Boj proti Osudu 8

Nad Mlžnou vesnicí se začala hromadit černá bouřková mračna a tak se raději sourozenci rychle po střechách vydali domů, kde na ně čekala neumytá hromada nádobí, která se po vydatné večeři ještě zvětšila. Hinata si tedy nasadila zástěru a pustila se do mytí. Když vydrhla první talíř a odložila jej na stůl, všimla si, že jej Neji vzal a začal jej neobratně utírat do předem nachystané utěrky.
„Neji, nech to, já to udělám!“ napomenula svého bratra Hinata.
„Ale kdepak! Nedopustím, aby se moje malá sestřička udřela!“ usmál se. Hinata zrudla, ale už nic nenamítala a dál se věnovala své práci. Když už byly všechny talíře čisté, pustila se Hinata do hrnků. Umyla první a podala ho svému bratrovi. Ten už zvládal utírat talíře, ale hrnek pro něj byl příliš tvrdý oříšek. A tak se stalo, že za chvíli zapůsobila gravitace a kus nádobí se začal rychle a bez varování snášet k zemi. Neji však zareagoval rychle, a tak se mu podařilo tento kus nádobí zachránit. Jak však praví zákon schválnosti - někdo to schytat musí - hnědovlasý mladík se natáhl na podlaze. Jakmile se jeho mladší sestra otočila a uviděla jej, jak se sbírá s hrnkem v ruce ze země, nebyla se schopna ubránit záchvatu smíchu.
„No co, tak jsem to schytal za ten hrnek.“ Řekl otráveně, což jeho sestru rozesmálo ještě víc. Chvíli naštvaně stál na místě a házel okolo sebe vražedné pohledy, nakonec však také podlehl nakažlivému záchvatu smíchu. Když se vysmátí sourozenci konečně ztišili, museli chvíli popadat dech.
„Jako ninja jsi úžasnej ale na domácí práce jsi poleno.“ Řekla Hinata pobaveně.
„Holt nemůžu být dobrej na všechno.“ Usmál se Neji a vytrhl své sestře z rukou další umytý hrnek, který začal za jejího dohledu mistrovsky utírat.
Mezitím Kirigakure no Sato zcela zahalily černé husté a neprostupné mraky, ulicemi se začal prohánět silný vítr a bylo jen otázkou času než začne pořádná bouřka.
Neji s Hinatou už za tu dobu domyli nádobí a teď seděli v kuchyni a povídali si.
„Ti kluci jsou vážně neschopní. Jediné co možná dokážou je udělat pár hloupých pečetí k nějaké technice, nicméně slovo „taijutsu“ dnes nejspíš slyšeli poprvé.“ Stěžovala si na své svěřence Hinata.
„Ti dva Mizukageho synovci na tom nejsou o nic lépe. Nechal jsem je bojovat proti sobě a vypadalo to, jako nějaká dětská potyčka ve školce. Nechápu, jak mohou být ninjové, já bych je vrátil zpátky na akademii.“ Zakroutil hlavou Neji.
„Jsem si jistá, že po týdnu našeho tréninku na tom budou aspoň jako ...“ nedopověděla. Místností se rozlilo bělavé světlo doprovázené po několika sekundách hlasitým zaburácením. Hinata leknutím spadla ze židle rovnou na svého bratra a povalila ho na zem.
„Om-omlouvám se N-neji niisan.“ Řekla celá rudá a s hlasitě bušícím srdcem se zvedla. Potom svému bratrovi podala ruku, aby mu pomohla vstát. Velmi ji však překvapilo, že když s díky přijímal její ruku, taky se červenal. Raději se proto rychle vypařila do koupelny a potom do svého pokoje. Poslední dobou ke svému bratrovi cítila něco víc. A nebylo to tím, že jsou sourozenci. Po několika minutách přemýšlení o sobě a Nejim usnula, doprovázena bušením kapek vody na sklo okna v jejím pokoji.
