Skryté má zůstat skryté a nebo ne? 027: Hádka! Opět! Říkala jsi, že se o sebe postaráš!

Reina ležela na posteli a vzpamatovávala se z mise. Itachi za ní každý den chodil a staral se o ní.
„Byla jsem pitomá, že jsem tam šla.“ Broukla.
„Byla..“ odvětil Itachi, ale okamžitě se chytil za pusu.
„Tím chceš říct, že jsem pitomá?“ podívala se mu do očí.
„Uhm…ne!“ vyhrkl.
„Ale jo! Chtěl jsi to tak říct!“ uraženě se k němu otočila zády.
„Nechtěl!“ bránil se.
„Ale jo!“ zvyšovala hlas.
„Nene!“ rozčílil se.
„Už se zase hádáš!“ okřikla ho.
„Já se nehádám, to ty se hádáš!“ vracel jí úder.
„Já se nehádám! To ty!“ hádala se dál.
„Už zase začínáš!“ okřikl jí.
„Nech toho!“ okřikla ho.
„Už toho mám dost!“ pevně semknula víčka a hluboce se nadechla. „Běž pryč.“
„Cože?“ podivil se.
„Říkám běž pryč.“ Podívala se mu zprudka do očí.
„Proč?“ podíval se na ní zmateně.
„Nechci se hádat..a zase se rozejít.“ Usmála se, vylezla z postele a vyšla do koupelny.
„Já se taky nechci hádat.“ Špitl a vyšel ze dveří.

Reina se zavřela v koupelně a sjela po zdi dolů. Slzy kapaly na podlahu.
„Proč já?“ šeptala. „Mám já tohle zapotřebí..“
„Re?“ ozvalo se za dveřmi.
„No?“ odvětila.
„Co se děje?“ zeptal se dotyčný.
„Běž prosím pryč.“ Špitla.
„Dobře, ale potom si promluvíme…“ usmál se a odešel. Chtěla si vzpomenout na nejlepší období života tady. Pevně semknula oči a usmála se.

„Zlato?“ ozvalo se vedle ní. Otočila se na posteli a usmála se na něj.
„Ano?“ odvětila. On se jen usmál a objal ji. „Miluji tě.“ Zašeptala.
„Vždyť já tebe taky.“ Usmál se. „A jednou budeme rodina.“ Usmál se.
„Ano..jednou budeme rodina.“ Kývla hlavou. „My čtyři.“

Jedna vzpomínka vystřídala druhou.

Vždycky jí utěšil. Když plakala, utěšil jí a rozesmál jí. Její nejlepší přítel tady. Deidara.
„Jsi můj kamarád viď?“ usmála se na něj.
„Ano a vždycky budu.“ Usmál se na ní. „A co ty a Itachi?“ zeptal se.
„Miluji ho..“ zašeptala. Deidarův pohled potemněl. „ Děje se něco?“
„Ne nic..dobrý..“ usmál se. „ Jen vám to přeji“ zalhal okamžitě.
„Děkuji..chci abys byl kmotrem jednoho z našich dětí…S Itachim jsme se dohodli, že Kisame a ty budete kmotry.“ Usmála se.
„Vážně? To je skvělé!“ zazubil se. „Můj kmotřenec nebo kmotřenka budou po mě dobří shinobi.“
„No vidíš jak ti to zvedlo náladu, už vypadáš mnohem líp.“ Usmála se

Slíbila Deidarovi, že bude kmotrem jednoho z jejich dětí. Úplně na to zapomněla. Druhou vzpomínku vystřídala třetí. Tentokrát celá veselá.

„Dneska má narozeniny Konan.“ Pošeptala Itachimu Reina.
„Dneska?“ podivil se. „A kolik, že jí vlastně je?“
„Jo dneska. Neřeknu.“ Mrkla na něj.
„Domluvíme se s ostatními.“ Kývl hlavou a šel obejít ostatní, že se sejdou v jejich pokoji. Reina zmizela první. Po ní začali mizet ostatní.
„Proč, že jsme sem museli?“ podivil se Hidan.
„Konan má narozeniny.“ Prozradila mu Reina.
„Konan? Nikdy jsme její narozeniny neslavili.“ Pokýval hlavou Kisame.
„Protože je neslaví, ale mi jí oslavu uděláme.“ Zakřenila se Reina.
„Dobře.“ Souhlasili. Reina jim řekla pokyny a začali tvořit. Ona sama šla zabavit Konan.

