Arigatou 12 - Přístav v Kun-Bonreu

Tým z Konohy byl už den cesty od posledního města, a všichni mysleli na to samé:
„Dva týdny do dalšího města…“
„Je to větší nuda, než jsem si myslel.“
„Krajina je všude tak zatraceně stejná!“
„Tohle budou dva nejhorší týdny mýho života.“
„To vedro Shinovi do čtrnácti dnů usmaží všechny brouky v těle…“
„Bzzz…“
„Moji brouci se už vrátili,“ poznamenal do ticha Shino.
Všichni se zastavili. Shino poslal skupinu svých brouků na výzvědy už před více, než hodinou. Všichni až na Shina si mysleli, že je všechny dávno vyřídil nějaký hmyzožravec.
„Vypadá to, že nemusíme jít pěšky dva týdny,“ ozval se znovu Shino, když mu nějaký brouk něco zašeptal do ucha.
Všichni přítomní se málem rozzářili štěstím.
„Jen pár kilometrů odsud je přístavní město,“ pokračoval Shino.
„Muselo být postaveno teprve nedávno, protože na mapě není.“
„Přístavní?“ podivil se Naruto.
„Jako město s přístavem,“ vysvětloval Kiba.
„Já přece vím, co to znamená přís…“
„Do Země Kopců se můžeme dostat i po moři,“ přerušil Narutovy protesty Shino.
„Normálně bychom museli jít podél pobřeží, dokud bychom se nedostali na hranice Země Kopců. Díky tomuhle městu se tam však dostaneme mnohem rychleji.“
„Kolik času ušetříme?“ zeptala se opatrně Hinata.
„Týden,“ odvětil Shino.
Zavládlo ticho. Všichni opět mysleli na to samé:
„Týden lenošením na moři, místo dvou týdnů s plnými batohy trmácení se po poušti.“
„Ušetříme týden!“
„Moře! Mořský vzduch! Žádná poušť! A ušetříme celý týden!“
„Skvělý! Tahle cesta se mi začíná líbit!“
„Tak je tedy rozhodnuto,“ prolomil ticho opět Shino, dívaje se při tom na radostné tváře svých společníků.
„Jedeme lodí.“
„Juchů!“ volali najednou všichni přítomní.

Dobrá nálada všechny přešla po dalších dvou hodinách cesty k městu.
„Jen pár kilometrů?“ ptal se Naruto naštvaně Shina.
„Ušli jsme alespoň trojnásobek!“
„Už tam skoro jsme,“ odvětil Shino, aniž by se při tom na Naruta podíval.
„To si říkal už před hodinou!“ protestoval Naruto.
Shino však už nic neodpovídal, jen se zastavil. Všichni ho napodobili. Stejně tak i Naruto se teď díval stejným směrem, jako ostatní.
Všichni stáli na kraji skály, pod kterou bylo vidět širé moře. Naruto se podíval přímo pod skálu, kde viděl malé městečko s přístavem.
„Ten přístav je větší, než to město,“ poznamenal.
„Zajímalo by mě, jestli tam někdo bydlí,“ přidal se Kiba.
„Je to nově založené město, vystavěné hlavně kvůli tomu přístavu. Proto tam moc lidí nežije,“ připomněl jim Shino.
„A proč staví přístav zrovna tady?“ podivil se znovu naruto.
Shino se k němu otočil.
„Třeba kvůli poutníkům, jako jsme my,“ řekl.
Naruto se otočil k němu. Chtěl i ještě něco říct, ale znovu mu v tom zabránil Shinův hrůzostrašný výraz.
Tak všichni mlčky sešli ze skály a vydali se do skromného přístavního města.
„Vítejte v Kun-Bonreu!“ přivítal je před bránou křehký, ale hluboký mužský hlas.
Všichni sebou polekaně trhli. Před jejich zraky se zjevil obtloustlý, mírně přiopilý, starý muž.
„Dě… děkujeme,“ řekla ze slušnosti Hinata, načež všichni co nejrychleji vklouzli do města.
Nic moc v něm nebylo, jen pár budov kolem hlavní cesty, která všechny zavedla až do přístavu, takže jej nemuseli složitě hledat.
Jak šli dál hlavní cestou města, obytné domy se měnily v obchody, které se dál měnili v kanceláře. Poslední dům byl největší, přímo u moře. Nade dveřmi vysela obrovská cedule s nápisem: Cestovní kancelář Kun-Bonreo.
Všichni mlčky vstoupili dovnitř. Byl tam jen pult, za kterým stál starý plešatý námořník.
„Vítejte v Kun-Bonreu!“ pozdravil je.
„Všichni v tomhle městě jsou až podezřele přátelští,“ zauvažoval Naruto.
„Dobrý den,“ pozdravil tentokrát Shino, „co stojí loď pro pět pasažérů plus posádku do Země Kopců?“
„Hmm…“ starý námořník se podrbal na bradě.
„To by bylo 2400 ryou,“ odpověděl nakonec.
„Ta to berem,“ řekl Shino svým neměnným tónem hlasu.
„Dobrá. Připravím papíry, abyste mohli vyplout. Zatím můžete jít. Vraťte se tak za půl hodiny.“
Všichni jen přikývli a vydali se pryč z budovy.

