Boj proti Osudu 12

Další den vstávali Neji s Hinatou brzo před rozbřeskem. Ihned po ranní hygieně a snídani zamířili podle příkazů Mizukageho rychlým krokem směr Mlžná akademie. Cestu už znali výborně, takže i když jim viditelnost snižovala mlha, netrvalo to dlouho a uviděli před sebou jednu z největších budov Kirigakure no Sato. Vešli dovnitř - oba plni očekávání. A první, koho uviděli, byl sám Mizukage.
„Dobrý den, Mizukage-sama.“ Pozdravili oba zároveň. Mizukage se na ně usmál.
„Dnes dopoledne budou studenti akademie podstupovat zkoušky na Geniny. Předpokládám, že by mohlo projít kolem osmnácti lidí, to znamená šest týmů.“ Usmál se. „Zatím bych chtěl, abyste pomohli ostatním jouninům se zkoušením.“ Neji s Hinatou kývli.
„Aby prošli, všichni musí umět Kawarimi no jutsu, vytvořit tři vodní klony, a vodní techniku alespoň na úrovni C. Zkoušet se bude za akademií, teče tam řeka potřebná pro poslední úkol. Pojďte se mnou, zrovna tam také mířím.“ Řekl a vykročil dál chodbou. Oba sourozenci ho bez námitek následovali. „Velmi rád sleduji, jak silná je mladá generace. Nikdy si to nenechám ujít. Každým rokem jsou ninjové silnější a silnější.“ Usmál se zakroutil hlavou. „A když jsem u toho... neplánujete už náhodou založit rodiny?“ jeho rty se znovu roztáhly do úsměvu a očima plnýma očekávání přejel po překvapených sourozencích.
___

U řeky stálo seřazených přibližně dvacet dětí kolem dvanácti let. Dvě třetiny tvořili chlapci, zbytek byly dívky. Všichni byli neuvěřitelně bledí - bylo poznat, že většinu roku tráví obklopeni neprostupnou vrstvou šedé mlhy. Většina z nich se snažila tvářit znuděně, avšak napětí jim bylo vidět na očích a jakmile přišel Mizukage, ozval se řadou nadšený šepot. Hinata si všechny nováčky pozorně prohlížela a snažila se odhadnout jejich schopnosti. Na většině bylo vidět, že slovo taijutsu jim asi moc neříká, bylo tam ale i několik jedinců, kteří vypadali, že jsou trochu vytrénovanější. Vtom se Hinata pohledem zastavila na jednom chlapci. Byl to jeden z těch, co jí připadali poměrně silní na taijutsu. Měl nepříliš dlouhé blonďaté vlasy stažené na temeni, kde tvořily jen několik centimetrů dlouhý ohon. To však nebylo to, co ji zaujalo. Překvapeně se mu dívala na rameno, kde ležel stočený malý černý mlok s výrazně žlutými kulatými tečkami po celém těle a pochrupoval.
Že by ho používal k boji? K ochromení nepřítele? Napadlo nevěřícně Hinatu. Vzpomněla si, že mloci vylučují kůží pálivou tekutinu. Vtom uviděla, že chlapec začal pomalu zvedat ruku a jemně podrbal svého dvaceticentimetrového obojživelného přítele na hlavičce. Mlok otevřel jedno oko. Měl okolo něj jednu ze žlutých skvrn, takže jeho černá barva nádherně vynikla. Potom se rychle postavil na své čtyři malé nožičky a obratně seběhl dolů po chlapcově rukávu až k pasu, kde se uvelebil na pouzdru na shurikeny. Hinata se usmála. Nikdy neslyšela o tom, že by se mloci používali k boji a ani tomu moc nevěřila. Ale kdo ví, třeba se mýlí.
Z přemýšlení ji vyrušil Mizukageho hlas: „Jste tu všichni?“ zeptal se s úsměvem řady studentů. Odpovědí mu bylo sborové „Ano“. Přes jeho tvář znovu přeletěl úsměv.
„Výborně! Myslím, že můžeme začít.“ Řekl a vzdálil se pod stíny stromů, kde už měl připravenou židli. Teď se slova ujal jeden z jouninů, seřazených společně s Nejim a Hinatou naproti zkoušeným.
„Vy,“ ukázal na levou třetinu řady „Půjdete třicet metrů proti proudu. Tam budete zkoušeni.“ Pokynul dvěma jouninům. Oba kývli a udělali několik kroků ke své skupině. „Vy,“ pokračoval k pravé třetině „Půjdete třicet metrů po proudu.“ A pokynul Nejimu a jednomu dalšímu jouninovi aby šli s nimi. Zareagovali stejně jako oba jouninové před nimi. „A vás budeme zkoušet my dva přímo tady na místě.“ Dokončil a střelil pohledem po Hinatě. Ta kývla na souhlas.
„Rozchod!“ křikl tedy, a už před ním a Hinatou stála jen jedna, dříve prostřední, třetina žáků.
„Dobře, myslím, že se můžeme dát do práce. První zkoušený bude Daisuke Suiichi.“ Zkušenýma očima přejel po řadě žáků a pokynul nízkému černovlasému klukovi, který nevypadal, že by si zrovna moc věřil.
___

