Když najdeš novou sílu 07 - Odchod

„Radujme se. Tsunade-sama je zpátky.“ pousmála se Thear a Jirayia souhasně přikývl. Shizune se na Thear nechápavě podívala.
„Kdo jste?″ zeptala se zmateně.
„To už je teď jedno. Myslím, že teď, když je Tsunade schopná se vrátit zpátky, je moje jméno nepodstatné.″ řekla Princezna větru nicnechápající Shizune, která kmitala pohledem mezi Thear, Tsunade a Jiraiyou. Tsunade zamyšleně koukla do vypitého šálku od čaje a Jirayia se usmíval.
„To jste u nás moc dlouho nepobyla, Tsunade-sama.″ prohlásila Keiko a Shizune vykřikla.
„Klid.″ klidnil ji chápavě Jiraiya. Pro něj to byl taky šok, když slyšel sokolici mluvit poprvé.
„Co to bylo?″ Shizunino zmatení se stupňovalo. Tsunade stále zamyšleně pozorovala dno šálku.
„Chcete zůstat přes noc? Přeci jen je to ke kraji lesa celkem daleko a než by jste došli k nejbližší vesnici, už by svítalo. Nepředpokládám, že se budete vracet do Konohy.″ nabídla s úsměvem Thear. Vnučka Prvního přikývla a pohledem Shizune uklidnila. Thear se zvedla a pak se zamyšleně podívala na Keiko.
„Máme vůbec tolik postelí?″ zeptala se.
„Když počítám i tvoji tak ano. Nikdy jsme tady takovou návštěvu neměli, že?″ odpověděla sokolice a Paní lesa zavrtěla hlavou.
„Chceš ještě čaj, Tsunade?″ zeptal se Jiraiya, když Thear odešla do pokoje pro hosty.
„Děkuju.″ ovětila Tsunade a podala mu svůj šálek.
„Co je to za osobu?″ zeptala se Shizune.
„To by bylo na dlouho.″ řekla Keiko a odletěla otevřeným oknem. Shizune zdvihla obočí. Tsunade úsměvem poděkovala Jiraiyovi a lokla si čaje.
„Jmenuje se Thear. Vládne tomuhle lesu a je to Princezna větru.″ řekl sannin.
„Jak jste se sem dostala, Tsunade-sama?″ ptala se dál. Tsunade spolkla doušek čaje.
„Když jsem ti napsala, že mě nemáš hledat, myslela jsem to vážně.″ řekla místo odpovědi. Jiraiya se ušklíbl.
„Nemáš chuť trochu změnit ráz okolní krajiny, Tsunade?“ zeptal se s andělským výrazem ve tváři, ale ďábelským v očích. Tsunade se na něho koukla trochu nechápavě.
„Už to jsi zase ty. Jen ještě do něčeho praštit.“ objasnil sannin a Tsunade se vděčně usmála.
„Nechci kazit nádhernou krajinu.“ odpověděla Tsunade. Shizune se podívala trochu vyděšeně. Ona do té nádherné krajiny nespadala. Co kdyby si chtěla Vnučka Prvního praštit třeba do ní?
„Klidně si můžeš praštit, Tsunade. Zase se všechno vrátí do své původní podoby.“ zasmála se Thear, která právě scházela ze schodů.
„Chtěla jsem se zeptat, jestli by jste si nechtěli vzít s sebou Tonton. Včera se mě zeptala, zda bych se vás na to nezeptala.“ pousmála se Paní lesa. Shizune vyvalila oči, ale Tsunade pokrčila rameny:
„Klidně.“ Bude mi připomínat tohle báječné místo. Proč tak jako tady, není všude po světě?

