Ta, co se jen objeví a zmizí 06-Otázky, které postřádají odpovědi

Další den to nebylo o nic lepší, tedy bylo. Už se mi nevracely vzpomínky, ale musela jsem si celou dobu užívat Sasukeho pohledy. Nejspíš to na něj nějak zapůsobilo, co já vím? Hlavní je, aby se v tom nijak nešťoural.
Ale právě jeho nesoustředění způsobilo,že jsem ho znovu převálcovala. Nemělo to s ním cenu, nepochopila jsem, jak se může Orochimaru zahazovat s někým jako je on. Byl tak ubohý.
„Nemá to cenu, místo toho, abych se věnovala, pro mě důležitějším věcem, ztrácím čas s tímhle nemehlem,‘‘ odsekla jsem a vydala jsem se na odchod. Jak jsem očekávala, Sasukeho to pobudilo a rozběhl se proti mně.
Jeho útok jsem lehce odrazila, dokonce jsem ho i poranila.
„Neříkala jsem to, jsi takový nemehlo,‘‘ pousmála jsem se a nechala jsem ho ležet na místě, když se ale po dalších deseti minutách nezvedl, začala jsem pochybovat o tom, že je v pořádku. Vydala jsem se zpátky. Měla jsem pravdu, poranila jsem ho sice málo, ale zasáhla jsem tu jeho starou ránu.
„Ty seš amatér,‘‘ oddychla jsem si a pomohla jsem mu na nohy. Dovedla jsem ho k sobě, tváři se trochu uraženě, komu se stanou tři blbosti za jednu hodinu.
Položila jsem ho na postel a došla jsem si do vedlejší místnosti pro svoje lékařské náčení. Za tu dobu, co jsem tady, jsem se ledacos naučila.
I přes jeho námitky jsem z něj stáhla košili a prohlédla jsem si tu ránu. Vypadalo to ještě hůř než předtím, bylo to kvůli té krvi.
Namočila jsem hadřík do vody a přejela jsem jemně přes ránu. Moc nekrvácela, což bylo štěstí, Sasuke ale pokaždé, když jsem mu přes ránu přejela sykl. Když krvácení přestalo, namočila jsem druhý hadřík do žluté tekutiny, abych jeho ránu vyčistila. Jen jak jsem přiložila hadřík na ránu, Sasuke sykl bolestí. Věděla jsem, že to bude štípat, ale v téhle chvíli to byla jeho vina, kdyby si to řádně ošetřil ještě předtím, mohla jsem ho toho ušetřit. Když jsem ji vydezinfikovala, tak jsem ji natřela ještě mastí a obvázala jsem ji.
„Pro příště, raději si to ošetří hned, protože příště tě tam nechám. Mým úkolem je tě cvičit, ne se o tebe starat,‘‘ řekla jsem mu tohle ne příjemnou zprávu. Tvářil se trochu sklíčeně a tak jsem ho pro probuzení pošplíchala vodou.
„Země tě volá! Obleč se a padej na tréninkové hřiště, ještě zdaleka jsme neskončili,‘‘ zavolala jsem na něj, protože mě přestal trochu vnímat. Mírně nadskočil a pohlédl na mě.
„Takže šup, oblékni se a mazej na to hřiště,‘‘ promluvila jsem na něj jako na dítě, protože se přesně tak choval.
„Nejsem žádný dítě,‘‘ odsekl a vyšel ven z mého pokoje.
Sama pro sebe jsem se musela smát, byla to někdy docela i sranda, když jsem ho musela trénovat. Některé jako pády byly opravdu unikátní. Jediný on dokázal spadnou a přitom udělat docela slušné salto.
„Čím to je, že nemůžu odhadnout stoje pohyby?‘‘ divil se, když jsem zahájila pauzu. Dala jsem ji z toho důvodu, aby se dal dohromady. Ani jednou se mu nepovedlo mě udeřit a to si Orochimaru tak vychvalovat.
„Víš je to naprosto jednoduché, naučila jsem se to předl lety,‘‘ řekla jsem. Vypadalo to, že mě napjatě poslouchá.
„Naučila jsem se, v sekundu změnit svoje pohyby, tvůj sharingan to nedokáže předpovídat, protože si domýšlí ten pohyb, který jsem začala. Na místo toho, aby se soustředil na to, že jsem mezitím někde jinde,‘‘ objasnila jsem mu, ale nebyla jsem jistá zda všechno pochytil. Jeho výraz mluvil za vše.
„Počkat, trochu tomu nerozumím,‘‘ řekl a podíval se na mě. Oddychla jsem si, přesně jak jsem předpovídala, je toho na něj trochu moc.
„Myslím, že bude lepší. Když ti to ukážu,‘‘ řekla jsem a znovu jsem sek němu rozběhla, očekával můj, pohyb, ale udeřila jsem do něj zezadu. Sasuke spadl na zem a podiveně na mě hleděl.
„Snad už si to pochopil, tohle se nedokážeš naučit, to máš v mozku a to se nezmění. Ale s sharingenem se to můžeš naučit,‘‘ pověděla jsem a jen tak ze slušnosti jsem mu pomohla na nohy. Zpráva, že se to může naučit ho přeci jen trochu rozveselila, ale stále byl trochu zmatený.
„Kde ses to naučila?‘‘ zeptal se mě, ale mlčela jsem, spíš jsem mu o tom nechtěla říkat, možná by se mu to nelíbilo, ale nejspíš by pak na mě měl další otázky a tomu jsem se chtěla vyhnout. Ale nakonec jsem mu to musela říct, jeho pohled mě přesvědčil.
„No dobře, víš já jsem měla být zbraň proti tvému bratrovi, tenkrát když ještě byl Orochimaru v Akatsuki, ale nevyšlo to, takže si našel tebe a mě už nepotřeboval,‘‘ řekla jsem mu. Chvíli na mě zíral, čekala jsem haldu otázek ohledně Itachiho, ale místo toho se mě zeptal na něco jiného.
„A proč si tě tu tedy nechal, když tě nepotřeboval?‘‘ takhle zněla ta otázka, překvapilo mě to. Jako by se snad zajímal o můj život.
„Víš já ani nevím, proč mě tenkrát vzal k sobě, proč mě tenkrát neokopl, možná mám nějaké schopnosti, kterých si cení, čemž silně pochybuji,‘‘ začala jsem, vypadalo to jako by mě napjatě poslouchal.
„Možná máš v sobě něco zvláštního, když jsi měla porazit Itachiho, podívej já ani nestáčím na tebe, možná máš nějaké zvláštní schopnosti,‘‘ řekl. Opravdu ho to zajímalo, ale musela jsem po jeho výkladu zasmát. Já a nějaké schopnosti, to je blbost.
„Víš, já ani nejsem ninja, nemám čakru jako, ty proto jsem nepoužila zatím žádné nijutsu a genjutsu. Stačí když mě uvězníš do iluze a vyhrál si,‘‘ zasmála jsem se ale on se vůbec nesmál, právě naopak hleděl na mě s otevřenou pusou. No možná jsem neměla říkat, všechno, teď ví jak mě porazit.
„Počkej, ty opravdu nejsi ninja, co vlastně jsi ?‘‘ zeptal se mě.