Za necelou tři čtvrtě hodinu byli hotovi. Všichni z jejich skupiny se stali geniny, a to bylo velmi dobré. Teď už stáli v kroužku, vesele si mezi sebou povídali a ukazovali si navzájem svoje nově získané čelenky se znakem jejich rodné vesnice. Ostatní dvě skupiny už taky skončily se zkoušením. Nakonec se stalo geniny osmnáct lidí z jedenadvaceti, což bylo přesně tolik, kolik Mizukage očekával. Ten byl dnes mimořádně dobře naladěn a tak se znovu ujal slova.
„Gratuluji všem co prošli.“ Usmál se a krátce zatleskal. Kolem třetí hodiny se znovu sejdeme v akademii, kde budete rozděleni do týmů a budou vám přiřazeni senseiové. Teď se můžete jít pochlubit domů svým rodičům.“ Zasmál se a sledoval, jak všichni přijatí, ať sami či ve skupinkách, vesele běží domů, podělit se se svou rodinou o tu nádhernou zprávu, že už nejsou pouze studenty akademie. Potom se otočil na šest zkoušejících jouninů.
„Vy máte zatím volno. Ve dvě hodiny se dostavte do akademie a já vám řeknu, kde se setkáte se svými týmy.“ Řekl a posadil se. „Myslím, že dnes byste se měli jen navzájem představit. Trénovat se začne až od zítřka.“ Usmál se. „To je všechno, můžete jít.“ Dokončil, a dřívější přítomnost ninjů už prozrazoval jen pomalu se snášející zvířený prach.
___

Neji s Hinatou bezcílně bloumali po ulicích. Snažili se v duchu mapovat vesnici, aby se v ní lépe vyznali.
„Co kdybychom šli někam na oběd?“ zeptal se najednou Neji své mladší sestřičky. Ta se usmála a kývla. „Mohli bychom si dát zase ramen. Nevím, jak je to možné, ale mám dojem, že v Mlžné chutná mnohem líp.“ Usmála se. Její bratr jí úsměv opětoval a oba se vydali na cestu ke stánku s ramenem.
Cestu si ještě stále pamatovali, a tak našli Kirigakure no Ramen bez větších potíží. Ihned jak vešli dovnitř přicupital k nim postarší šedovlasý muž. „Vítejte! Tak co si dáte?“ zeptal se přívětivě.
„Dvakrát Mlžný Ramen.“ Objednal Neji a usmál se na svou sestru, která mu úsměv oplatila.
___

