Vznešená: díl 3: Povstalci v městě zvaném Daimora

Město Daimora v severní části Diamantové země
Na velkém, rozlehlém náměstí uprostřed vesnice se právě sešla početná skupina obyvatel tohoto velkého města. Všude se rozléhaly hlasy překřikované jeden druhým. Panoval zmatek, který byl jen těžko někdo dokázal srovnat. Ale i přesto se před skupinu lidí postavila odvážná jednotka vojáků v černém s dlouhými, bílými plášti.
Za nimi se trochu zbaběle krčilo pár jejich nadřízených v odlišných, černých uniformách. Ovšem věc, která se skutečně pojila byl symbol hada ovíjejícího se kolem růže.
To bylo znamení, které všechny tyto vojáky pojilo v celek.
V davu to šumělo především mužskými hlasy, ve kterých byl jasně poznat hněv.
Někteří drželi v rukou zbraně, jiní zase jen vidle a klacky. Pobrali všechno co komu přišlo pod ruku. Už několik dní se to odehrávalo to stereotypní opakování událostí.
Ženy i děti se noc co noc krčily strachy ve svých domovech, které ještě nebyly zničené.
Ty, které o ně přišly se schovávaly ve sklepeních a budkách, aby ochránily své životy.
Čekaly až se jejich muži vrátí k nim, ale někteří se už nevrátili vůbec. Každý den padly desítky vesničanů stejně jako vojáků, kteří je na rozkaz velitelů stříleli jako prašivé psy.
Rebelie už pohltila několik měst Diamantové země.
Z řad vesnických mužů vystoupil do popředí postarší pán. Jeho řídký knír pod jeho nosem vypadal nepřirozeně uměle. Vlasy našpiněné prachem a hlínou byly protkané šedinami a hlubší vrásky se táhly po jeho unavené tváři.
„Dejte nám svobodu!“ zakřičel na vojáky a zvedl vzhůru svou dlouhou pušku.
Za jeho zády se ozval souhlasný pokřik davu, který po jeho máchnutí rukou zase ustál.
„Přestaňte vzdorovat! Proti vojsku princezny Norao nemáte šanci, všechna rebelie ve městě bude potlačena ať už s vaší spoluprací nebo ne!“ odpověděl mu jeden z vojska v popředí.
Rachot zbraní vesničanů na chvíli přehlušil všechny ostatní zvuky.
Mezi vojáky si udělal místo vysoký muž v uniformě. Byl poměrně mladý, ale jeho arogantní tvář nepůsobila nijak obzvlášť příjemně. Změřil si všechny povstalce lhostejným pohledem a po chvíli promluvil nakřápnutým hlasem : „Žádám, abyste sami ukončili povstání, které bylo v tomto městě z neznámého důvody vyvoláno. Nechceme žádné další oběti, zemřelo už nadarmo mnoho lidí.“
„Nikdo z nás nezemřel nadarmo!“ odporoval dav. „Padli za dobrou věc, za svobodu, generále!“
Znovu to zašumělo pokřiky a zvuky zbraní.
„Zastřelte je,“ prohlásil generál ke svým mužům nevzrušeně.
Někteří neváhali k pozvednutí svých zbraní, ale byli i takoví, kteří jen těžko odolávali nutkání zahodit jí a utéct pryč. Pryč od nesmyslného zabíjení lidí.
„Pane,“ ozval se jeden z pěšáků.
Generál na něj otočil svou hlavu.
„Pane, nemyslíte, že bychom měli počkat na princeznu, aby - aby nám řekla co si o tom myslí.“
„Norao-sama se skryla na neznámém místě. Je to obrana proti povstalcům. Celá situace je teď na nás.“
Ozvala se řada výstřelů, které se po rozlehlém náměstí proměnily v nesnesitelnou ozvěnu.
Mrtvá těla padala k zemi.

Skrytá Písečná vesnice
Kazekage kráčel chodbou. Zamyšleně hleděl na hnědý, zašlý koberec na zemi. O něčem hluboce uvažoval a to co se dělo kolem něj ho nijak obzvlášť v tuto chvíli nezajímalo.
