Noriko 003: Trénink a rozhovor s novým známým.

„Tady budeš bydlet.“ Otevřel dveře na konci chodby. Vešla jsem do místnosti plné pavučin.
„Tady?“ zamračila jsem se. „Jak dlouho tady nikdo nebyl?“
„No to já nevím.“ Pokrčil rameny. „Ale zabydlíš si to tady.“
„Myslíš?“ zapochybovala jsem. „Vypadá to tady děsivě.“
„Snad se nebojíš pavouků.“ Zašklebil se na mě.
„A co když jo?“ podívala jsem se na něj s úšklebkem ve tváři.
„Pak bys měla problém. Jiný pokoj tu už není.“ Naoko jsem si povzdechla a sedla jsem si na postel.
„A kdyže začneme trénovat?“ zeptala jsem se ho se zájmem.
„Kdy chceš.“ Pokrčil rameny.
„Třeba hned?“ ujistila jsem se.
„Třeba hned.“ Kývl hlavou. Pokrčila jsem rameny.
„Tak jdeme?“ usmála jsem se.
„Jistě. Běž první.“ Zašklebil se.
„Hm…“ pokrčila jsem rameny a vyšla jsem ze dveří. „Pohni si.“ Zašklebila jsem se na něj.
„No na nováčka jsi nějaká drzá.“ Pokýval hlavou.
„Já byla drzá vždycky.“ Odvětím s úsměvem ve tváři. „A kamže to vlastně jdeme?“
„Do tréninkové haly.“ Odpoví mi a ukáže někam před sebe.
„No to toho vím.“ Mrknu na něj. „Ale což…“
„Už jsme tam.“ Kývne hlavou k obřím dveřím. Vyvalím na něj oči a zeptám se.
„Proč jsou ty dveře tak obrovské?“ podivila jsem se.
„To nevím, ty dveře tu byli ještě předtím než jsem sem přišel a nenapadlo se mě zeptat Kakashiho-senpaie.“ Pokrčil rameny.
„Ty znáš Kakashiho?“ podívala jsem se na něj zmateně.
„Kakashi-senpai byl Anbu.“ Pokýval hlavou. „To jsi nevěděla?“
„Ne…moc jsem se s ním nepotkávala.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Jen když byl ještě mladší a měl svůj tým, který vedl Yondaime.“ Pokrčila jsem rameny.
„Aha.“ Kývl hlavou. „Tak jdeme dovnitř.“ Usmál se a otevřel dveře. Vešla jsem dovnitř a zkoumavě jsem si to tam prohlížela. Byli jsme tam sami. Posadila jsem se na zem a dívala jsem se okolo.
„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se ho inteligentně. Nic jiného ode mě nečekejte.
„Co asi trénovat ne?“ zašklebil se na mě. Se zájmem jsem si ho prohlížela. „Děje se něco?“
„Ne jen se mi zdáš jiný než ostatní Anbu, ty ostatní jsou většinou tichý. S tebou se dá aspoň trochu vyjít.“ Mrkla jsem na něj.
„Taková lichotka od tebe…jsem poctěn.“ Usmál se.
„Neměli bychom už trénovat?“ zeptala jsem se ho.
„To měli tak jdeme na to.“ Usmál se na mě. Přikývla jsem. „Prvně se rozcvič, trochu si zaběhej a tak, potom půjdeme na těžší. Kývla jsem hlavou. Oběhla jsem pár koleček. Přiznám se moc jsem tomu nedala a tak jsem běhala jen pozvolna. Trochu jsem se protáhla a přišla jsem za ním.
„TO jsi tomu moc nedala.“ Zazubil se na mě.
„Hele já s tréninkem dneska nepočítala.“ Pokrčila jsem rameny. „Tak si to nech pro sebe.“
„Dobře, beru na to ohledy. Tys byla jounin, že?“ podíval se na mě zkoumavě. S úsměvem jsem přikývla.
„Jenom dva týdny.“ Zakřenila jsem se. „Ale což vždyť je to jedno. Teď jsem tady.“ Usmála jsem se.
