Vznešená: díl 4: ťikot hodin

Ťik, ťak, ťik, ťak. Vlezlé ťikání hodin na pracovním stole přerušovalo poklidné ticho. Obyčejně téměř nepostřehnutelný zvuk se teď jevil hůře než obyčejné zaječení. Dával najevo, že minuty ubíhají, že se vlečou pomalým tempem a jeho myšlenky nevymyslely pořád nic nového. Zrovninka vycházelo slunce. Ozařovalo Písečnou vesnici a odráželo se od zrnek písku. Tvořilo tak nádherný efekt lesknoucích se diamantů. Tam v dálce, za hranicemi vesnice to zářilo rudou barvou, jako rubíny, jako oči princezny.
Podepřel si hlavu rukou a s očima dokořán civěl do prázdné desky stolu. Prohlížel si její záhyby jakoby ho to snad zajímalo. Nespal celou noc, ale jeho tělo nepocítilo žádnou únavu. Nepodepsané papíry k vyřízení ležely na židli kousek od něj. Večer je dal pryč, aby se na ně nemusel dívat a neměl nutkání vykonávat práci. I když to možná bylo to nejlepší co teď mohl udělat. Hlasitě si povzdechl, ale když se ozvalo chabé zaklepání na dveře, vylekaně sebou škubnul.
„Dále,“ zamumlal skoro nesrozumitelně, ale i přesto se dveře pomalu otevřely.
Dovnitř nakoukla hlava se světle šedými vlasy. Poznal ty rudé oči, které se na něj okamžitě upřely. Oči s tolika smíšenými emocemi, že se v nich nevyznal.
Nebyl schopen slova když ji uviděl. Ona ale vstoupila dovnitř a zůstala stát.
„Dobré ráno, kazekage-dono“ pozdravila tiše.
„Dobré ráno, Norao-hime,“ oplatil jí stejnou mincí.
Znovu se na něj chvíli dívala než promluvila.
„Vzal byste nás ven? Rádi bychom se podívali po vaší vesnici.“
Po tom, co si přečetl vzkaz na jejím papírku, neváhal. Přemýšlel nad ním celou noc, ale i tak nic nevydedukoval.
Vstal ze svého křesla a zamířil k ní. Dnes na sobě měla černorudé kimono, vlasy stáhnuté do podivuhodného, ale slušivého účesu.
„Možná byste si na sebe měla vzít něco méně nápadného. Přece jen nikdo neví, jakého máme ve vesnici hosta.“ Upozornil zdvořile na její oblečení, které by budilo dojem hned při prvním kroku. Byl si naprosto jistý, že pokud se chce princezna opravdu podívat ven, její stráž a hlavně Kazuro o tom určitě nic nevědí a nikdo z nich z toho nebude ani příliš nadšený.
Podívala se na svůj urozený oděv a nechápavě mrkla po Gaarovi.
„Nemáme nic jiného než královské ošacení.“ Vyčetla mu trochu popuzeně.
„Dovolíte mi, abych se o to postaral?“
Chvíli váhala než přikývla, ale stále v jejím výraze zůstal náznak pochybnosti.
Gaara vyšel ze dveří své pracovny, ale sotva ani ne do minuty byl zpátky v závěsu se svou starší sestrou. Mnula si ospale oči, vlasy rozcuchané, stále ještě napůl spala.
Zamrkala když uviděla tu osobu stojící uprostřed místnosti. Podívala se na svého bratra.
„Co se to děje?“ vyštěkla nevraživě.
„Temari,“ promluvil svým hlubokým hlasem. Stále ještě občas naháněl strach. „Byla bys tak hodná a sehnala něco na sebe tady pro Norao-sama?“
Nesouhlasně do něj bodla pohled, ale kráčela pryč se založenýma rukama.
„ehm, ehm,“ ozvalo se kazekageho odkašlání.
Temari se nafučeně zastavila. „Prosím pojďte se mnou, Hime-sama.“
Její tón byl lehce sarkastický, ale princezna nedala znát sebemenší známku popuzení.
Gaara se posadil na roh svého stolu a zadíval se do okna. Nebyl rád, že se bude muset postavit povýšenému vystupování princezniny stráže, ale i přesto ho hřálo, že se o ní dozví víc.