Část domu, kterou věnoval pro pobyt svých nečekaných hostů teď byla pro všechny uzavřena. Dokonce i pro něj samotného. V žaludku se mu rozprostíral podivný pocit z jejich přítomnosti, která - jak mu říkal instinkt - nevěstila nic dobrého. Během včerejšího dne se několikrát pokusil proniknout do tohoto křídla domu, ale stráže, které jak se zdály, byly bezmezně oddané princezně, ho tam odmítaly pustit.
„Kazekage-sama,“ ozval se hlas před ním, který ho okamžitě vytrhl z jeho složitého přemýšlení. Poznal okamžitě člověka, který k němu promluvil a tak neochotně zvedl hlavu.
Jejich oči se střetly a vyměnily si tak jakýsi hněvivý, elektrický výboj.
„Kazuro-dono,“ oplatil mu.
„Chystáte se teď někam? Máte něco důležitého?“ ptal se ho Kazuro svým trochu arogantním tónem hlasu.
„Jsem si naprosto jistý, že i přes vaši přítomnost jsem stále kazekage vesnice a nejsem povinný, abych vás informoval o každém kroku, který hodlám udělat,“ odporoval mu Gaara a založil si ruce na prsou.
„Samozřejmě,“ poklonil se mu zdvořile Kazuro. „Hime-sama si ale přála, abyste jí navštívil v jejím pokoji,“ obeznámil ho s pravým důvodem jejich konverzace a zatvářil se nanejvýš nesouhlasně.
Kazekage překvapeně pozvedl obočí.
„Pokud si to Norao-hime přeje nedá se nic dělat,“ pronesl naoko lhostejně, ale uvnitř něho jakýsi malý, zlomyslný tvoreček křičel nad vítězstvím.
Kráčeli společně dlouhou, tmavou chodbou až k místu, kde byla princezna ubytována.
Kazuro jen lehce zaklepal a z místnosti se ozvalo slabé „dále“,hlasem podobným andělskému zpěvu.
Otevřely se dveře, které mu Kazuro podržel a poté, co Gaara vstoupil je zase zavřel.
Norao stála opět u velkého okna a dívala se zasněně ven.
Nastalo ticho, ale ne ta trapná chvíle ticha, která se mezi dvěma lidmi objeví když ani jeden neví co říct. Naopak, byl to příjemný druh ticha, který byl příjemný pro uši obou lidí stojících v pokoji.
„Děkujeme vám za vaši ochotu a pomoc. Jsme velice potěšeni, že jsme mohli zůstat v Písečné vesnici,“ promluvila k němu konečně a jen nepatrně k němu otočila bledou tvář.
Gaara si odkašlal, ale přikývl hlavou.
„Jsem rád, že se vám moje vesnice líbí.“
„Vlastně,“ začala a tentokrát se k němu otočila tváři v tvář. „Vlastně jsme z vaší vesnice ještě nic neviděli a je nám to nesmírně líto, ale myslíme, že není vhodné, abychom se potulovaly jen tak venku.“
„Je pravda, že vaše sídlo bylo vypáleno?“ zeptal se jí se zvědavostí.
Princezna jen malinko pozvedla obočí.
„Řekli vám, že naše sídlo bylo vypáleno?“
„Přesně tak.“
„Samozřejmě, že je to pravda,“ přitakala ne zrovna přesvědčivě. „Kazuro-dono nesouhlasil s naším setkáním, ale my jsme považovali za zdvořilost poděkovat vám za vaši laskavost. Poslali jsme zprávu do naší země a hned jak to bude možné odjedeme, abychom vám nepřidělávali další starosti,“ ubezpečovala ho a na své tváři vykouzlila letmý úsměv.
„Nedělejte si starosti. V pořádku.“
Měl ještě spousty otázek, na které se toužil zeptat, ale nebyl si jistý jestli je to teď skutečně vhodné.
Jednotka, která střežila celou chodbu se chovala poněkud divně při jeho příchodu a on měl divný pocit. Nebyl si jistý jestli je to oprávněně nebo snad skutečně začíná trpět paranoiou.
„Můžete jít prosím sem, kazekage-sama,“ požádala ho a on okamžitě přešel k oknu vedle Norao.
Natáhla k němu ruku s malým papírkem a pohled, který mu při tom věnovala byl plný odhodlání.
Vzal si ho a okamžitě zastrčil do kapsy. V tu chvíli se znovu otevřely dveře, ve kterých stál Kazuro. Změřil si Gaaru pohledem a on pochopil, že je skutečně čas odejít.