Vznešená: díl 5: důvěra

Slunce se už úplně vyhouplo nad Písečnou vesnicí. Rozpálilo horký písek. Kdo by zrovna v tuto dobu hledal příjemný chlad ve stínu, moc by nepochodil. Ale obyvatelům vesnice přílišné teplo zřejmě nevadilo. Čím více slunce pražilo, tím více lidí potkávali v ulicích.
I když oba kráčeli mlčky, Norao se usmívala. Takovým svým tajemným úsměvem, který uměla jen ona. Ukázala tak celému světu své rovné, běloskvoucí zuby.
Gaara se neptal co jí tak těší. Bylo to tolik jasné. Obyčejný život? Že by po tom tolik toužila?
Neuměl v ní číst. Ani trochu nemohl odhadnout její další pohyb nebo gesto. Ne, u ní to nešlo. Byla tolik nepředvídatelná.
Jen na malou chvíli se zamyslel tak, že přestal vnímat své okolí. Když se ohlédl, zjistil, že princezna už nekráčí vedle něj. Překvapeně se otočil za sebe.
Stála tam s hlavou sklopenou, aby jí slunce nesvítilo do tváře. Pravou rukou si podpírala čelo a zhluboka se nadechla.
„Omlouvám se, ale nemohli bychom si na chvíli odpočinout?“ poprosila velice tiše.
Zavrávorala, ale Gaara jí stihnul včas zachytil, aby se nesesypala na písčitou zem.
Mlčky přikývl a opatrně jí pustil. Zalezli do nejbližší restaurace. Norao kráčela jako první a vybrala tak místo úplně v zapadlém rohu. S úlevou se sesunula na lavičku a opřela si lokty o dřevěný stůl. Kolem jejích rudých očí rázem vykoukly hluboké kruhy. Její obličej zbělel a dostal tak velice mrtvolnou barvu.
„Je vám dobře?“ zeptal se kazekage opatrně.
Chvíli čekal na odpověď. Hime k němu zvedla hlavu a pokusila se o milý úsměv.
„Je nám opravdu báječně. Děkujeme, že jste nás vzal ven.“
Nechápal to. Nechápala její zdvořilé postoje, které neustále tak křečovitě dodržovala. Její mluva v množném čísle musela lézt na nervy i jí samotné. Byl tak špatný člověk, že mu nestála ani za to být upřímná? Byla přece v jeho vesnici. To on dovolil, aby tady celá tahle garda podivných lidí, které naprosto nechápal, pobývala. Hluboce se zamračil když od něj odlepila svůj pohled a nejistě se zadívala do malého okýnka.
„Nemůžete ke mně být alespoň trochu upřímná? Přestává mě bavit neustále se snažit rozluštit vaše nepřímé hádanky, které beztak ani rozluštit nejdou.“
Ani po této větě neobrátila znovu svou pozornost k němu. Otupěle civěla ven, ale rty se jí nepatrně zatřásly když se Gaara postavil.
„Myslím, že bychom se měli vrátit,“ navrhnul trochu opovržlivě.
Byl velice klidný člověk tak proč ho k sakru dohánělo k šílenství zrovna chování cizí osoby.
„Počkejte,“ hlesla tiše.
Ta obyčejná věta ho donutila si sednout zpět. Díval se přímo na ní, ale ona nejistě zírala do dřevěné desky stolu.
Nastalo chvilkové ticho, které přerušilo až její povzdechnutí.
„Jsem princezna a očekává se ode mě majestátní chování. Nemůžu vám říct proč jsem tady. Nemůžu vám říct vůbec nic takže mi prosím nepokládejte žádné otázky.“
Byl to snad projev důvěry? Odhodila na chvíli svou masku, použila obyčejnou mluvu. Udělala něco, co by nikdy za žádných okolností udělat neměla.
„Neměl jsem to v úmyslu,“ ujistil jí okamžitě.
Konečně se mu podívala do očí. Její pohled byl unavený a zbědovaný, potřebovala odpočinek.
„Vezmu vás zpátky.“ Postavil se a nabídl ruku své společnici.
Chvíli váhala než jeho gesto přijala. Sotva vyšli ven, ocitli se v obležení několika lidí.
Přes ten nepříjemný zástup se k nim prodral Kazuro. Zpražil Gaaru hněvivým pohledem a poté kývnul na princeznu, která okamžitě odcupitala k dvou jeho podřízeným.
„Tohle bylo nemístné, Kazekage.“ Všechen jeho zdvořilý tón, který používal když se s ním setkal byl pryč. Vystřídalo ho opovržení.
„Nezapomínejte, že ještě stále jste v mé vesnici, kde platí má pravidla a mé zákony,“ opáčila Gaara velice klidně.
Kazuro se poklonil. V jeho gestu byla ohromná dávka ironie.
„Žádám vás, abyste se pro příště podobných výletů zdržel.“
„Sám si uznám za vhodné jestli se jich zdržím nebo ne.“ Kazekageho krev v žilách vřela.
Byl by rád vyprovodil celou tuhle skupinu lidí, kteří před ním stáli ven z vesnice a to tím nejrychlejším způsobem. Pohlédl na krčící se princeznu a svraštil obočí.
„Omluvte nás,“ odporoučel se Kazuro.
Jeho podřízení ho následovali. Obklopili Norao a zamířili zpět do velké budovy, ve které byli ubytováni.

„Jak jsi to mohla udělat?!“ Křik se ozýval celým pokojem.
Kazuro hněvivě shodil vázu, která stála na malém stolku.
„Už mě to nebaví!“ zakřičel na oplátku ženský hlas. „Je to pořád Norao to, Norao tamto, Norao k noze. Jsi k ničemu, Kazuro!“
Vztekle mávala rukama dokud se nedostavila náhlá vlna únavy.
Musela se posadit na roh postele. Chytila se za studené čelo a těžce oddechovala. V několika sekundách se jí zmocnil neúprosný kašel. Chraptivý a tvrdý. Zkřivila tvář bolestí a dala si ruku před pusu. Zalykala se a snažila se bezmocně nadechnout. Stejně rychle jako přišel, zase odešel. Roztřeseně se podívala na svou dlaň. Uprostřed se spokojeně leskla malá kaluž krve.
Kazuro k ní přiskočil a klekl si k jejím nohám. Pevně jí stisknul oběma rukama kolem ramen.
„Jsi v pořádku? Je ti dobře?“ Všechen hněv byl rázem tatam.
Přikývla, nezmohla se na žádná slova. Položil jí opatrně na postel a mlčky se posadil do křesla v rohu pokoje.