Vzpomínky na Kyru 005.

Když Tsunade váhavým krokem vstoupila do místnosti, tak první co zaujalo její pozornost, byl obyčejný strohý pracovní stůl, na němž ležel jakýsi svitek. Když přistoupila blíž, tak si všimla, že je nedopsaný a pokrývají ho četné kaňky od krve. Až po chvilce jí došlo kdo ho psal. Chtěla přistoupit ještě o kousek blíž, ale noha se jí o něco zastavila. Spěšně shlédla pod sebe a nedokázala potlačit výkřik. Shikamaru k ní rychle přispěchal, a poté co spatřil tělo dívky, tak sklopil oči. Tsunade nevěřila tomu co vidí.

Nemůže být mrtvá. Ne ona. Proč?... Co se stalo? Jak mohla? Když došla až sem, když začala psát svitek….Mohla se vyléčit, alespoň částečně. Určitě mohla. Vždyť támhle v rohu jsou speciální tinktury, ty její. Proč?... Sakra proč?! Jak mi to mohla udělat? To se mi tak moc chtěla pomstít? Ne, to není možné. PROČ!!!!!!!!

„Už jsem tady. Co potřebujete?“
„Přišli jsme kvůli Kyře.“
„Co ta, už jsem jí dlouho…. Orochimaru!!! Ty jeden hajzle! Jak jsi jen mohl?! Jak se vůbec opovažuješ tady ukazovat i s tou svojí smečkou?! Jsi hnusák a pokrytec! Hnusí se mi na tebe jen podívat a vůbec proč bych měla na tebe plýtvat slovy. Sbohem.“
„Počkej prosím tě. Nejde tady o Orochimara, ale o Kyru. Mohla by jsi mi prosím tě něco říct. Je to pro mě důležité.“
„A kdo vůbec jsi? Další Orochimarův nohsled?“
„Dalo by se to tak říct. Prosím musím s tebou mluvit.“
„Budiž tak pojď dál, ale vy dva zůstanete pěkně venku a jestli se něco stane mojí zahrádce, tak s vámi nebudu mít slitování jako posledně. Je vám to jasné?! To jsem ráda.“

Sasuke spěšně následoval energickou asi patnáctiletou černovlásku někam do vnitřku domu. Dům byl útulně zařízený a všechno mělo evidentně své místo. Ganen ho zavedla do malé zimní zahrady, která byla provoněná vůní všelijakých květin. Bezděčně si přitom vybavil Sakuru. Jakmile si uvědomil na koho myslí, tak honem vyhnal vzpomínky z hlavy a věnoval se plně své hostitelce. Ta se mezitím usadila na jedno ze tří křesel a pokynula mu rukou směrem ke zbývajícím dvěma. Sasuke si vybral to pohodlnější a zkoumavě se na Ganen zadíval. Byla to celkem vysoká hubená holka. Měla na sobě dlouhé plátěné zelené kalhoty do širokých zvonů. Triko mělo stejnou barvu a bylo i ze stejného materiálu. Končilo někde kousek pod prsy a rukávy mělo dlouhé zvonové až ke konečkům prstů. Na levé straně břicha byl vidět kus vytetovaného hada. Jako poslední co Sasuke zaznamenal, než Ganen začala hovořit, byla stříbrná růže na černé kožené šňůrce, která se jí houpala na krku.

