Arigatou 31 - Boje jsou u konce

„Chce to něco vymyslet,“ přemítal Naruto, „a hlavně nesmí znovu použít ten modrý oheň, jinak sem v háji!“
Většina klonů, včetně skutečného Naruta, se technice velkolepé ohnivé koule vyhnuly. Těch pár, co tolik štěstí a mrštnosti neměli, jen zmizelo v dalším obláčku kouře.
A vtom Naruto vyběhl přímo proti soupeři. Z těsné vzdálenosti hodil po Rhonokim několik shurikenů.
„Blázní?“ přemítal stále ještě s arogantním úsměvem na tváři Rhonoki, „nebo snad má něco v plánu? Možná že…“
Rhonoki se vyhnul prvnímu shurikenu a rychle uskočil stranou. V letu se oročil o sto osmdesát stupňů, takže byl teď k Narutovi zády. A najednou se Mistr Ohně vítězoslavně usmál.
„Ano, měl jsem pravdu!“ zaradoval se.
Skutečný Naruto na Rhonokiho útočil zezadu, v ruce už připravený Rasengan. Teď, když si byl Rhonoki skutečné hrozby vědom, nebyl pro něj Rasengan víc, než neškodný balónek s vodou.
„Sakra!“ pomyslel si Naruto, když se naň Rhonoki otočil.
Jen tak-tak stačil uhnout, než se jeho směrem rozletěla další ohnivá koule.
„Chce to něco lepšího,“ blesklo mu hlavou, když se schoval za veliký kámen.
Slyšel Rhonokiho kroky, jak se přibližují k němu. Bylo to jako zpomalené, několik mučivých sekund, které Narutovi připadaly jako celé věky. Skoro jakoby Rhonoki před každým došlápnutím čekal a při každém kroku jakoby se ozývala ozvěna.
Když v tom Naruto zaslechl i jiný zvuk. Muselo to být jen několik, možná dvacet nebo třicet metrů od nich, slyšel ten zvuk však zřetelně.
Blonďatý ninja obrátil hlavu k severu, odkud se zvuk ozýval. A skutečně – nenapadlo ho, jak si toho on ani Rhonoki za celou dobu nevšimli, možná byli jen tak moc zabraní do právě probíhající bitvy, přesto však jen kousek od nich tekla bystřina. Nebyla bůhvíjak široká, proud však byl silný dost.
„Oheň proti vodě,“ napadlo Naruta, „to přece musí vyjít!“ zamračil se.
„Jen nesmí použít ten modrý plamen! Nejsem si jistý, jestli by to ta řeka snesla…“
Krok, krok…
Nádech…
Krok, krok…
Výdech…
Ještě jeden krok, když se chůze nukenina zastavila.
Naruto otevřel oči. Ještě poslední nádech…
„Zase nějaká lest?“ podivil se pro sebe Rhonoki, když s arogantním výrazem na tváři pozoroval Naruta, který právě s odhodlanou tváří vyskočil na kámen.
„Ta bystřina je přímo zamnou,“ přemítal Naruto, „pokud si jí i tak nevšimne, mám napůl vyhráno! Teď už ho jen nalákat do pasti…“
„Nevím, co máš v plánu,“ přiznal Rhonoki, přičemž přivřel oči, aby je při další větě hned zase otevřel, „ale nevyjde ti to. Namlouvej si, co chceš, chlapče, mě neporazíš.“
„Uvidíme!“ vykřikl Naruto a připravil se k boji.
Rhonoki však udělal něco, co blonďatý ninja nečekal. Vytáhl z rukávu jeden kunai, který také hned hodil. Naruto se mu samozřejmě snadno vyhnul, přestal tak však dávat pozor na nukenina, který si v rukou zatím zformoval několik pečetí.
„Katon: Goukakyuu no Justu!“ vykřikl Rhonoki, plivaje při tom na Naruta další ze svých ohnivých technik.
