Dcera Jashinova - 2. kapitola - Loutky

Kakuzu se zaškaredil. Poté se zakuckal a nakonec ze sebe vypravil jen jediné slovo: „Ne!“
„O tomhle nerozhoduješ,“ zabručel Hidan.
Maskovaný zachrčel cosi o tom, že nesmrtelnému s velkou pravděpodobností přeskočilo a že přece nemůže to osvojení myslet vážně. „Prostě to vrať, kdes to vzal, a jdem domů!“
Bělovlasý mrkl na děvčátko. „Heleď, ber to z týhle stránky – nikdy nebudu mít rodinu, tak proč bych nemoh zachránit ze spárů jistý smrti jednoho malýho špunta? A vůbec… co ty do toho máš co kecat?“
„A řekneš mi laskavě, odkdy ty konáš dobrý skutky?“ zaryl si Kakuzu, aniž by odtrhl zrak od popotahujícího uzlíčku. „Já tě krýt nebudu!“ vynesl poslední trumf.
„Nepotřebuju!“ zavrčel Hidan a chopil se kosy.

Sasori pohlížel na Tobiho. Na první pohled bylo znát, že je velmi, ale velmi rozzlobený. Stál nad kňourajícím skrčkem, ruce v bok a přemýšlel nad slovy, jimiž by si mohl ulevit. Ano, už došel k poznání, přivřel oči a zhluboka se nadechl. „Ještě jednou sáhneš na mý loutky a vrazím ti ocas Škorpióna do…“
„Do?“ pípl Tobi.
„Do!“ přikývl Sasori.
„Do?“ Mužíček stále nechápal.
„Tak jinak,“ vzdychl loutkář. „Není to nic, s čím by sis měl hrát. Nejsou to loutky, ale zbraně! A až je příště natřu jedem a ty se jich dotkneš, nechám tě pomalu a bolestivě propadnout do spárů pekla. A vyléčí tě jedině…“
„Kdo?“ vypískl Tobi, kterému vše docházelo pomaleji.
„Bůh smrti.“
„A ten to umí?“ nepřestával dorážet ninja s oranžovou maskou.
„Zatraceně, Tobi, ty jsi horší než malý dítě! Takže naposledy… ještě jednou se dotkneš mých loutek a osobně tě oddělám, jasné?“
„Tobi chápe, Tobi rozumí! Nezabíjet Tobiho!“ Ninja už konečně pochopil a stačil naštěstí zmizet dřív, než ho mohl Sasori chytit pod krkem a názorně mu předvést, jak to s ním dopadne, pokusí-li se ještě někdy o něco podobného.

Hidan se zastavil u vchodu do sídla. Kakuzu na něho pohlédl s krajní nelibostí. „Chm, jsem zvědavej, jak teďka to bulící něco poneseš do pokoje tak, aby si toho vůbec nikdo nevšim.“
„Mám svý plány,“ uchechtl se nesmrtelný. „Od čeho tu je koneckonců ten zadní vchod?“
„Ne, tamtudy nepolezeš!“
„Nestarej se, jo? Vím moc dobře, co dělám!“
„Fajn, dělej, jak myslíš, ty palice dubová!“ zahučel Kakuzu a vzal za kliku.
Hidan vklouzl za roh a pomalu se ubíral k zadnímu vchodu do sídla. Děvčátko na něj poulilo velká zelená očka. Bylo mu divné, že se nebojí. Přisuzoval to tomu, že nejspíš ještě nemá rozum.
Došli až k něčemu, co připomínalo širokou skluzavku. „Jo, už je to dlouho, co jsem tu byl naposled.“ Hidan krátce zavzpomínal na dobu své „největší slávy“, kdy se jako zloděj musel vracet uprostřed noci, jelikož se odvážil neuposlechnout Vůdce a porušil zákaz vycházení. „Hm, tak, Prtě, teď se drobátko sklouznem,“ uchechtl se a přitiskl k sobě holčičku, která se zvědavě rozhlížela, blíž. Poté usedl na okraj skluzavky, odrazil se a spustil se po ní dolů. „Whee!“ Řítili se krkolomnou rychlostí pořád dolů, než před sebou spatřili masivní dveře. Hidan zavčas vykopl nohu a vyrazil dveře z pantů. On i Prtě, jak pojmenoval dívenku, jelikož na žádné lepší jméno nepřišel, dopadli do měkkých polštářů, které tam, blahé paměti, nahromadil. Holčička se začala smát a natahovala k němu ručky. Zatlačil je zpátky pod povijan a trochu poplašeně se rozhlédl. „No jo, prcku, sranda je to určitě, jenže… co teď s tebou?“