O ní, která mu nechala ten podivný vzkaz.
Po několika zdlouhavých minutách se obě dívky vrátily. Otočil se k nim, aby Temari vyhuboval za zbytečné čekaní, ale sotva otevřel pusu, znovu ji zavřel.
Před ním stála naprosto jiná osoba, než která před chvílí odešla.
Její dlouhé, šedé vlasy jí splývaly až po pas volně rozpuštěné. Jeho sestra jí navlekla do černých tříčtvrtečních kalhot a trička. Natáhla jí ještě do béžového pláště, aby jí nebyla zima když ve vesnici zafouká vítr. I přesto, že její majestátní oděv vystřídalo něco tak obyčejného vypadala pořád stejně krásně. Její aura se ani trochu nezměnila.
„Kazekage-dono,“ zašeptala nejistě. „Nejsme si jisti, jestli je vhodné, abychom nosili takový oděv.“ Prohlédla si rukávy pláště a lehké botky, ve kterých její nožka vypadala jako noha baletky.
„Nikdo vás nepozná, můžeme se procházet jak dlouho budete chtít.“ Ujistil jí vřele. Jak jen se v něm mohla vzít najednou tolik vřelosti? „Tedy alespoň do té doby než si budeme muset poradit s vaším doprovodem.“
Nečekal na její odpověď a rukou pokynul, aby vyšla ze dveří. Společně zamířili k východu z velké budovy a vyšli do příjemného, slunečného dne.
Vesnice se zatím ještě úplně neprobudila, ale sem tam už pobíhaly děti a jejich rodiče nakupující na trhu.
Norao nastavila svou bledou pleť slunci a spokojeně se usmála. Chvíli jí sledoval aniž by si to doopravdy uvědomil.
Ucítila na sobě jeho pohled a její oči rázem utkvěly v těch jeho.
„Děje se něco?“ zeptala se tiše a povytáhla malinko obočí.
„Ne,“ odpověděl prostě. „Nic.“

„Kazuro-taicho!“ Dupot se nesl tmavou chodbou. „Kazurooo-taichooo!“ křičel jeden z jeho mužů.
Kazuro se neochotně otočil. Mířil zrovna do kanceláře kazekageho a někdo tak otravný jako byl právě tento muž se ho opovážil vyrušit.
Zabodl do něj nepříjemný pohled, po kterém přeběhl mráz po zádech.
Voják se zastavil a nejistě na něj hleděl.
„Tak co chceš,“ vyštěkl jeho nadřízený. „Když už mě obtěžuješ.“
„Norao-sa-sama,“ vypravil ze sebe udýchaně.
Byl zavalitější postavy. Takovýto pohyb mu zřejmě moc dobře neudělal.
Kazurovy žluté oči se stáhly do štěrbin. Zpozorněl když bylo vyřknuto to jméno.
„Co je s ní?“ zeptal se opatrně, ale ostražitě.
„Ona- ona není-,“ zamumlal zadýchaně znovu jeho podřízený.
Kazuro se zamračil, z jeho pohledu šel strach. Zřejmě dnes neměl moc dobrou náladu.
„Řekneš mi konečně co se stalo nebo to z tebe mám dostat ručně?“
„Norao-sama není ve svém pokoji, je prázdný!“ Dostal ze sebe konečně tu zpropadenou informaci.
Jeho společník se okamžitě beze slova otočil a rychlým krokem zamířil tam, kam původně chtěl. Skousl si vztekle ret tak, že z něj vytekl čurek rudé krve. Házel nahněvané pohledy na všechny strany, byť to byly třeba jen obrazy nebo lampy rozmístěné na stěnách.
Hněvivě rozrazil dveře do pracovny kazekageho. Byla prázdná. Jen ty hodiny spokojeně tikaly na svém místě a ukazovaly, že je přesně osm hodin ráno. Kazuro vztekle zařval, popadl ho amok když zjistil, že se princezna vytratila bez jeho vědomí. Jeho jindy klidná a rozvážná povaha teď byla tatam.
„Zpropadená Norao!“ zakřičel hlasitě do chodby a rychlým krokem zamířil ven.