Poslední přání - 27. kapitola - Konec flákání

„Řekla jsem, abyste šli pryč!“ bránila se Shenai, protože ninjové se kolem ní tlačili, aby alespoň něco viděli. Cestu jim blokoval… dvoubarevný kanibal.
„Zetsu! Uhni kousek! Přes tu tvojí palici nic nevidim!“ rozčiloval se Hidan.
Shenai k sobě opatrně tiskla Keiko a druhou rukou se snažila trefit zelenému ninjovi do nosu. Prokletá zvědavost!

Objevila se nečekaná záchrana. Vzduch v místnosti se nepatrně zavlnil. Za Shenai se objevily dvě silné mužské paže a opatrně ji zvedly. „Uvolněte cestu!“ zahřměl Itachi. Ninjové se zklamaně zvedali.
„Ty taky zkazíš všechnu srandu!“ zlobil se Deidara.
„Tobi něco zahlédl!“ smál se mužíček s maskou.
Než se mohl Uchiha ohradit, že ninja opět koukal, kam neměl, objevil se Vůdce, kterému samozřejmě neuniklo, co černovlasý zase provedl. „Itachi! Tohle je přímé porušení rozkazu! Řekl jsem snad jasně, že v sídle se pomocí jutsu přesouvat nebudete!“
„Dokud mi nějaká chakra zbývá, budu ji používat!“ odsekl Uchiha a přestal si Šéfa všímat.
Se Shenai odcházeli rychlými kroky co nejdál od nich, držel si ji kolem pasu. „Není vám nic?“
„Budeš se divit, ale Zetsu byl skutečně opatrný. V podstatě jen bránil těm třem čumilům, aby na nás zírali.“
Itachi si povzdychl. „Víš, musíš jim to prominout. Celé ty roky jsme neměli možnost vidět, jak se vychovává dítě. Je to pro ně… senzace, povyražení.“
Svěsila hlavu. „Jen jsem nechtěla nikomu překážet.“ Letmo ji políbil, zmizela v pokoji, šla uložit dcerku.

Pein rozhodl, že se úderem desáté hodiny večerní všichni Shinobiové dostaví do velkého sálu ve sklepení. Obvykle se tam konaly porady a ani dnes tomu nebylo jinak. „Je čas přestat se flákat!“ začal Pein. Akatsuki znuděně zvedli hlavu. Konan již byla s plánem obeznámena, nemusela se tedy schůze účastnit. „Usnuli jste na plodech slávy a zapomínáte na to, co je naším prvořadým úkolem – najít a uvěznit všechny Bijuu světa! Deidaro, máte nějaké stopy?“
„Jednu, ale nepotvrzenou, Šéfe,“ přiznal blonďáček. „Budeme mít štígro, jestli tam v tom jezeře tříocasej ještě bude.“
„Hm, dobrá.“ Pein se na okamžik zamyslel. „Kakuzu, co vy?“
„Do konce týdne budeme mít jistotu, žádný strachy.“
Vůdce si dal ruce do kapes. „Pamatujte! Každou stopu co nejdříve prověřit. Hostitele zajmout, nezabíjet! A dbejte i na to, abyste mu nepoškodili chakru, jinak z něj démona nedostaneme, ani kdybychom nad tím strávili rok!“
„Devítiocasý je prý někde v Ohnivé zemi,“ ozval se Zetsu.
„Toho teď nehledáme, ta stopa v sobě skrývá spoustu neznámých. Držte se plánu a žádné hlouposti, rozuměli jste?“
„Hai!“ Ninjové sborově zabručeli.

Večer se přiblížil podivuhodně rychle. Shenai už uložila Keiko a rozhodla si dopřát trochu očisty. Zapálila svíčku, nechtěla budit moc pozornosti. Dorazila ke koupelně, vzala za kliku a chystala se sáhnout po okraji vany, když světlo padlo na postavu, která se krčila na zemi a odfukovala. Zelenooké neunikla dlouhá táhlá jizva na mužově břiše.
„Co se ti stalo, bráško?“ Klekla si k němu. Deidara na ni udiveně hleděl. „Tohle? To nic není, nehoda…“
„Kdo ti to sešíval? Kakuzu?“ vyptávala se dál.
„Jo, on. Nedělej si starosti, fakt jsem v pohodě. Jenom… Tobi to zas zvrtal a přived nás do nebezpečí.“ Lhal jí, ale ona to na něm nepoznala.

Se smíšenými pocity mu pomohla přehodit přes obnaženou část těla košili a plášť. Vyšli z lázně a nedalo jim moc práce najít Tobiho. Tisknul si pevně obě půlky svého pozadí.
„Seš jak malej! To tě přece nemůže tak pálit, kruciš!“ zlobil se blonďáček. Shenai nic nechápala. „Tahal jsem mu ze zadku trny,“ vysvětloval jí „bráška“.
„Deidara-senpai hodil Tobiho do křoví!“ žaloval mužíček.
„Protože ses mi plet pod nohy!“
Zelenooká pochopila. „Vy dva se nikdy nepoučíte!“ A pak se naplno rozesmála.