„Už ti řekli o té tvé “smrti“ ?“ zeptal se mě. Zabodla jsem rameny a sotva nepatrně jsem kývla hlavou.
„Pomalu se s tím smiřuji. Prý to řeknou mým rodičům až zítra kdybych si to náhodou rozmyslela.“ Mírně jsem se pousmála.
„A ty si to chceš rozmyslet?“ zeptal se mě.
„Nechci.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Můj bratr zničil naši rodinu jen kvůli tomu, že mu nějaký chlápek nabídl moc. Chci ho najít. Proto jsem se přidala k vám.“ Pokývala jsem hlavou.
„To je mi líto.“ Podíval se na mě soucitně.
„Proč je ti to líto?“ zeptala jsem se ho zmateně. „Mě to líto nikdy nebylo. Byl to zmetek.“ Odplivla jsem si. „A jsem ráda, že zmizel z mého života.“
„Tak proč ho chceš najít?“ zeptal se mě.
„Protože ho chci zabít.“ Prohlásila jsem smrtelně vážně. „Tohle je můj cíl. Moje cesta ninji.“ Tenzou se na mě udiveně díval. Nechápal kde se ve mně bere taková zloba. Připadala jsem mu moc mladá na to abych se někomu chtěla pomstít. A přesto… nikdo by do mě nikdy neřekl, že také já stojím za zkázou Uchiha klanu. Jeho klanu. Neudržela jsem se a třískla jsem rukou o zeď. Bolestně jsem sykla, když mi v té ruce křupnulo. Chytla jsem se za bolavou ruku a znovu jsem sykla.
„Sakra.“ Zaklela jsem. „Hned první den si musím udělat něco z rukou. To jsem celá já.“
„Bolí tě to hodně?“ zeptal se mě.
„Jo, potřebuji si to něčím obvázat.“ Kývla jsem hlavou.
„Dneska jsme tedy moc netrénovali, ale to nevadí. Vezmu tě k doktorce.“ Usmál se. Kývla jsem hlavou a vydala jsem se za ním. Došli k nějaké místnosti. Tenzou klidně zaklepal. Ozvalo se dále a oba jsme vešli. Seděla tam žena něco kolem dvacítky jí mohlo být. Zkoumavě si mě prohlížela.
„Co potřebujete?“ zeptala se nás odměřeným hlasem.
„Zlomila si ruku, potřebuje obvaz.“ Odsekl Tenzou. S vyvalenýma očima jsem se na něj dívala a nezmohla jsem se na slovo.
„Slečna, pokud jste slečna neumí mluvit sama?“ přejela je povýšeným pohledem.
„Slečna umí mluvit sama.“ Odsekla jsem jí. „Mohla byste mi s tou rukou něco udělat, prosím docela dost to bolí.“
„Měla byste něco vydržet slečno jako Anbu.“ Pokývala hlavou.
„Tak hele, jsem tu nová nevím jak to tu chodí a mohla byste mi s tou rukou něco udělat?“ krev ve mně vřela. Žena protočila oči v sloup a dala mi na ruku sádru. Potom mi řekla nějaké instrukce, které jsem neposlouchala. Vyšla jsem ven a zhluboka jsem vydechla.
„Babizna jedna.“ Ujelo mi. Tenzou se rozesmál.
„Máš pravdu.“ Kývl hlavou. Kysele jsem se ušklíbla.
„Kolik jí je proboha? Chová se na pět.“ Zašklebila jsem se.
„Bude jí třicet.“ Usmál se. Třicet? Vyvalila jsem na něj oči. Vždyť vypadá mladě.
„Půjdu si lehnout. Teda jestli tam trefím.“ Zasmála jsem se.
„Tak já tě tam doprovodím.“ Usmál se. A vyrazil napřed a já v závěsu za ním. Otevřel mi dveře. Vešla jsem dovnitř a otočila jsem se na něj.
„Děkuji, že se o mě staráš.“ Rozloučila jsem se s ním, zavřela jsem dveře a lehla jsem si do postele po tom jsem ihned usnula. Konečně konec dne.