Poslední přání - 24. kapitola - Máš dceru, Itachi!

Shenai se vzbudila s hlavou na Itachiho kolenech. Neklidně se zavrtěl. A pak uslyšela to, co jí celou dobu unikalo… táhlý vysoký hlásek, dívčí pláč. Lekla se, vyskočila a nechtěně přitom udeřila manžela do žaludku. Ten zasípal, ale než se mohl po chlapsku ohradit, byla pryč.
Zelenooká utíkala za hlasem a přede dveřmi se zastavila. U narychlo zhotovené kolébky postával Kisame s Deidarou, za jehož zády se krčil Tobi. Malá Keiko sice vřískala na celé kolo, ale její matka měla uslzené oči od smíchu.

„Já fakt nevím, jak se uklidňuje mimino!“ úpěl blonďák. „Tak něco zkus, hernajs!“
Žralok se s vervou vrhl do boje a předvedl děvčátku grimasu, o níž si myslel, že je jeho nejsměšnější. Vyplázl jazyk, zakoulel očima a zatahal se za uši. Avšak děvčátko reagovalo poněkud přehnaně, a navíc zcela opačně, než ninjové chtěli. Deidara po něm převzal štafetu a šimral se na nose tak dlouho, až z toho začal kýchat. Nebylo to k ničemu. Itachiho dcera měla na celou tu věc jasný názor.
Shenai se přestala smát, došla k ninjům a začala tišit svou malou holčičku. „Takhle se to dělá,“ poučila je.
„No, taky v tom máš větší praxi,“ zamumlal Deidara.
„Já? Vůbec žádnou.“ Znovu se usmála, dcerka ji napodobila a spokojenost zavládla na obou stranách.

I takový zatvrzelý Shinobi, jakým byl bezpochyby mladý Uchiha, si musel uvědomit hořkou realitu. Má ženu a dceru. Nikdy to neplánoval, ale… začínalo se mu to líbit.
Keiko měla černé vlasy po něm a zdědila i uchihovské oči. Mohl být pyšný na to, že je jeho potomkem a následovnicí. Když se trochu vzpamatoval z toho, že se čas od času ozve v sídle pronikavý jekot, začal si holčičky více všímat a pomáhat s výchovou.

Dnes si našel klidné místo. Držel dcerku v náručí, usnula už před chvílí. Seděl a zíral kamsi do prázdna, vzpomínal. Z oka mu stekla slza…
Vesnice se koupala v záři slunečních paprsků. Seděl na terase a upíjel z hrnku čaj. Uklidňoval se. Bylo to teprve pár minut, co se s otcem zase tak strašně pohádali. Zaklel a praštil pěstí do malého stolku. Fugaku Uchiha si nikdy žádné servítky nebral.
Zpozorněl, když zaslechl kroky. „Proč jsi přišla?“ Neodpověděla mu, jen si přisedla a chvíli mu mlčky hleděla do očí. Vyčkával, stejně tak ona.
„Co tě trápí, chlapče?“ Itachi ukázal na dveře v protější chodbě, pochopila. „Nesmíš si tolik přibírat ty jeho výbuchy vzteku. On už jiný nebude,“ vzdychla a myslela přitom na manžela.
„Když on mě nikdy nebude uznávat!“ vybuchl nejstarší syn hněvivě.
„To není pravda. On to jen… neumí to dát najevo. Jsem si jistá, že až mu přivedeš ukázat své děvče, změní názor.“
Itachimu zaskočilo a rozkašlal se. Sklonil hlavu, pak ji zvedl a chvíli hleděl na matku naprosto vyjeveně.
„Moje děvče?“ Zavrtěl hlavou. „Holky jsou jen na obtíž.“
Mikoto se zamračila. „Kdyby si to samé myslel tvůj otec, nenarodil by ses ty ani Sasuke,“ připomněla mu.
„A proč teda necpete tyhle nesmysly jemu?“ vyštěkl.
„Je ještě příliš malý,“ zdůraznila černovlasá vůdkyně Uchiha klanu poslední slova.
Itachi vyskočil, v obličeji rudý jako rak. „Přestaň s takovými řečmi, mami! Já nikdy nechci zakládat rodinu!“ Vběhl do domu a nechal rozmrzelou matku stát na terase.

Itachi se vzpamatoval a otřel si uslzené oči. „Svět je malý, co, mami?“ zasténal a vzbudil dcerku. Podívala se na něj, měl zarudlé oči. Také se jí začaly lesknout. „Nesmíš brečet,“ zlobil se Itachi. „Vidíš? Táta taky nepláče.“ Uchopil ji pevně do obou rukou a přitiskl k sobě tak vroucně, jak to jen dovedl. Je jeho, jen jeho. Nenechá si ji vzít!