„Takže to berou lodí,“ řekla nahlas žena v černém obleku, s nějakým znakem na prsou.
„Ano,“ přitakal další hlas.
Po obou stranách vedle ženy se rozhořel modrý oheň, ve kterém se postupně vyrýsovaly dvě postavy. Obě stejně oblečené a se stejnými vysokými čepicemi, jako měla žena, které jim zakrývali tvář.
Jen znak na jejich prsou se lišil. Jedna z nových postav tam měla hlavu hořící modrým ohněm a druhá zapadající kotouč slunce.
Oheň zhasl.
„Jak to vypadá s tou jejich první posilou?“ zeptal se jeden z mužů.
„Ti dva z Písečné snadno přemohli Furiega a zabili jeho partnera Nagakiho,“ poznamenala klidně žena.
„A tihle?“ zeptal se druhý z mužů.
„Poslala jsem na ně Nahaga s Dabarem,“ opověděla žena, „jeden z nich byl zabit tím písečným ninjou, druhého jsem uvedla do kómatu.
Na toho s Byakuganem a toho se psem jsem poslala Isabel a Nakiho. Hyuuga je dokázal vyřídit sám.“
„Hyuuga,“ opakoval první z mužů, „nemohlo pro něj být tak těžké prokouknout techniku Sasoriho učňů. Jsou ti dva naživu?“
„Ano,“ odpověděla znovu klidně žena, „ale dlouho nebudou. Postarám se o ně osobně. Nemůžeme si dovolit, aby se o jejich malém úletu dozvěděl jejich mistr.“
„Sasoriho bych snad dokázal vyřídit,“ poznamenal muž s kresbou hořící hlavy.
„Přiznávám, že na to máš techniky, ale prostě si teď nemůžeme dovolit, aby se o nás dozvěděl kdokoliv z Akatsuki.“
Žena po svých slovech zdvihla hlavu a podívala se na moře.
„Protože potom by se to dozvěděl i on,“ dodala ještě.
„Heh,“ uchichtl se první z mužů, „když se tak bojíš, znamená to, že o tobě Itachi ještě neví.“
„Víš co?“ zeptal se druhý z mužů, „nech ty dva loutkaře nám dvěma. My jsme v týhle organizaci kvůli odstraňování těch, co překáží.“
Žena se na něj jen podívala a přikývla. V tu chvíli se všude znovu rozhořel modrý oheň a oba muži zmizeli.

„Takže jste tu včas,“ přivítal tým z Konohy starý námořník.
„Vše už jsem vyřídil. Váš kapitán je na lodi. Je to ta hned naproti budově.“
„Děkujeme,“ řekl Shino a podával námořníkovi 2400 ryou, na kterých se dohodli. Potom už nic neřekl a všemi následován vyšel z budovy.
„Nashledanou,“ špitla ještě Hinata, než jako poslední zavřela dveře úřadu.
Naproti němu vážně stála docela veliká loď. Všichni se k ní vydali.
„Ahój, námořníci,“ pozdravil je kapitán.
Všichni v tu chvíli ztuhli. Byl to ten samý chlápek, kterého potkali u brány. V ruce měl rum, když všechny vítal na lodi.
Celá další posádka se skládala jen asi z dalších pěti lidí. Na lodi byli také asi tři kajuty pro cestující. Všichni se rozdělili stejně, jak se dělili ve stanech; Shino s Narutem, Neji s Kibou a Hinata samotná.
Každá kajuta byla malá, plesnivá místnost se dvěma postelemi, malým stolem se svícnem bez svíček a jedním kulatým oknem.
„Pořád lepší týden tady, než dva v poušti,“ říkal si v duchu Naruto, když se díval na plesnivý roh své postele.
Ačkoliv nikdo kromě kapitána nebyl spokojený s ubytováním (co byste také chtěli od pouštního přístavu za 2400 ryou, že?), nakonec loď vyplula.
Vyplula i s týmem z Konohy vstříc nečekaným dobrodružstvím na moři.
Konec dvanácté části.