Život křehký jako kouř 3

Třetí díl spolupráce Minaty a Ayashiki Ať vám chutná! xD

*
*

*
Kushina se nervózně naklonila přes Minatovo rameno, aby si na jeho hodinkách - které od ní mimochodem dostal k narozeninám, zkontrolovala, jestli ještě stíhá. Ale dřív, než ručičky hodinek vůbec zahlédla, Minato se na ni se zdviženým obočím podíval.
„Nestíháš.“
„Kolik ještě?“ zamračila se.
„Ještě máš deset minut a jsi tam tak za dvanáct,“ sedl si ztěžka do nového světle zeleného křesla, které Kushina v bytě měla. Dneska ho přepadla chuť nic nedělat. Znáte to... Kdy usilovně myslíte na to, až si sednete, nohy nahoru a budete jenom sedět, sedět a sedět... Možná i spát... Ale Minato na to, na rozdíl od vás, má dobrou výmluvu. Zrovna včera se vrátil z hodně těžké mise. Ze středně těžké mise. No, vlastně to nebyla žádná pohroma...
„S tím, jak se vždycky oblíkáš půl hodiny, fakt nestíháš...“
„Sakra.“
Kushina rychle vběhla do ložnice a skoro hned se vrátila s jiným tričkem na sobě, s jinýma kalhotama a dokonce i trochu jinak učesanýma vlasama. Minato zavrtěl hlavou, ještě nikdy neviděl nikoho tak rychle se obléct. Bylo to skoro jako v divadle, kde kdysi, ještě když byl v akademii, viděli jakési představení o odvaze hrdinů. Samozřejmě, že šli zrovna na tohle. Bylo to povinné, ale náhodou se mu to líbilo. Pečlivě studoval jeviště a pokaždé si všiml, jak herci rychle odešli a za vteřinku se vrátili úplně jinak oblečení. Strašně ho to fascinovalo...
„Ty nikdy nehrála v divadle, že?“ podíval se na Kushinu, ale ona zamračeně zavrtěla hlavou.
„Proč?"
„Jenom tak...“
Kushina začala rychle házet věci do malé tašky na pásek.
„Kdyby mě na obědě nepolil ten kluk tou vodou a kdyby jsi mě ještě potom nevytáhl -“
„No neříkej, že se na mě zlobíš, protože jsem ti koupil tvoje oblíbený anko.“
„Ne, to ne... Ale kdyby mě sakra ten kluk nepolil, tak stíhám v pohodě! Bože... Ale chudák Kaka-chan, ten to schytal o moc víc.“
Ano, vždycky mu říkala Kaka-chan. Kakášínek. Ona taky zdrobnila, co mohla. Ale mrzelo ji, že nestíhá. Zrovna dneska. I když, ona nikdy nechodila včas... Dneska ale musí!
„Zavřeš za mnou?“ otočila se na Minata a rychle vyběhla ven, zatímco si do taštičky zastrkovala poslední kunai.
Minato si hlasitě vzdechl, s největším sebezapřením se zvedl z křesla a ještě než dveře zabouchl, do chodby zavolal:
„Hodně štěstí!“
Bude ho potřebovat. Sám měl už chvíli svůj vlastní tým, tak to věděl moc dobře.

Šup, šup, pohni, Kushino... hecovala se a nervózně se zadívala na velké hodiny, které měli místní hodináři nad vchodem. Právě je míjela. Ještě má... Dvě minuty! A od místa je asi... Pět minut! No, dobrý. Však ti malí počkají.
Rychle zabočila za roh. Jací asi budou? Bože, jak se ona těší! Budou určitě skvělí! Skvělý tým... Lepší, než ten Minatův! Ten Minatův je totiž excelentní - i když spolu nevycházejí dobře. Ale ona musí v tomhle souboji, který vlastně žádným soubojem není, vyhrát. Bude mít jak excelentní ninji, tak excelentní vztahy v týmu! Už to vidí. Čekají na ni tři malí, nadšení lidičkové. Určitě! Než vyběhla bránou, zastavila se, aby pozdravila dva strážné, kteří znuděně seděli ve strážnici.
„Jdu na schůzku se svým vlastním týmem,“ usmála se celá udýchaná.
„Páne jo, Kushina bude sensei?“ zasmál se jeden a Kushina zazářila.
„Bude, bude!“
„Ale náš sensei nestíhá, co?“ usmál se druhý strážný.
„Nestíhá, nestíhá... Tak já letím!“
„Leť... A... Hodně štěstí!“
No jo, pořád. Každý jí přeje štěstí. Ale ona ho nepotřebuje! Ona si už je jistá, že budou skvělí, úžasní a jedineční! No jo, a taky mají tu nejlepší sensei, ale Kushina chtěla být skromná.
Rychle sejít z cesty, mezi stromy, mezi keře a ještě pár metrů... Odhrnout listy, které jí brání ve výhledu a vyjít ze stínu lesa...
„Stůjte!“ zakřičel někdo najednou.