„Tak jak ti můžu pomoci?“
„Kyra zemřela.“
„To mě s jejím přístupem k životu moc nepřekvapuje.“
„Tobě to ani trochu nevadí? Prý jste byli přítelkyně.“
„Ano, kdysi dávno ano. Ale to už je pryč.“
„Myslel jsem, že by jsi mi mohla pomoci. Chtěl bych vědět proč se přidala k Orochimarovi.“
„Proč myslíš, že zrovna já bych to měla vědět?“
„Podle toho co mi Kyra vyprávěla, tak jsi to věděla.“
„Kyra že ti vyprávěla o sobě? Musela tě mít ráda.“
„Mě? A ráda? Nebuď blázen. Nemám pouta s lidmi.“
„A přesto jsi teď tady a snažíš se o ní něco dozvědět.“
„Na to jsem nepomyslel, ale zpátky k věci. Proč?“
„Kyra byla osoba se spletitou minulostí, ale tobě postačí když budeš vědět, že šlo o rodinu.“
„Někdo jí zemřel?“
„Ano, ale když byla ještě malá. Spíš šlo o její vztah se svým posledním žijícím příbuzným. Udělala něco, co tomu druhému velice ublížilo. Udělal proto obrovskou hloupost a Kyra to nikdy nepochopila.“
„Jakou hloupost?“
„Pokusil se jí zabít.“
„Cože? Proč?“
„Radši já, než někdo jiný.“
„Cože?“
„Nechtěj Kyru pochopit.“
„Tak proč jsi mi až doteď odpovídala?“
„Nevím. Víc už ti, ale nemám co říct. Nech jí být.“
„Tak jí aspoň pohřbím.“
„Ne!“
„Proč?“
„To privilegium patří někomu jinému.“
„Komu?“
„Slimáčí princezně.“

Najednou si Sasuke všiml jejích očí. Oči stejné jako Orochimarovi. I ty poslední dvě slova. Takhle o Tsunade mluvil jen Orochimaru. Konečně mu došlo kdo sedí proti němu a kdo za něj tehdy položil život. Byl jsem slepý. Pomalu se zvedl z křesla a tiše se vytratil ze zimní zahrady. Chápal. Víc nebylo třeba. Kyra už nebyla. Už nikdy nebude. A přesto tu zůstala. Hluboko v jeho srdci. Nikdy nezapomene. A třeba jednou vyplní její sen. Skloní hlavu a odhodí meč. Už nebude mstitel, ale člověk jako dřív. Člověk s přáteli. Šťastný člověk.

Tsunade pomalu odvrátila zrak od mrtvoly Kyry a došla ke stolu. Zdvihla svitek a začala ho číst. Pomalu se jí na tvářil objevil vlahý úsměv. Oči se jí zalili štěstím. Když spěchala mezi řádky, jenž se jí vrývaly do paměti. Když dočetla, tak ho odložila stranou. Podívala se na Shikamara, který jen nezúčastněně stál opodál. Její pozornost, ale upoutala ještě jedna věc. Na stole ležel ještě nějaký papír. Po důkladnějším prozkoumání v něm Tsunade nalezla obraz. Obraz vysoké hrdé ženy s kamenným výrazem ve tváři hledící kamsi do dálky a vedle ní malou holčičku, která jakoby ustrašeně vzhlížela k té starší.

Takhle jsi mě celou tu dobu viděla. Kdybys jen věděla jak moc jsi se mýlila. Já nikdy nebyla taková. Mělo by to být spíš naopak. Ty jsi byla vždy ta moudrá, chytrá a dovedla jsi mi pomoci. Já jen stála opodál a sledovala tě. Tebe a tvůj život, který plynul tak klidně až do onoho osudného dne. Kdybych dovedla vrátit čas zpátky? Ne to nedokáže nikdo. S minulostí se musí člověk smířit a doufat v lepší zítřek.

Najednou zcela nečekaně se Tsunade zhroutila na podlahu vedle mrtvého těla. Třásla se jako kdyby měla zimnici a na zem vedle ní dopadaly slzy. Shikamaru stál jen opodál, protože věděl, že teď jí nemůže pomoci. Tohle byl její boj, boj který prohrála a s porážkou se musí smířit sama. Tsunade vzlykala a spolu se slzami odcházely i veškeré emoce, které jí až do teď ovládaly. Když už jí slzy došly, tak zbyl jen čistý neposkvrněný smutek. Zbyly jen vzpomínky. Vzpomínky na Kyru.