In mystical world Next grade 06 – Když povstane jedna z nejsilnějších…

Shinken začal lapat po dechu.
„Kolik je to kiláků?“ zeptala se Akumakirei.
„Asi tak těch osm,“ odpověděl Kiba.
„V tom případě Shinkena nechte na pokoji. To snad ujdeme, osm kilometrů není zas tak moc,“ řekla na jeho obranu Alea a vydala se po cestě k městu.

„Já se na to vykašlu!“ zahřměl lesem vzteklý hlas.
„Nemusela bys tak křičet, Sakuro,“ podívala se na růžovlásku Hanabi.
„No co, aspoň mě uslyší,“ pohodila vlasy růžovláska.
„Ale není to naše chyba, že se Akumakirei ztratila,“namítl Kiba.
„Právě že je,“ odporovala Rika.
„Ale…“
„Kibo, my sme jí měli hlídat, takže je to na nás,“ utnula protesty Alea.
Rika se na Kibu podívala vražedným výrazem a odešla od něj dál.
„Jsem zvědavej, jak jí najdeme, když tady jen tak stojíme,“ pronesl chytře Naruto.
„Taky by mě to zajímalo,“ přisvědčila Hanabi.
„Půjdem hledat, ale musí tady někdo zůstat, kdyby se vrátila,“ prohlásila Hinata. „Kdo tady zůstane?“
„Já,“ sedla si k ohni Rika. „Hledám jí už celej den.“
„Dobře,“ přikývla modrovláska. „Shinkene, je mi líto, ale Alea bude muset využít tvé proměny a vše prohledáte znova ze vzduchu.“
Shinken si jen povzdechl a mávl přívěškem. Namísto Shinkena na jeho místě stál Zlatý drak. Alea se s pomocí Sakury, která použila Levitaci, dostala na drakův hřbet. Zlatý drak vzlétl a Alea zase zbystřila zrak.
„A my budeme muset prohledávat les na zemi,“ pousmála se unaveně Hanabi a skupinky se opět rozdělily.
„Gomene, Kireí,“ zamumlala Rika. „Už je to den, co s náma nejsi a já mám výčitky. Doufám, že se ti nic nestalo.“
Dívka se zvedla a šla přiložit na oheň.

Patnáctiletá dívka se opírala o strom a zrychleně dýchala.
„Dřív nebo později mě dostanou. Má tedy cenu utíkat?“
Nenápadně se podívala dozadu za mohutný kmen stromu. Zde byla v bezpečí, skupinka vlkodlaků by jí neměla napadnout do té doby než se aspoň trochu setmí. Přesto musela utíkat i jiným nepřátelům, jako byli například skřeti.
„Zvláštní, co dokáže pitomý hledání kouzelných jahod. A to se mnou byla Rika. Jak jsem se mohla ztratit?! No jo, takhle se pozná antitalent na orientační smysl.“
„Támhle je!“ vytrhl jí z rozjímání ječivý hlas jednoho skřeta.
„Jak mě mohli najít?“ zděsila se dívka a rozeběhla se směrem, který by jí teoreticky mohl pomoci.
Bohužel, po několika uběhnutých kilometrech, musela opět zastavit.
„Bezva trénink na tělák,“ pomyslela si ironicky.
Mezitím se trošku setmělo a Akumakirei se ani nenadála a už byla v obležení několika vlkodlaků.
„Co tak sama?“ začal provokovat jeden z nich.
„Dívčina by mohla přijít k nějakému ošklivému zranění, jestli se tu bude promenádovat úplně samotinká,“ přidal se druhý.
Akumakirei začala dostávat vztek.
Vlkodlaci jí ještě úplně neobklíčili a ona stála u jednoho vysokého stromu, jehož větve by unesli i několik lidí najednou.
„Nevěřila jsem, že to někdy udělám,“ pousmála se šibalsky a rychlostí blesku vylezla na strom.
„Sakra,“ zaklel jeden z nich.
V tom šeru Akumakirei nepoznala, jestli se jednalo o toho největšího provokatéra ve smečce.
„My si na tady na tebe počkáme!“ zazněla zezdola výhružka a Akumakirei zaslechla, jak si vlkodlaci lehají pod strom.
Dívka vydržela na stromě těsně do svítání. Když už bylo šero tiše slezla ze stromu a potichu našlapovala mezi vlkodlaky. Byla již skoro na konci palouku a mohla se dát do běhu, ale něco jí přimrazilo k zemi.
„Stůj!“ rozkázal jí chladný hlas.
Pomalu se otočila a zděsila se.
Celá smečka byla vzhůru a velkou rychlostí jí obklopovala.
„ÁÁÁ!“ zaječela. „Nepřibližuj se ke mně!“
Vlkodlak ale přistupoval pořád blíž a blíž a Akumakirei před ním ustupovala. Jakmile zády narazila na kmen stromu, zachvátila jí panika.
Rukou udělala několik záhadných pohybů a najednou se všude rozlilo pronikavé červené světlo.
Dívčina postava se protáhla, její vlasy se zvlnily a prodloužily až po kolena. Hnědá barva vlasů ztmavla na černou. Její šat najednou vypadaly, jako kdyby byly z plátků bílé růže, která měla červené pruhy. Její boty připomínaly klasické baletní špičky červené barvy a velká motýlí křídla měla červeno bílou barvu. Na hlavě měla červený diadém. Červená záře pominula a vlkodlaci spatřili vílu s obrovskou mocí.
Se staženými ocasy se stáhli a v témže okamžiku na palouku přistál Zlatý drak s Aleou a ostatními.
„Kde je Akumakirei?“ vyštěkla na Aleu Rika.
„Viděla jsem jí tu,“ bránila se dívka.
Yukia sletěla z draka a ostatní seskočili též.
Shinken se přeměnil na svou pravou podobu.
Yukia si vílu nevěřícně prohlédla.
Nakonec však předkročila před dívku a klekla si.
„Vaše Výsosti… Jsem vám k službám.“
„Prosím? Yukio, prosímtě co blbneš?“
„Takže jsi to ty,“ zamumlala si pro sebe víla.
Vstala a aniž by se na ostatní otočila, oznámila jim, kdo před nimi stojí.
„Tohle je i není Akumakirei. Tohle je totiž královna víl.“
Chvíli bylo takové ticho, že ani zpěv ptáků nebyl slyšet.
„Takže další z nás má proměnu,“ vzdychla Alea.
„To nie je fér,“ rozesmála se Chiisai.
„Tak bychom se mohli vydat opět na cestu,“ usmál se Kiba a všichni se vydali za ním.
Jenže Akumakirei musela ještě se Shinkenem rozprášit pár těch banditů. Pak oba vysílením padli.
Trvalo jim ještě den než do města došli.

Naši Vyvolení jsou ve městě a plánují, kam se vydají dál. Jenže… Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. A tady to platí taky…