Překvapený Naruto instinktivně uskočil dozadu, to však neměl dělat. Uskočil-li by Naruto do strany, Rhonokiho technika by ho minula a nepřišel-li by Rhonoki na jeho lest ani vývojem následujících událostí, možná, možná by Narutova past vážně klapla.
Vždyť může-li malý ninja z Konohy porazit Nejiho Hyuugu, který je bezpochyby chytřejší než on, proč by ten samý ninja nemohl přemoci i jiného mocnějšího protivníka, že?
Ať tak či tak, Naruto uskočil do strany, čímž pouze o několik sekund oddálil střet s Rhonokiho ohnivou koulí.
„Sakra!“ opakoval Naruto, tentokrát nahlas.
„Počkat!“ bleskla mu hlavou další světlá myšlenka, „možná mi to život už nezachrání, ale za zkoušku to určitě stojí!“
„Kage Bunshin no Jutsu!“ vykřikl Naruto, načež se před ním objevil jediný jeho klon.
„Co zkouší?“ pomyslel si Rhonoki.
Ohnivá koule se střetla s Narutovým klonem, který se na místě změnil v obláček kouře. Klonovo zmizení však skutečného Naruta odmrštilo ještě kousek dopředu, což střet s ohnivou koulí opět oddálilo.
Kolizi definitivně zastavila až bystřina, ke které Naruto doletěl. Síla, kterou mu dodalo zmizení jeho klonu, mu sice zachránila život, avšak pád po hlavě na hladinu vody v rychlosti, kterou tento výbuch dodal, způsobil, že Naruto při nárazu ztratil vědomí.
Ohnivá koule však nebyla mocnější než bystřina a při střetu s vodní hladinou se vypařila.
„Ne!“ pomyslel si Rhonoki, jak se jeho arogantní výraz vytrácel z obličeje.
V oblaku páry nebylo Naruta nikde vidět, avšak silný proud ho unášel po řece dál a dál, až byl ninja nakonec během chvilky kilometry od místa, kde ještě před několika minutami bojoval o holý život.
A v bez vědomí ani sám pořádně netušil, co mu ten život nakonec zachránilo. Jestli jeho nápad s klonem, holé štěstí, či oboje dohromady.

„Tři dole, dva zbývají,“ ozval se chladný hlas, za Hinatinými a Kankurovými zády.
Loutkář však tomuto hlasu nevěnoval pramalou pozornost a se slzami v očích třásl tělem své bezvládné sestry.
„Temari, vzbuď se! Slyšíš?! VZBUĎ SE!“
Zkrvavené tělo blonďaté kunoichi se však více nehýbalo. Ruka, kterou ještě před chvílí ukazovala na Midoriho, teď ležela bezvládně na zemi, ukazováček stále jakoby někam ukazoval, zatímco z druhé ruky jí vypadl potrhaný vějíř.
Oči se jí už zavřeli, poslední, co v nich však šlo rozpoznat, byla ryzí hrůza, a poslední, na co Temari před smrtí mohla myslet, byla… starost o bratra? Nezničitelná moc protivníka? Fakt, že v bitvě vlastně byla jen proto, aby v ní umřela? To jsou věci, které se už nikdo nedozví.
Naproti Kankurovi tu však byla i Hinata. V očích také měla slzy, při tónu Midoriho hlasu jí však přejel mráz po zádech.
Bleskurychle se otočila a postavila na nohy. Byla připravena bránit alespoň Kankura, dokud se nebude moct bránit sám. Midoriho chování ji však překvapilo. Na Kankura se ani nepodíval, místo toho teď bedlivě sledoval Hinatu.
Kunoichi se letmo podívala na Kankura, kterému z očí tekly slzy proudem, jak objímal svou mrtvou sestru, hned se však obrátila zpět k Midorimu.
„Proč neútočím na něj?“ zeptal se chladně.
Hinata se při té otázce jen zamračila a neodpovídala.