Ve dvě hodiny už stáli společně s ostatními čtyřmi jouniny v akademii před Mizukagem. „Výborně. Všichni jste tu přesně na čas.“ Pochválil své ninji Mizukage.
„Každému z vás byl přiřazen jeden z týmů.“ ukázal prstem na Hinatu „Tým jedna. Členové jsou Kyoudou, Sewaninaru a Setsuyaku. S těmi by neměl být problém. Místo setkání je vyznačené tady.“ A podal jí papír s mapkou, na které byla červenou tečkou označena mýtina na kraji vesnice, kolem které jednou prošli - zřejmě cvičiště. Zatímco si Hinata prohlížela plánek, otočil se Mizukage na jejího bratra. „Ty budeš mít na starosti Tým 2. Jeho členové jsou Nishin, Nentou a Nigenteki. Jsou sice hodně silní, ale neumí spolupracovat s ostatními.“ Povzdechl si, zakroutil hlavou, vzal další papír s mapkou a beze slova ho podal Nejimu.
„Vy dva už můžete jít.“ Kývl na ně a dál už se věnoval ostatním. Jelikož bylo místo setkání týmu dva jen kousek od „Hinatiny“ mýtiny, zůstal Neji ještě chvíli se svojí sestrou. Když se však přiblížila třetí hodina museli se na chvíli rozloučit.
Neji se opíral o strom a myslel na svou sestřičku, když vtom ucítil, že se k němu někdo blíží. Zapnul Byakugan a začal propátrávat okolí. V mlze spatřil tři postavy. Byly to děti kolem dvanácti, takže si odvodil, že to bude jeho tým. Ti tři však mezi sebou drželi snad dvoumetrové rozestupy. Myslel tímhle Mizukage to, že nechtějí spolupracovat? Zamračil se, ale potom obočí zase uvolnil a vypnul Byakugan. Několik sekund na to se z mlhy před ním začaly vynořovat tři postavy. Dva chlapci a jedna dívka. První chlapec měl přes hlavu uvázanou čelenku tak, že tvořila čepici, zpod které vykukovalo jen několik krátkých pramenů jeho temně černých vlasů. Z jeho chladných pohledů na ostatní dva Neji poznal, že to není ten typ člověka, který spolupracuje s ostatními. Uprostřed šla dívka. Černé vlasy, do kterých však zasahovalo několik krvavě rudých pramenů, měla spletené do dvou krátkých copů, které jí splývaly na záda. V obličeji měla výraz alias „na mě nikdo nemá“ a rychlým krokem si vykračovala k Nejimu. Třetí chlapec měl tmavě hnědé nakrátko ostříhané vlasy. Na svoje týmové parťáky se díval jako na řvoucí mimina, která potřebují vyměnit pleny a držel si snad největší odstup ze všech. Za chvíli se zastavili. Stáli pět metrů před svým senseiem a měřili si ho podezíravými pohledy.
„Ahoj.“ Řekl. Výrazy dětí naproti němu se nezměnily. „Jmenuji se Hyuuga Neji.“ Stále žádná změna. Neji si povzdechl. „A vaše jména?“ pobídl je. Pořád nic. Založil ruce. „Copak vás nikdo neučil, že je slušné pozdravit a představit se, když se s někým seznamujete?“ zeptal se ostře. Všichni se zamračili.
„Dobrý den.“sykl černovlasý kluk. „Jmenuji se Nishin. Je mi dvanáct a používám genjutsu.“
„Nigenteki.“ představila se nepříliš přátelským tónem dívka „Jedenáct, Ninjutsu.“ Při svém představování vrhala na Nejiho vražedné pohledy. Ten si toho nevšímal. Po několika sekundách ticha se ozval i třetí člen týmu.
„Moje jméno je Nentou. Je mi dvanáct let a bojuji hlavně pomocí genjutsu.“ Mluvil, jako by pro něj byl strašný opruz už jen tu s týmem být.
„Výborně.“ Usmál se Neji. „Vidím, že jste opravdu skvělý tým a budete výborně spolupracovat.“ Nigenteki si odkašlala, aby dala najevo, že si myslí pravý opak a oba chlapci věnovali svému senseii jeden z celé řady svých vražedných pohledů. A to bylo to poslední, co z nich Neji dokázal dostat.
___

Cestou domů si Neji pročistil hlavu a na neurčito odložil starosti s tím, jak donutit členy svého týmu ke spolupráci. Začal raději přemýšlet o své sestře. Z hloubi duše doufal, že její tým bude úplně jiný, než ten jeho.

