Bouře pocitů- 2. Trocha uznání

Kiba se ocitl v úzké kleci.. odněkud se začalo linout zlověstné vrčení.
„Kibo.. Kibo.. teď poznáš jedno z mých lehčích technik genjutsu..“
„C-Cože?“ Kiba se chytil za hlavu a z přivřených očí viděl dva obrovské lvy, přibližující se k němu.. Cítil jak mu rychle ubývalo sil, když se snažil držet oči pevně zavřené. Cosi ho nutilo je mít otevřené..
„Néééééé..!!“ křičel a schoulil se do klubíčka.
„Dost, Suiko!“ zasáhla Kurenai a přerušila genjutsu své nové žákyně.
Kiba ležel opodál na zemi a byl schoulený. Suiko k němu přišla a zkoumavě se na něj podívala. Něco jí na tom nehrálo..
Většinou se oběti tohoto genjutsu neovladatelně třesou, vždy když pohlédnou lvům do očí.
„Co-“ zmohla se Suiko pouze na tohle, když se Kiba po ní vrhnul a držel jí kunai u krku.
„Tak co říkáš na tohle? Hm.. ? Ty sis myslela, že jsem byl tak bláhový a lvům se podíval do očí?“ otázal se škrábl ji kunaiem po rameni.
„PUF!“ ozvalo se, a pod Kibou ležel kus dřeva.
„Sakra! Kam zmizela? A kde je vůbec Akamaru?!“ divil se.
Nad Kibou se objevil obrovský stín. Když se ohlédl, spatřil pouze pařáty obrovského orla, který ho chytil a vznesl se s ním nad les.
Zalétli někam k okraji lesa a tam je pták pustil na zem. Kibovi zbyla ještě malá troška chakry a tak se zachytil o stromy a bezpečně dopadl na zem.
Byl opravdu vyčerpaný.

„Au!“ cosi ho zezadu udeřilo do zad a on se bezvládně sesul k zemi. Neměl energii pro další boj. Zavřel oči a spadl do jakéhosi stavu bezvědomí.
„Chm..,“ usmála se Suiko vítězně, když viděla jak Kiba leží na zemi. Vyvolala svého hnědého koně Hira, přehodila mu Kibu přes hřbet a sama si sedla za něj.
Nohama stiskla koňské boky a kůň se dal do houpavého cvalu.
Hiro vyběhl z křovisek a mocnými skoky uháněl zpět ke Kurenai a Akamaru.
Suiko pevně svírala hřívu a posadila bezvládného Kibu tak, aby ho udržela v rukou.
Hnědák prudce zabočil doleva a rozeběhl se přímo proti křovisku.
Odraz.
Při doskoku málem zadními kopyty sejmul Shina, který za křovím hledal další zajímavé broučky a byl takřka neviditelný.
Zpomalili do klusu a doběhli až ke své sensei.
„Kurenai- sensei? Tady je ještě Kiba,“ seskočili Suiko z Hira a Kibu opatrně položila na zem vedle Akamaru. O kterého se předtím postaral její bernardýn Kan.
Složila pár pečetí a zavřela oči. Za pár sekund se Kiba s Akamaru probral.
„Suiko! Tys mě úplně vyřídila! Akamaru, jsi v pořádku?“
„Woof!“ ozvalo se mu za zády a věrný pes mu olízl ruku.
„Ah.. sakra.. nemůžu moc chodit. Jsem strašně unavený a mám strašnej hlad,“ ozval se vyčerpaný Kiby, když se zrovna né moc jistě postavil na nohy.
„Najezte se a pomalu půjdem zpátky, za hodinu se pomalu začne stmívat..,“ a s těmito slovy šla hledat Shina.
„Uznávám, že máš docela sílu.. na to, že jsi holka..“ ušklíbl se Kiba a nechal se dál Suiko podpírat.
„A tos ještě neviděl všechno!“ odvětila.

***

Kiba ze své brašny vytáhl krmivo pro Akamara (který to zbaštil skoro okamžitě) a dvě housky. Když viděl jak se na ně Suiko hladově kouká, se smíchem jí jednu dal.
„Na, najez se!“ hodil po ní pytlík se svačinou.
„Díky, jseš moje záchrana.. ehm Kibo?“
„No.. pofídej..“ odpověděl s plnou pusou.
„Za to, že jsem tě dneska tak úžasně porazila a žes mi nabídl svou svačinu.. tak, nechceš jít na pořádnou misku horkého ramenu k Teuchimu? Něco jako moje díky,“ zrudla a nenápadně se po něm podívala.
„Takže žádné rande?“ naoko posmutněl. „No jasně že půjdu, moc rád!“ rozzářil se.
„Tak jo, v šest večer se pro mě stav!“
„Suiko! Kibo! Akamaru! Jde se zpátky!“ mávala na ně zdálky Kurenai a Shino.
„Sakra! Nemůžu ještě moc chodit.. tahle cesta bude na dlouho,“ postěžoval si Kiba u Kurenai.
„Počkat, stůjte! Shino, podrž Kibu (xD), “ zastavila se Suiko a opřela Kibu o Shina, kteří se hned začli navzájem propalovat pohledy.
Suiko se soustředila na sled pečetí, hryzla se do prstu a udeřila pěstí do země. V mračnu prachu se objevil pár koní a za nimi dřevěná bryčka, na které se všichni pohodlně usadili. Suiko cosi pošeptala jednomu z koní do ucha, pohladila ho po krku a přisedla si k ostatním.
„Dámy a pánové, příští zastávka - Konohagakure no sato, konečná stanice,“ zubila se Suiko a vmáčkla se mezi Akamara a Kibu. Shino s Kurenai ve předu podřimovali a Suiko vzadu Kibovi ošetřovala to zranění na tváři pod okem.
„Suiko? Co to bylo za tu modrou tekutinu, co mi vytekla z rány po tom škrábnutí?“ zajímal se Kiba.
„Je to modrá voda, kterou mám ve svých drápech. Když tím někoho poraněním a ta voda se mu dostane do krve, sníží to rychlost oběhu chakry v těle. Je to jednoduché,“ namazala ránu mastí a zalepila ji.

***

Brána do Listové se pyšně tyčili přímo před nimi. Všichni slezli z vozíku a rozloučili se. Suiko koně odměnila a odvolala je.
„Kurenai- sensei?“ oslovila svou učitelku. „Chtěla bych se vás zeptat, co říkáte na to, co jsem dneska v zápase s Kibou dokázala. Hm?“
„Suiko, stav se zítra ráno v 10 hodin u Tsunade- sama. Udělala jsi na mě veliký dojem. Už asi půjdeme na nějakou misi, zítra to domluvíme. Tak se mějte!“ rozloučila se a zmizela. Shino už byl dávno pryč.
„Hmm.. je půl šesté. Půjdu se připravit. Už zvládneš normálně chodit? Dojdeš domů? Nemám tě doprovodit?“
„Suiko, jsi vážně hodná, ale zvládnu to. V šest jsem u tebe!“
Každý odešel svým směrem.