Její bratr na tom byl stejně. Díval se z okna, sledoval, jak se kapky rychle snášejí k zemi, kde se potom rozprsknou na desítky dalších, jak zářící blesky křižují noční oblohu a hromy svým hlasitým burácením jen dokreslují tajemnou atmosféru bouřky. Vzduch se ředil s malými kapkami vody a byl tedy neuvěřitelně vlhký. Přestože byl Neji sám, stále jakoby cítil přítomnost své krásné mladší sestřičky. Nemohl na ni přestat myslet. Miloval její oči, její tichý hlas i to její červenání. Kéž by tak nebyla jeho sestra!
***
Když se další ráno probudil, vzal si čisté oblečení a vydal se do koupelny. Po ranní hygieně seběhl do kuchyně, kde už seděla Hinata a jedla snídani. Posadil se vedle ní a s díky se pustil do svojí porce.
Když uklidili nádobí od snídaně a chtěli se vydat na cestu, poznamenal Neji:
„Sestřičko, neměli bychom si dnes vzít čelenky, které nám dal Mizukage-sama?“
„Máš pravdu, já jsem si pořád říkala, že jsem na něco zapomněla!“ usmála se plaše Hinata a společně se svým bratrem se vydali nahoru do pokoje, vzít si svoje nové čelenky. Tím, že si je nasadili, se definitivně stali ninji z Vesnice Skryté v Mlze.
„Sluší ti to!“ usmál se Neji na svou sestru, která ihned celá červená sklopila hlavu. Sešli se schodů a konečně zamířili směr Mlžná akademie, kam se také zakrátko dostali. Prošli temnou chodbou a ocitli se znovu v uzavřené místnosti se čtyřmi svými svěřenci. Neji jim zadal malou rozcvičku a když asi po dvou hodinách skončili, Hinata se s Rhinem a Amem přesunula na druhou stranu místnosti a opravdový trénink mohl začít.
Všichni čtyři jejich svěřenci už zvládali taijutsu lépe než o den dříve. Celkem slušně uhýbali, dokázali zastavovat slabší rány a občas se dokonce pokusili o menší výpad na své senseie. Stále to ale nebylo ono. Některým rychlejším a tím i často nebezpečnějším úderům se stále ještě nebyli schopni uhnout a jejich útoky by nezabraly ani na genina. Zlepšovali se však každou minutou a na konci dne už bojovali o něco lépe než děti na akademii, což byl ze začátečního „nic“ dosti úspěch.
Když po deseti hodinách celí unavení skončili, rozloučili se a Neji se svou sestrou se vydali za Mizukagem. Cestu k hlavní budově Skryté Mlžné vesnice už znali přesně. Když došli k těm správným dveřím, zaklepali. Vzápětí se z kanceláře ozvalo hlasité „Dále!“ a tak sourozenci vešli. Ihned, jak je Mizukage poznal, zeširoka se usmál
„Tak jak se daří trénink? Dělají už vaši svěřenci pokroky?“ zeptal se zvědavě.
„Samozřejmě, jenom mají mizernou fyzičku.“ Ozval se Neji. „nejsou schopni zvládnout ani jednoduchou rozcvičku.“
„A mohl bys mi říct, co si představuješ pod pojmem jednoduchá rozcvička?“ tázal se dál.
„Dvě stě koleček kolem celé místnosti, pět set dřepů a pět set kliků.“ vyjasnil Neji. Kagemu začaly cukat koutky.
„Jak by potom vypadala těžká rozcvička?“
„Těžká rozcvička? Pět set kol kolem Ko ... Mlžné vesnice, pět tisíc kliků a pět tisíc dřepů.“ Když to Mizukage uslyšel, došlo mu, proč jsou ninjové z Listové tak silní a mají až neuvěřitelně vysokou výdrž. Uvědomil si, že zrovna teď má misi, akorát pro někoho takového. Přejel po obou pohledem, chvíli si to rozmýšlel, brzy se ale rozhodl.
