Návrat démonů /5/ Skryté myšlenky

V předchozím díle: „Všude…po celé této místnosti, jsou rozmístěné kamery...“
Jounin vytáhl z přední kapsy na své khaki vestě malou věc, která se podobala malé vysílačce; na konci však byla malá kamera, kterou si Jounin nasadil na oko. Kamera ale byla rozdělena na dvě části. Ta druhá část zůstávala u úst.
„Tady vás vidím…vás všechny.“ ukázal na mini kameru na svém oku.
„Tady podávám informace mým spolupracovníkům.“ ukázal na druhý východ u svých úst- na malý mikrofon.
„Jakmile s někým budu mít problémy, přijdou a pomohou mi…jak jednoduché.“ uculil se, obešel stůl a uvelebil se na dřevěné židli.
Najednou se však zamračil. Podíval se směrem k Yuskemu, který seděl v třetí lavici uprostřed, a něco řekl do mikrofonu.

Jakmile Yuske pocítil Jouninův upřený pohled, začaly se mu v hlavě mísit nepříjemné představy.
Během několika vteřin do třídy vtrhla Jouninská jednotka. Měli na sobě vesty, pod nimi dlouhé tmavé pláště a jejich identita byla skryta maskami-podobné anbu, ale z tmavé sádry. Každá maska měla stejné rysy-stejně silné obočí, stejně propadlé prodloužené oči, stejně úzká čára, která měla připomínat ústa a k tomu propadlé vrásky kolem těch chabých napodobenin prázdných údů, ze kterých později vyšlo tlumené oslovení.
Vedoucí jednotky se zastavil před stolem, kde rozhořčený Jounin seděl a prstem ukázal na prostřední řadu uprostřed, zrovna tam, kde seděl Yuske.
Všichni potichu seděli na svých místech.
Yuske ucítil zraky ostatních a najednou si přestal být jist existencí prosté spravedlnosti.
Co jsem provedl?
Snažil se rozpomenout a podíval se na svůj test.
Přejel pohledem otázky, které byly na jeho papíře.
Měli jsme test už otočit?
Chtěl zamířit svůj pohled jinam, aby si dokázal zodpovědět otázku, ale nedokázal se ani pohnout. Celé tělo měl najednou celé ztuhlé, nemohl nic. Nemohl zamrkat, aby si ulevil od pálících očí, které stále lpěli na tom nicotném kousku jeho budoucnosti, nemohl otočit hlavou, aby se konečně dověděl, zda v tom není sám, zda to co dělá je správné.
Jak se jednotka blížila jeho směrem, napadaly ho různé hlouposti.
Je okno dost blízko? -pomyslel na chvíli útěku, ale stále mohl jen sedět a přemýšlet.
Tužka, kterou pevně svíral, mu najednou začala klouzat z rukou a na čele ucítil studený pot, pot porážky a strachu z nevědomosti.
Už se blížej…Jdou sem, přímo ke mně a já mám otočený test.
Tak sakra, co budu dělat, co budu dělat.
Takhle otázka visela ve vzduchu, jako dým, který nelze prohlédnout.
Taková potupa, taková porážka.
„Pohni sebou!“ zaburácel jejich velitel a pevným stiskem Yuskeho přinutil, aby si stoupl.
Yuske otevřel pusu k odporu, ale uvědomil si, že by s tím nic nenadělal. Konečně si uvědomil, jak velkou chybu ve svém životě udělal- a to jen kvůli své nepozornosti.
„Hej, ten ne, to ten za nim.“ zaburácel silný hlas sedícího Jounina a Yuske byl znovu osvobozen.
Ruce ho pustily a on si musel dávat pozor, aby neupadl.
Dva Jounini se zmocnili mladšího chlapce v lavici za ním, kam se teď, celý zaražený, usadil.
Teď,když už tíha z jeho ramen ustoupila a zajisté si našla svou oběť, jenž teď se teď s hrůzou v očích snažila ubránit slzám, mohl se konečně pohnout a odpovědět sám sobě na otázku, která mu v těch chvílích připadala mnohem těžší, než všech 20 v jeho testu.
„Otočte listy“ uslyšel znovu ten silný hlas, ale už v dálce, protože nablízku byla jeho mysl a jedna věta: Mám já ale štěstí.
Uvolnil stisk ruky, která svírala dlouhou tužku a pustil se do testu.
Ve vzduchu už se zmítaly jen myšlenky ostatních:

Ot.: V předchozím boji, jsi zjistil/a že nepřítel upřednostňuje boj z blízka. Jak se připravíš?
Isa se zamyslela a ihned povytáhla obočí nad jednoduchostí otázek.
Použiji zbraně, spouštěné na dálku a tím zajistím jejich nepozornost na blízko.
Ot.: Zjistíš, že nepřátelská skupina má určitou zbraň na dálku a svou provokací je nevyvedeš z míry.
Jestliže mají zbraně na dálku i na blízko, mají zajisté chybu v obraně, kterou je nutno zjistit.A tím zaútočit na jejich slabé místo.
Ot.: A jestliže ani to nepomůže?
Zdrhnu.
Tentokrát svou odpověď nevtiskla na papír a zamyslela se: Povídám si snad s kusem papíru?
Po krátké chvíli si uvědomila, že ani neví, kolik času je stanoveno na test…a to bylo hodně zvláštní. Zvláštní byly i okolní zvuky; jen kdyby byly rozhořčené, vyděšené, nebo popuzené, ale tentokrát nebyly žádné.
Vše bylo zamlžené a v dálce, že nebylo možno zachytit jakýkoli signál popudu, nebo průchodu citů.
Znovu se podívala na test. A tentokrát jen překvapeně vyvalila oči nad větou-nad možná poslední větou v tomto testu, kdy bylo začátkem dvacet otázek- která snad jen k pobavení byla napsána zcela bez formální úpravy:
Kdo myslí, ale nejedná, je mrtvej ninja!