Hvězdičky září na obloze a jejich světlo tančí po celém tom světě. Po vesnicích, po cestách, po lesech, po řekách a po slzách... Po slzách ženy, která náhle dostala strach. Tsunade seděla před domem Princetny větru, objímala si kolena a snažila se přesvědčit, že všechno bude dobré. Jenže si neuměla lhát.
„Tsunade?“ zeptal se potichu známý hlas ode dveří. Sannin si sedl vedle Tsunade a podíval se jí do očí, které k němu zvedla. Zamračil se.
„Už zase pláčeš? A víš, že ti za chvíli zůstanou ty zarudlé oči a všichni se tě budou bát?“ ptal se Jiraiya a Tsunade se usmála.
„Co se děje?“ zeptal se sannin a povzbudivým úsměvěm pobídl Vnučku Prvního.
„Já mám strach, že tam venku to zase bude jako dřív.“ zašeptala a přitáhla si kolena ještě blíž k tělu.
„Jak jako dřív?“ ptal se opatrně dál.
„Vždyť víš, jaké to je, když někoho ztratíš a nedokážeš na něho přestat vzpomínat. Říkáš si, kde jsou ty zázraky, které se stávají v pohádkách? Proč se vždycky tvrdí, že láska a dobrou zvítězí? A pak ti dojde, že svět už prostě takový je. Pohádký zůstávají v knížkách, vyhrává ten silnější... Když ztratíš všechny ty iluze a naději, svět ti příjde strašlivě černý. Najednou všechno vidíš jinak, tak nějak temně.“ Jiraiya na Tsunade chvíli bezradně koukal a nakonec ji položil ruku kolem ramen.
„Neplakej. Vždyť jsi se ještě před pár hodinami usmívala. Tak zažeň strach a znovu se usměj. Sama jsi to řekla – vím, jaké to je. A taky vím, že pláčem nic nespravíš. Oni vidí tvoje slzy, ale k čemu jim to je? A k čemu je to tobě? Vypláčeš moře slz a jediné, co z toho máš, jsou posmrkané kapesníky a rudé oči. Neříkám, že jsem nebrečel. Taky jsem měl strach, odejít dosud, protože ve vesnici je to úplně jiné. Ale já to zvládl a ty taky.“ usmál se sannin povzbudivě na Tsunade a ta mu úsměv oplatila. Chvíli na sebe jen tak koukali, když Vnučka Prvního zívla.
„Měla bys jít spát, zítra vás čeká dlouhá cesta.“ řekl Jiraiya, vstal a pomohl na nohy Tsunade. Oba společně došli do domu. S přáním dobré noci se rozešli každý do jiného pokoje.

„Dobré ráno, Shizune-san.“ usmála se Thear na Shizune, když ráno sešla do kuchyně. Jiraiya už byl po snídani a Tsunade právě dopíjela svůj čaj. Shizune si přisedla ke stolu a rychle do sebe začala svou snídani házet.
„Nespěchej, Shizune. Času je dost. Vždyť ještě nevyšlo Slunce.“ usmála se Tsunade a pak se otočila na Thear.
„Tonton jde tedy s námi?“ zeptala se a zpod stolu se ozvalo zakviknutí.
„Pokud nemáte nic proti, Tonton by šla ráda.“ odpověděla Thear a když Tsunade přikývla, Tonton radostně poskočila. Všichni se začali smát.
„Asi bychom už měly vyrazit.“ zašeptala Tsunade a sklopila oči ke stolu.
„Ještě jsem vám chtěla něco dát.“ pousmála se Princezna větru a podala Tsunade plátěný pytlík. Jen co ho otevřela, ucítila vůni bylinek. V menší pytlíčcích voněla spousta bylinek a pokud se Tsunadin nos neplatl, některé velice vzácné. Shizune se zhluboka nadechla a uznale pokývala hlavou. Vnučka Prvního se děkovně usmála.
„A ještě něco. Pojďtě sem prosím i vy, Shizune-san.“ Pobídla je Thear a pak se podívala na Tonton.
„Můžu, viď?“ Prasátko začalo nadšeně kvičet. Jiraiya s úsměvem zakroutil hlavou. Thear položila jednu ruku na hlavu Shizune a druhou na hlavu Tsunade. Něco potichu mumlala. Shizune se tvářila lehce vyděšeně, ale Vnučka Prvního byla naprosto klidná. Když mumlání utichlo a Thear sundala ruce, Tonton zakvičela a obě ženy sebou trhly. Že mi rozumíte? Ozvalo se jim v hlavě. Tsunade na Paní lesa vytřeštila oči. Shizune omámeně koukala na Tonton. Jiraiya se začal smát a to obě dvě probralo.
„Asi bychom už měly jít, Tsunade-sama.“ ozvala se Shizune. Všichni se zvedli a vyšli před dům, odkud je Thear přemístila pomocí živlů na kraj lesa na opačnou stranu od Konohy.
„Nesnáším loučení.“ zašklebila se Thear.
„Já taky ne.“ řekla Tsunade a sklopila hlavu k zemi. Thear ji chytla pod bradou a zase ji hlavu zvedla.
„Na té zem inic nevykoukáš, Tsunade. Ale když se podíváš támhle, uvidíš budoucnost.“ prohlásila Paní lesa a ukázala na rozlehlé kopce, které se za lesem rozkládaly.
„My dva se ještě setkáme. Určitě...“ rozloučil se Jiraiya a povzbudivým úsměvem dodával Vnučce Prvního odvahu.
„Dávejte na sebe navzájem všechny pozor.“ připomněla Thear.
„Na shledanou.“ řekli sannin a Princezna větra zároveň.
„V lese vždycky najdeš pomoc. Měj se a nezapoměň.″ dodala ještě Thear a odešla zpátky do lesa. Jiraiya ji následoval.
„Děkuju. Budu vám na dosmrti vděčná.″ zavolala vděčně Tsunade a společně s Shizune a Tonton se vydala vstříc dalšímu dni. A snad i lepšímu životu... Kdo ví, co ji ještě čeká...