Dostat se na tu prosluněnou loučku a... zastavit?
Zastavila. A najednou ji něco prudce smetlo z cesty do studené trávy, zatímco těsně u svojí hlavy pocítila něco letět šílenou rychlostí a to něco, co ji smetlo, jí začalo čenichat do ucha.
„Pe-Pes? Co... Co se děje...“
„Gomennasai, senseii!“ zavýskl nějaký dívčí hlas. „K noze, Kawa-chan!“
Kawa-chan? Ten pes?
Pomalu se zvedla a rozkoukala se. Jako první zjistila, že si odřela loket. Jako druhé, že se sice dostala na místo, kde měla být, ale něco tu nesedělo. A třetí, když se otočila za sebe, aby zjistila, co to kolem ní letělo, ve stromě za ní byl pevně zaražený kunai.
Prudce ho vytrhla ze stromu.
„Atentát?“ rozhlédla se po těch třech dětech, které na ni měly čekat, přísně, ale... Hned se zastavila. Nejenže byli jenom dva, ale byl tam navíc ten ohromný hnědý pes, kterého v nejmenším nečekala. Pes přestal skotačit a vběhl do náruče malé dívenky s blonďatými culíčky.
„Ne, senseii, žádnej atentát,“ zahučel chlapec, který opodál úplně klidně seděl na kameni. „Tahle holka si tu jenom zkoušela jakousi past a ten kunai vás pak málem zasáhl do hlavy.“
Kushina si automaticky položila pravou ruku na hlavu. Žádná krev? Je v pořádku.
„A... A proč?“ hlesla pořád zmateně.
„Gomennasai, senseii,“ zopakovala ta holčička s culíky a postavila se. „To nebylo naschvál... Ale nebojte, Kawa-chan by nenechal zabít našeho senseie!“
„A-aha...“
Holka a pes... To musí být z klanu Inuzuka.
„Ty jsi z klanu Inuzuka?" pokrčila obočí, ale dívka zavrtěla hlavou.
„Ne, prosím. Já nejsem z žádného klanu. Jsem jenom z rodiny Nekoda, která se sem přestěhovala asi před dvaceti lety... Jmenuju se Nekoda Mizuno. Ale všichni mi říkají Mizu.“
Fajn, to se Kushině bude říkat jedna báseň. Zkratky to je její.
„Aha... Ale proč máš psa? Víš, že tím psem strašně mateš? Každej by hned řekl, že jsi z rodu Inuzuka.“
„Já vím, senseii...“ To oslovení se Kushině vážně líbilo. „Ale Kawa-chan jsem nemohla nechat doma. Je to můj kamarád.“
„Tak dobře,“ přikývla. Podala jí kunai, který předtím vytrhla ze stromu, a na oba se usmála. Nezlobila se... Proč taky? Vždyť ji jenom málem zabili.
„A ty jsi kdo?“ podívala se na chlapce, který pořád seděl na celkem velkém světle šedém balvanu.
„Já? Já jsem... Kanegawa Fuku,“ usmál se. Trošku povýšeně, ale vlastně byl celkem sympatický. Takový... Ambiciózní kluk. A navíc, Fuku znamená štěstí... Třeba ho vážně bude nosit.
„Oukej,“ zazářila Kushina. Tak, nakonec z nich má celkem dobrý dojem! Oba dva vypadají schopně, navíc mají psa, se kterým se koneckonců dá mazlit a v chladných nocích na misi zahřeje, že ano, ale...
„Ten třetí asi nestíhá, ale za chvíli určitě dorazí,“ usmála se culíkatá holka, jakoby jí četla myšlenky.
Takže on má větší zpoždění než ona? To jsou ale způsoby... A kdo vůbec?
Kushina se usadila se skříženýma nohama do měkké trávy a Mizu se rychle usadila vedle ní, úplně stejným způsobem. Fuku se ani nehnul ze svého místečka, z toho balvanu, ne že by se mu Kushina divila. Teď už ho stínil vzrostlý dub - nebo buk? Kushina se o přírodu příliš nezajímala, leda že by příroda jevila nějaký nadměrný zájem o ní - ale jinak musel být celý den na sluníčku a určitě byl krásně teplý, parádní místečko.
„Tak...“ Kushina se zamyslela. Co za otázku by jim mohla položit?
„Kolik už má ten třetí zpoždění?“
„Pět minut!“ hlásila okamžitě Mizu.
Šikovná holka nenápadně ji zboku zkoumala Kushina. Taková... No, milá, hodná... Kushině se líbila.
„A... A kolik má zpoždění teď?“
„Jste netrpělivá, to není zrovna vlastnost ninji, Kushino-sensei!“ promluvil Fuku.
Takovej fracek mě bude poučovat??? Tak ten kluk už se Kushině tolik nelíbil...
„Šest minut, buďte trpělivější, sensei,“ napomenula ji také Mizu a Kushina zhasla. Asi mají pravdu, je trochu netrpělivá...
