Dcera Jashinova - 1. kapitola - Křoví

info: Kakuzu s Hidanem se vrací z další ze svých misí a nesmrtelný objeví v křoví odložené dítě, které je mu dost podobné. Rozhodne se malou holčičku vychovat, přestože ví, že nesmí... Kakuzu nesouhlasí a odmítá ho krýt. Nesmrtelný ninja se tedy se svým problémem musí vypořádat sám a dívenku ukrýt před Šéfem i ostatními členy Akatsuki...

Povídka

Chlápek s kosou v rozhalené košili kráčel důstojně po kamenité cestě. Tak si to alespoň myslel on. Jeho společník, jemuž nebylo pořádně vidět do obličeje, to viděl poněkud jinak. Chvílemi se mu zdálo, že se snaží šlapat do všech louží, co v okolí jsou, neboť přeskakoval z nohy na nohu. Potom na něho krátce pohlédl a rovnou si pomyslel, že cestuje se šílencem. Jak jinak si má vysvětlit počínání člověka, který zvedá neustále nohy, přičemž se snaží stoupnout na všechny kameny, co mu stojí v cestě.
„Není nad dobře vykonanou práci!“ hvízdl si Hidan a opět poskočil.
„Přestaň tu máchat s tím klackem, nebo tu ještě někdo přijde k úhoně,“ bručel Kakuzu.
„Leda tak ty!“ odsekl nesmrtelný. „Protože tu krom nás dvou není nikdo.“ Zatřepal hlavou a odplivl si do trávy. „A tahle kráska neni žádnej klacek, jasný?“ Pohladil svou věrnou „přítelkyni“ po hrotech.
„Podle toho, jak ji držíš, bych řek, že je,“ nenechal si to líbit Kakuzu.
„Hele, neurážej mojí kosu! Jashin ti to neodpustí!“
To druhého ninju rozesmálo natolik, že chvíli musel utírat padající slzy.
„Pche! Ty ničemu nerozumíš.“ Hidan se rozhodl tuhle nesmyslnou debatu ukončit. Přít se s Kakuzou na téma: Moje víra, by vůbec k ničemu nevedlo.

Kakuzu se kabonil a vraštil čelo. Hidan ho začal popichovat, jak míval ve zvyku. Poplácal ho soucitně po zádech. „Ale ale… ty jsi nějakej nemocnej, ne? Máme práci za sebou, nikoho to ani moc nebolelo, čeká na nás fůra prachů a ty nemáš radost?“
„Prostě si myslím, že to přeháníš! Porušil jsi nejmíň tři ze šesti příkazů, co nám Šéf dal.“
„Vážně? Už počítám, tak dávej bacha… Měli jsme donést ta lejstra, jo, ty máme. Potom po nás chtěl vrátit se do setmění… jo, to bychom klidně mohli stihnout. Mám ještě počítat, Kakuzu?“ Bělovlasý se zachechtal tak podle, jak jen dovedl. „Já myslím, že instrukce splňujem do puntíku. Nebo myslíš, že ne?“
To už bylo na maskovaného příliš. Všechen potlačovaný vztek byl z něho venku během pouhých dvou minut. „Řeklo se nenápadně! A to určitě neznamená, že vlítneš do dveří a začneš řvát: Tak kde je to občerstvení? Akatsuki jsou tady!“
„To byla jen recese,“ snažil se omluvit Hidan.
„Jo? A že podobný kousky děláš prakticky furt! A za druhý… nechals tam nepořádek.“
„Ale tys řek, že jsem porušil tři zásady. No, tak se předveď.“
„Já na to třetí ještě přijdu,“ zabručel Kakuzu a hned začal usilovně přemýšlet.

Mezitím došli do malinko zelenější krajiny, přesto by se i ona dala nazvat pustinou. I přes dosti hlasité dohadování si všimli, že v okolí někdo je. Zaslechli zvláštní žvatlání. Vycházelo z… křoví.
„A helemese!“ Hidan rozhrnul větévky a objevil… drobnou holčičku, ne víc než jednoletou. Ležela zabalená v nějakých látkách a vypadala, jako by se zrovna probudila.
„Co tam máš?“ zajímal se Kakuzu.
„Mimino!“ Hidan vzal štítivě ten uzlíček do rukou. „A je nějaký divný.“
„Mluvíš z cesty,“ zahučel maskovaný. „Každej přece ví, že všechny mimina sou stejný.“
Bělovlasý se na holčičku zadíval pozorněji. „Ne, tohle je jiný! Koukni… má úplně stejně bílý vlasy. A víš co? Já si ho asi nechám!“