Poslední přání - 23. kapitola - Konan se směje

„Jéminkote! Sotva člověk vytáhne paty ze sídla, už je tu překvapení!“ rozplývala se modrovláska nad novorozenětem. „Jak jste to zvládli? Pomáhali ti aspoň?“ Ihned začala vyzvídat.
„No… snažili se. Ale mám dojem, že byli vystrašenější ještě víc než já,“ přiznala zelenooká se smíchem. Teď už jí bylo dobře. Ninjové se začali vykrucovat, že toho udělali až přespříliš, a pak vyčetli své parťačce, proč nebyla doma.
„Vůdce a já jsme šli na důležitou misi!“ odsekla a zatvářila se nazlobeně. Její hlas však opět zjemněl, jakmile se obrátila k Shenai. „Takže jsi byla odkázaná jen sama na sebe… chudinko.“
„Nepřeháněj, Konan! Oni opravdu pomáhali,“ malinko zalhala.
„No jo… hlavně to tu celý uklidit. Pěkně to tu s Itachim zadělali,“ smočil si Hidan.
„Ale já přece…,“ ohradil se černovlasý, ale nikdo ho neposlouchal.

Akatsuki začali obhajovat jeden druhého a vymýšlet výmluvy. Předháněli se, jako by se právě konala soutěž o největšího tlučhubu. Bujaré veselí přerušil až Vůdcův přidušený výkřik z chodby naproti.
„Teďka teprve bude veselo,“ zakřenil se Deidara a vyhlížel, kdy se Šéfova hlava objeví ve dveřích.

Nemuseli čekat dlouho. Zrzek se znenadání zjevil v chodbě s výrazem boha pomsty a zopakoval již dříve vyřčenou otázku: „Co to je?“
„Vy jste nepoznal Itachiho dceru? Tak to budete muset teda pořádně cvičit,“ uchechtl se blonďáček.
„Nech si ty legrácky, Deidaro, nebo brzy zacvičím s tebou!“ odbyl ho Vůdce a zaškaredil se na něj.
„Mimino, Šéfe, mimino,“ řehnil se Hidan.
„Jo, takový to ječící a špinavý,“ doplnil ho Kakuzu.
„Tobi viděl, jak to lezlo ven!“ ozval se mužíček.
Vůdce ho poučil, ať mlčí, když se ho nikdo na nic neptá, a dlouze vzdychl. „Proč já?“ bědoval. „Měli jsme přece ještě čas. Nebo se mýlím?“
„Někdy se dítě… narodí předčasně,“ zamumlala Shenai a ihned dodala: „Ani nebudete vědět, že tu Keiko vůbec je.“

Svůj slib dodržela. Všechny nutné denní úkony vykonávala tak, aby si jich pokud možno nikdo nevšiml. V noci spala u děťátka, uslyšela ho vždy první a mohla ho utišit dříve, než se někdo vzbudil.

Akatsuki měli za to, že bude potřeba živit další krk navíc a přibudou jim starosti. Ale brzy se pro ně malá Keiko stala senzací, zpestřením těch nudných dnů. Když měli zájem, šli se poučit, jak se vychovává dítě, a většinou ochotně přiložili ruku k dílu.

Shenai zaklepala a vešla do jedné z ložnic. Za dveřmi se nacházel Itachiho pokoj. „Kdo to je?“ ozvalo se z temnoty.
„Přece já,“ řekla Shenai a všimla si, že k ní natahuje ruku. „Itachi… nevidíš?“
„Obrazy jsou rozmazané… ale to přejde,“ prohlásil odhodlaně.
„Pomůžu ti.“ Došla k němu a chtěla se ho dotknout.
„Starej se o sebe!“ odsekl a zavřel oči.
„Já nepotřebuju pomoc, někdo jiný vyžaduje mou pozornost,“ opáčila stejně vzteklým tónem.
„Kdo?“ vyštěkl Itachi.
„Keiko. Ale teď spí. Neříkej mi laskavě, jak se mám chovat, Itachi, protože to moc dobře vím sama!“ Pak se zklidnila. „Podej mi ruku. Zas to bude dobré…“