„Omlouvám se, že jdu pozdě...“
Kushinou až tak hrklo, když z okraje palouku zazněl trochu chraplavý ale přesto klučičí a příjemně měkký hlas. Než se obrátila a spatřila ho, s potěšením si uvědomila, že mluví kajícně a zahanběně, ale ne poníženě. Bod pro meškajícího kluka.
Její zelenkavě hnědé oči se zastavily na klukovi, středně vysokém, s tmavou pletí, jednou rukou v kapse kalhot a s chytrýma černýma očima, trošku utrápenýma, trošku vyplašenýma, ale tak nesmlouvavýma... Ona už ty oči někde viděla...
„Ty!“ vykřikla a kluk se přikrčil. Teď přijede rána...
Jo, byla to ta žena z udon obchůdku. Poznal ji už zezadu, tak dlouhé a tak červené vlasy nemohl mít nikdo. Určitě je strašně moc naštvaná... Páni, taková smůla...
„Ty jsi ten kluk co polil Kakiho-chan! To bylo tak úžasný! Byl tak naštvanej!“
Kushina se smála a ukazovala na něj prstem, zatímco Mizu, Fuku a ten opožděný kluk na ni jenom koukali. Pak se kluk začal usmívat. Tohle nebude bolet, tohle ne. Jeho nová sensei to brala jako legraci... Vypadá to, že bude moc fajn.
„Aaach, Opoždínku, tímhle máš u mě smazanej ten černej bod za meškání," usmívala se na něj zářivě, jak si utírala slzy.
„Opoždínek?“ nadul se kluk, vystrčil ruku z kapsy a spolu s druhou si je překřížil na prsou. Pak se pohnul pár kroků blíž k svému novému týmu. „Já jsem Sarutobi Asuma!“
Nejdřív si to neuvědomil... Jindy se snažil své příjmení schovávat jak dlouho to jen šlo, jenomže teď se cítil tak uvolněný... Co řekl si uvědomil, až když si všiml, jak na něj Mizu s Fukem zírají.
„Sa-Saturobi Asuma, chtěl jsem říct,“ zazubil se nepřesvědčivě, ale když si všiml, jak na něho všichni zírají ještě poťouchleji, než předtím, rezignovaně sklopil hlavu. „No… Asuma. Jsem prostě Asuma.“
A nastalo ticho. Nesnášel ticho. Nesnášel sice ani hluk, ale když se ztichlo, hlavně po té, co zrovna domluvil, nejradši by se propadl do země nebo odletěl někam úplně jinam. Ale propadat se ani létat zatím bohužel neuměl. Ne, že by nechtěl…
Ta holka, ta culíkatá, blonďatá, se znenadání zvedla, s nepatrným úsměvem si stoupla vedle něho a jednou rukou ho objala kolem ramen.
„Fajn, Asumo-kun,“ zajiskřilo jí v očích. „Vítáme tě do týmu.“
„Hele, hele, to bych měla říkat já,“ vyletěla sensei, ale holka to nevzdávala:
„Vítej do týmu a snad to s náma nebudeš mít moc těžký.“
„Ne-nebudu, určitě, snad ani vy se mnou,“ usmál se na ni i on a neznatelně si oddychl. „Díky za přivítání.“
Ta rudovlasá kunoichi k nim okamžitě přiskočila a plná energie začala hlásat všude okolo:
„Já jsem Kushina, tvůj sensei! Tamto je Fuku-kun a tohle Mizu-chan! Vítám tě do týmu.“
Jakoby jí vadilo, že to všechno není na ní. A jakoby si všichni už ani nepamatovali, co za příjmení jim řekl… Jakoby… Jakoby ho všichni brali za kamaráda. A bylo jim jedno, čí syn to je. Skoro všichni, zřejmě.
Nenápadně se podíval na kluka rozvaleného na velkém šedém kameni a ten si toho všiml. Co teď? Bude se na něho dívat opovržlivě, bude mu podlézat, nebo…
„Vítej do týmu, kámo,“ řekl ten kluk prostě. Z ničeho nic.
Sarutobi se usmál.
„Dík.“
Fajn. Takže za jeden den získal dva přátele, jednoho senseie, a… A jednoho nepřítele? Tomu klukovi z udonje to nikdy nezapomene. To, jak se na něho choval… Někde v hloubi žaludku ale cítil, že mu to nezapomene ani on.
Rozhlédl se kolem a když mu slunko zasvítilo do očí a radši si je zaclonil dlaní, Kushina-sensei už četla z jakéhosi papíru.
„A hned máme jednu maličkatou misi, abychom zjistili, jak jsme na tom jako tým! Jmenuje se…“
Chviličku luštila nějaké znaky.
„Jmenuje se… Ale ne. Hledání kočky?“
Zároveň s ní bůhvíproč vykřikla ta culíkatá Mizu: „Kawa-chan!“
Nevadí, že budou hledat kočku. Něčím se přece začít musí, ne? Třeba tímhle. A nebo tím, že po vás odkudsi skočí ohromný světlý pes a povalí vás na zem, aniž byste to byli čekali.
Třetí kamarád?