„Jsem, jaký jsem, Hyuugo Hinato, ale stále jsem člověk, ať tomu věříš, či nikoli. Jen ať je ten kluk chvíli se svou ztrátou. Skončím to s ním, až to skoncuju s tebou.“
„Proč bys ho měl nechávat se svou ztrátou? Co víš ty o ztrátě?!“ rozkřičela se Hinata.
Midori si dal tentokrát s odpovědí načas.
„Víc, než si myslíš. Jsi jen malá holka,“ řekl konečně a v jeho hlasu bylo slyšet i něco jiného, než chlad, až to Hinatu překvapilo.
„Matko…“
„Nepřišli jsme ale klábosit, že?“ pokračoval, znovu svým obvyklým, chladným tónem, „tak pomstíš tu holku, nebo tam budeš stát a čekat na smrt?“
S posledním slovem Midori tleskl a zmizel.
Tentokrát na to však Hinata čekala a rychle se sehnula. Něco jakoby jí říkalo, že nukenin, se kterým právě bojovala, mluvil pravdu a že se o Kankura prozatím bát nemusí.
Opět ucítila ten vánek, když se Midori objevil za ní a udeřil. Jeho ruka však zasáhla jen prázdný prostor za Hinatinými zády.
„Teď!“ blesklo jí hlavou.
Otočila se čelem k soupeři a tentokrát udeřila ona.
„Juuken!“ vykřikla.
Midori měl ve tváři výraz překvapení, stačil se však ráně částečně vyhnout. Po lehkém zásahu na kraji břicha hned tleskl, rychle, aby Hinata nestačila svůj útok opakovat, a znovu zmizel.
Jeho soupeřka se otočila a hned udeřila za sebe, nikoho však netrefila.
„Nerozmýšlela útok a díky tomu mě zasáhla,“ přemýšlel Midori, „že zaútočí za sebe, už však plánovala několik sekund dopředu.“
Ninja se znovu objevil za Hinatou a znovu se chystal k úderu.
„Je zamnou?“ blesklo jí hlavou a znovu se sehnula, noha jí však podklouzla a Hinata se svalila na zem.
Byla teď tváří v tvář Midorimu, oba připraveni k útoku, ani jeden se však nehýbal. Hleděli si vzájemně do očí, Midori ze stoje, Hinata ze země.
Tahle napínavá chvíle byla téměř nekonečná, nebo se tak alespoň oběma jevila, přerušil ji však Kankurou, když vzal jakýsi střep ze své loutky a rozeběhl se proti Midorimu.
Ten byl tak soustředěný na Hinatu, že loutkářův útok nevycítil, ba dokonce ani neslyšel jeho výkřik, když se vrhal do boje.
Uslyšel ho až na poslední chvíli, což mu nejspíš zachránilo život. Vyhnul se svou rychlostí Kankurovu útoku a připravil se na vlastní. Zranění na břiše se však nehezky a nečekaně ozvalo a ninja na zem vykašlal kaluž krve.
Kankurou se připravil ke druhému útoku. Rozeběhl se, napřáhl a bodl…
Mířil přímo na Midoriho srdce, jeho soupeř však na poslední chvíli ránu vykryl rukou, takže to odnesl jen řezným zraněním na pravé dlani.
Do levé mezitím koncentroval chakru, připraven udeřit. Kankurou se ještě jednou napřáhl a nastejno s Midorim pozdvihl svou zbraň. Oba udeřili…
…a oba zasáhli. Midorimu teď z ramene trčel zabodnutý střeb z Kuroariho, stejně jako Kankurou, zasažen Midoriho útokem, padal k zemi.
Midoriho v ruce koncentrovaná chakra možná nebyla tak silná jako Hinatin nebo Nejiho Juuken, aby loutkář však upadl do bezvědomí, to stačilo.
Hinata to vše pozorovala ze země, na které stále ležela.
„Kankurou-san!“ vykřikla polekaně.
„Je jen v bezvědomí,“ ozval se znovu Midori, „teď už je tenhle boj jen mezi náma dvěma, malá Hinato… Čtyři dole, zbýváš sama.“
Konec třicáté první části.