Byla to velmi šťastná vzpomínka. Jedna z posledních. Potom zase začali mise a vraždění. Všichni byli ve stresu i ona. Dozvěděla se v tu dobu, že je těhotná. Nechtěla si to přiznat, ale na děti se těšila. Otřela si tváře a vyšla ven. Odešla do pokoje ve kterém byl i Itachi.
„Ahoj..“ špitla a přisedla si k němu na postel. „Nezlobíš se na mě?“
„Nezlobím..“ usmál se. „Nemám proč.“ Pohladil ji po vlasech.
„Měl bys..Jsem protivná..poslední dobou je toho na mě moc..“ zavrtěla hlavou.
„Ale nejsem.“ Zavrtěl hlavou. „Nestresuj se. Užívej si.“ Usmál se.
„Dobře..“ kývla hlavou. „Jdu se projít..Sama.“ dodala.
„Dobře…tak běž..uvidíme se potom.“ Usmál se.

Vyšla ven a prošla se kolem úkrytu. Chodila dlouho a chodila pomalu. Provětrala se a přitom přemýšlela. Myšlenky jí plynuli hlavou a ona si je urovnávala.

„Mami? Proč už nemůžu jezdit k tatínkovi?“ ptala se malá holčička maminky.
„Na Konohu zaútočil démon. A zabil Minata.“ Šeptla. Dívce se rozšířili oči úžasem.
„Řekni, že to není pravda! Mami!“ dožadovala se hysterickým hlas a po tváři ji tekly slzy.
„Bohužel holčičko..je to pravda.“ Zašeptala maminka.
„A táta? Přežil to?“ vyhrkla.
„Nikdo neví..Nemůžou ho ale najít a proto si myslí, že je mrtvý.“ Soucitně sklonila hlavu.
„Maminko..Ty neumřeš viď?“ Matka holčičku objala.
„To víš, že ne princezničko.“ Usmála se.

Po téhle vzpomínce se jí vybavil obličej její mrtvé matky. Zatřásla hlavou a pevně semkla víčka aby jí nepropustili žádné slzy. Zbytečně, proto se přestala bránit a rozplakala se naplno. Někdo jí objal kolem pasu.
„Ne pusť mě..prosím.“ šeptla.
„To víš, že jo..A ty si něco uděláš..Žádné takové!“ zamítl.
„Nemáš být na misi? Podivila se.
„Pein se rozhodl ji dát Sasorimu a Deidarovi.“ Kývl hlavou.
„Aha…chci vážně být sama.“ Špitla.
„Prosím tě..pojď dovnitř..Nachladneš..Je podzim pokud si nepamatuješ.“ Usmál se.
„Tak dobře půjdu s tebou.“ Usmála se a vyrazila k úkrytu.
„Jsi rozumná…“ usmál se.
„Já? Nejsem.“ Podivila se. „To ty jsi rozumný..“
„Kdybych byl rozumný neobětoval bych rodinu vesnici.“ Zašeptal.
„Už si to proboha nedávej za vinu.“podívala se mu zpříma do očí.
„Budu si to dávat za vinu celý život.“ Zamumlal.
„Bylo ti třináct prosím tě..“ usmála se na něj soucitně.
„Ano a tobě dvanáct když jsi přišla o celou rodinu.“ Kývl hlavou.
„Bylo mi taky málo..Přestala jsem se trápit, protože mám tebe.“ Usmála se.
„Kvůli mně se netrápíš?“ podivil se.
„Ano..kvůli tobě..S tebou nemám čas truchlit.“ Kývla hlavou.
„No vidíš…jsem dobrý na zahánění chmur.“ Usmál se.
„Mám tě ráda takového jaký jsi, už jsem ti to říkala mnohokrát. Proč to nechceš pochopit.“ Usmála se na něj.
„Já to chápu.“ Kývl hlavou.. „A díky tobě už tolik nepřemýšlím jako dříve.“ Usmál se.
„To potěší.“ Usmála se.
„Tak jdeme zpátky nebo co?“ zasmál se.
„No…já nevím to je na tobě.“ Usmála se.
„Tak tedy jdeme.“ Mrkl na ní a vyrazili k úkrytu.

Pein si je oba zavolal k sobě. Reina a Itachi se divili proč si je Pein volá, ale neprotestovali.
„Mám misi pro vás dva.“ Kývl na ně.