„Co byste říkali na to, že byste na pár dní přerušili trénink těch čtyř ninjů a splnili pro Kirigakure no Sato nějakou misi?“ zeptal se Kage, nečekajíc jinou, než kladnou odpověď.
„Jestli si to přejete ...“ odpověděl Neji. „A co by to mělo být za misi?“
„Jedná se o misi S. Musíte donést jeden velmi důležitý svitek týkající se mírové smlouvy do Zvučné vesnice a odevzdat ho jednomu z Orochimarových poskoků, kterého musíte samozřejmě nejdříve prověřit. Jak jistě víte, do Otogakure no Sato se odtud nedá jít jinak, než přes Zemi Ohně. A tento svitek se za žádnou cenu do rukou Konohagakure no Sato dostat nesmí. Nejspíš budete muset proti Konoze i bojovat, protože všude tam bude Listových shinobi jako hub po dešti. Myslím ale, že to snad nebude problém.“ Dokončil svou řeč Mizukage.
„Kdy se na tu misi máme vydat?“ ozvala se poprvé Hinata. Mizukage se pousmál.
„Zítra ráno sem přijďte a já vám předám onen svitek. Potom se hned vydáte na cestu. Mělo by to trvat tři dny tam a tři dny zpět, to znamená že dohromady to bude asi šest dnů.“ Vyjasnil. „Všemu rozumíte?“
„Ano!“ křikli sourozenci zároveň.
„Potom tedy můžete jít.“ Usmál se. Hinata i Neji tedy opustili jeho pracovnu a po nekonečném proslovu o misi se vydali domů. Pomalu a beze slova procházeli rozbahněnými uličkami Kirigakure no Sato a přemýšleli o svém úkolu.
„Myslíš, že to byl dobrý nápad?“ zeptala se Hinata tiše svého bratra.
„Nevím, každopádně se pokusíme udělat všechno pro to, aby se ten svitek dostal tam kam má bez poškození.“ Odpověděl, načež jeho sestra odhodlaně kývla a společně s ním přidala do kroku.
Když došli domů, Hinata sýrem namazala na večeři několik krajíců chleba. Dala je na talíře a společně se svým bratrem se pustila do jídla. Oba potichu jedli, nepociťovali potřebu spolu mluvit. Hinata si opřela svou hlavu o ruku a zadívala se z okna. Po včerejší bouřce bylo kolem zeleněji než obvykle. Však se také rostlinám dařilo v Mlžné vesnici lépe než kde jinde. Místní flóra se sice od té Konožské odlišovala - byly tu hlavně květiny které zbožňovaly vlhko - to však nezmenšovalo kouzlo této vesnice. Dokonce i kamenné cesty byly často pokryty vrstvou plazivých rostlin, které zakořenily ve spárách mezi jednotlivými dlaždicemi. Hinata si musela přiznat, že se jí v této vesnici líbilo. Ze snění ji vyrušilo tiché pravidelné ťukání o sklo. Znovu vyhlédla z okna a spatřila kapky, které se ve stále větších houfech snášely z temně modrého nebe.
V tom ji ale upoutal jiný zvuk. Její bratr odsunul židli a zašeptal: „Nebude pršet dlouho.“ A potom, když odnášel talíř ke dřezu, dodal: „Možná dnes vyjdou i hvězdy .“ Hinatě se na tváři objevil nepatrný ale šťastný úsměv.
„Já vím.“ Špitla a stejně, jako předtím její bratr, se zvedla, vzala svůj talíř, donesla ho ke dřezu a pustila se do mytí.
Když v noci ležela v posteli a zírala otevřeným oknem na noční oblohu plnou zářících hvězd došlo jí, že tato vesnice opravdu je jejím domovem. Protože i když tu většinu času prší, občas se nebe přece jen rozjasní a zaplní hvězdami, kterých si zde všichni lidé váží víc, než kdekoliv jinde na světě.