřích.
___

Cesta na „místo činu“ mu nezabrala ni tři minuty. Když ze střechy uviděl své tři žáky opřené o zeď jedné z uliček nedaleko zkrvaveného a nehybného těla jakéhosi chlapce, kterého se ještě stále pokoušely oživit kolem něj shromážděné ženy v doktorských stejnokrojích, seskočil dolů a ihned k týmu zamířil.
„To snad nemyslíte vážně?!“ začal. Všichni tři protočili očima. Neji se na ně zamračil a sehnul se ke chlapci. Vypadal příšerně. Měl na sobě spousty řezných ran ze kterých neustále crčela rudá krev. Největší a nejhlubší rána nejspíš jen o kousek minula srdce. Jeho dýchání bylo mělké a kdyby u něj nesýpal, vypadalo by to jako by byl mrtvý. Neji se obrátil na doktorky.
„Žije ještě?“ zeptal se stísněně.
„Srdce mu ještě bije, ale slabě a málo často. Téměř všechny důležité orgány jsou poškozené. Má vnitřní krvácení. Nejspíš to nepřežije.“ Řekla jedna z nich a věnovala Nigenteki nepěkný pohled.
„Neměl bych ho odnést do nemocnice?“
„Ne, to by určitě nepřežil.“ Odpověděla ta stejná sestřička smutně. Neji se tedy znovu otočil ke svému týmu.
„Co jste si proboha mysleli?“ zasyčel na ně. Potom se otočil na tmavovlásku „Co ti udělal tak strašného, že jsi ho musela takhle sbít? Co když zemře?“ čekal na odpověď. Dívka se na něj chvíli opovržlivě dívala, a potom založila ruce a nadřazeně zvedla hlavu.
„Posmíval se mě a mým rodičům.“ řekla pohoršeně. Z jejího postoje hlasu i chování vyplívalo, že by jí chlapcova smrt nepůsobila ani žádné výčitky svědomí. Byla úplně v pohodě, až moc na to, že možná právě někoho zabila.
„A to jako myslíš vážně? Jenom proto, že se ti posmíval?“ zeptal se Neji nevěřícně.
„Smrtelně vážně.“ Usmála se tajemně. Neji pevně zavřel oči aby se uklidnil. Jak se to ta holka jen chovala? Vtom ale uslyšel napjaté hlasy doktorek.
„To ne! Neslyším srdce!“ řekla jedna a pustila do jeho těla více chakry.
„Ztratil už moc krve...“ řekla druhá a nesouhlasně zakroutila hlavou. „Tohle už nemůže přežít.“ Přesto se však dál snažily přivést chlapce zpět k životu. Když však jeho tělo zchládlo, všechny tři rezignovaně vstaly a nešťastně si povzdechly.
„Uvědomuješ si co jsi udělala?“ procedil Neji mezi zuby na Nigentekinu adresu.
„Úplně.“ Znovu se usmála.
„Baví tě zabíjet lidi?“ Odpovědí mu byl jen další drzý úšklebek.
„Ty asi nemáš moc přátel co?“ poznamenal.
Dívka se zamračila: „Jak jste to myslel?“ usykla.
„Zabít někoho není jen tak milá zlatá.“ Začal. „Všichni lidé mají budoucnost. Když někoho zabiješ, všechno zmizí a zůstanou jen vzpomínky lidí, kteří toho člověka milovali. Dokážeš si představit, jak se budou cítit jeho rodiče, až zjistí, že jsi ho zabila? A nejhorší na tom je, že už nemůžeš říct: ‚Promiň, beru to zpět, žij si dál.‘ Když někoho zabiješ, už je to navždy.“ Dokončil. Dívka ho sledovala se zaťatými zuby. Vtom všichni uslyšeli dvojici svižných kroků. A všichni se za zvukem otočili, a to včetně Nigenteki.
Byli tomuž a žena. Ženiny blonďaté vlasy byly pocuchané a neuspořádaně poletovaly kolem hlavy. Obličej měla žena stáhnutý do bolestné grimasy, jež tvořila vrásky a tak jí přidávala roky. Jakmile však spatřila tělo svého syna oči se jí rozšířily hrůzou. Rozběhla se k němu, tělo zmítané vzlyky, a objala ho. Černovlasý manžel, se stejným výrazem a nevěřícně otevřenými ústy ji beze slova následoval.
„Itoshigo!“ zaúpěla. „Proboha, co ta krev, proboha, Itoshigo, žij!“ její hlas jí několikrát přeskočil. Možná byl kdysi pěkný, teď ale zněl strašně. Míchal se v něm vztek, lítost, hysterie a beznaděj. Patřil matce mrtvého chlapce.
„Proboha...“ Šeptala stále dokola a dívala se na zkrvavené tělo chlapce, ze kterého už odešel všechen život. „Proboha...“ Zopakovala znovu a v očích se jí začaly objevovat slzy. „Proboha!“ ještě několikrát bezmocně vzlykla a potom vstala.
„Kdo to udělal.“ Zašeptala otázku tak, že zněla jako konstatování a přejela po přítomných ztýraným a zároveň vzteklým pohledem. Odpověď našla v Nigentečiných očích.
„Ty mrcho!“ zakřičela nepříčetně přes slzy, které se jí nezastavitelně hrnuly z očí plných bolesti a rychle se blížila k tmavovlasé dívce „Jak jsi mohla!?“ Nigenteki se jen zamračila.
„On si začal!“ žalovala, načež žena v rukou sevřela její ramena a začala s ní třepat.
„Ale nemusela jsi ho zabít!“ ženin hlas uprostřed věty vyskočil o několik oktáv výš. Potom vyvalila oči a svezla se na zem.
„On je mrtvý! Proboha!“ šeptala a nevěřícně kroutila hlavou. „Můj chlapeček... je mrtvý.“ pípla žalostně a ztratila vědomí přímo u nohou té, která jí všechno tohle utrpení způsobila.
„Stálo ti to za to?“ zašeptal Neji své žačce do ucha a probodl ji pohledem. Ona, očima plnýma hrůzy se jako zhypnotizovaná dívala na svoje dlaněmi vzhůru otočené, krví pokryté ruce, které se jí teď neuvěřitelně třepaly. Neji přešel k ženě a opatrně ji zvedl ze země. „Odnesu ji do nemocnice.“ Řekl jejímu manželovi který jen nepřítomně kývl a dál otřeseně sledoval zakrvácenou mrtvolu svého syna. „Možná byste měl jít taky. Znovu nepřítomně kývl, ale odtrhl od svého mrtvého dítěte oči a rozešel se směrem k Nejimu. Ten se ještě otočil na svou žačku „Měla bys jít domů, Nigenteki. A nepokoušej se už prosím o nic hloupého.“ Dívka kývla a stejně jako všichni ostatní se beze slova otočila a vydala se ke svému domovu.