Mezitím, o několik stovek metrů dál
Hinata si sedla pod strom na kraji mýtiny a sledovala zatažené šedé nebe, které se zdálo být až příliš nízko nad zemí. Kvůli mlze také ani nedohlédla na nejvzdálenější kraje mýtiny a tak si přicházejícího týmu všimla až když byl na půli cesty k ní. Vstala a na tváři se jí objevil úsměv. Tým si jí už také všiml a tak jeho tři členové přidali do kroku. Za chvíli už stáli tváří v tvář své nové učitelce. Byli to dva chlapci a jedna dívka. Hinata se usmála ještě víc, když uviděla blonďáka s mlokem na rameni. Potom očima přejela i ostatní dva členy. Dívka měla hnědé vlasy svázané do pevného drdolu. Hinata si uvědomila, že všichni lidé z této vesnice mají buď krátké vlasy, anebo dlouhé, které pevně svazují. Druhý chlapec měl také hnědé vlasy, byly ale krátké a neuspořádaně poletovaly kolem jeho hlavy a přitom z mlhy zachycovaly drobné kapky vody.
„Ahoj,“ začala Hinata mile, načež se všichni tři usmáli a sborově jí pozdrav oplatili.
„Co kdybyste mi o sobě něco řekli?“ usmála se na ně Hinata. Všichni tři kývli.
„Můžu začít?“ zeptala se dívka s drdolem.
„Samozřejmě.“ Kývla Hinata. Dívka se usmála a spustila svou řeč.
„Moje jméno je Kyoudou. Je mi dvanáct let. Při boji používám hlavně ninjutsu. Mám ráda, když svítí slunce, ale déšť mi taky nevadí. Moje oblíbená barva je zelená.“
„Kdo bude pokračovat?“ zeptala se Hinata.
„Můžu?“ zeptal se blonďák. Hinata kývla, a tak spustil.
„Moje jméno je Sewaninaru a je mi dvanáct. On...“ nechal svého mloka slézt na svou dlaň „... se jmenuje Hitokage a je mu šest. Svým jedem dráždí kůži nepřítele a právě proto, aby mi mohl pomáhat bojuji hlavně v Taijutsu. Moje oblíbená barva je žlutá. Mám rád déšť a nenávidím, když svítí slunce.“ Když to říkal, vrhl významný pohled na Kyoudou. Ta ale jen zakroutila hlavou. Hinata se usmála.
„A ty?“ zeptala se posledního kluka se zamokřenými rozcuchanými vlasy.
„Já jsem Setsuyaku a je mi třináct. Bojuju pomocí ninjutsu. Oblíbenou barvu nemám, zato mám rád deštníky.“ A věnoval svým týmovým parťákům vítězoslavný pohled. Hinata se zasmála.
„Myslím, že teď je řada na mě.“ Všichni kývli a čekali, co o sobě řekne. „Jmenuji se Hyuuga Hinata a budu teď váš sensei. Bojuji především s Taijutsu. Moje oblíbená barva je fialová Mám ráda květiny a Ne... ehm.“ Nervózně přejela očima po svých žácích. Naštěstí to nevypadalo, že by jejímu „přeřeku“ věnovali pozornost. Usmáli se, chvilku si povídali a potom se rozloučili, všichni šťastni ze složení svého týmu.
Když Hinata přišla domů, její bratr už tam na ni čekal. Když uviděl její šťastný výraz, ihned mu spadl kámen ze srdce.
___

Po večeři a večerní hygieně se oba vydali do svých ložnic. Ani jeden z nich však nemohl usnout.
Hinata ležela na posteli, hlavu zabalenou v polštáři, a tiše zoufale vzlykala. Nevěděla, co má udělat, co je správné udělat. Nakonec se ale sama na sebe zamračila. Slzami přece nic nevyřeší! Osušila si oči a rozhodnuta zakročit do Nejiho vztahu k ní vstala a zamířila do bratrova pokoje.
Neji se mezitím díval nepřítomně do stropu. A snad už po sté znovu a znovu si vybavoval okamžik, kdy se dozvěděl, že není Hinatin bratranec. V tu chvíli tomu nevěřil...
„Kéž by tak nebyla moje sestra.“ Zašeptal si pro sebe téměř neslyšně.
A potom za sebou uslyšel tichý krok. Škubl sebou a rychle se posadil, aby zjistil, komu patřil. Když uviděl Hinatu, usmál se. Potom ale přečetl její výraz.
„Sestřičko, co je ti? Stalo se ti snad něco?“ zeptal se stísněně a vylekaně zároveň, rychle vstal a zamířil k ní. A potom ucítil na svých rtech ty její.