Kdo po tobě kamenem, ty po něm ohněm... část 10.

Nenápadně vykoukl zpoza rohu a soustředěně pozoroval okolí. Byla ale příliš velká a hustá tma, dokonce i tady, v Listové. Měsíc svítil, ale ne tolik, kolik by potřeboval a okolní osvětlení bylo spíše tragikomické, nežli k užitku.
„K čertu,“ zaklel, „ je tma jak v pytli, -totedajó...“ Otočil se za sebe. Hinata stála za ním a objímala ho kolem pasu.
„Lásko, myslíš, že bys mohla?“
Kývla na souhlas.
„Byakugan!!!“
Svým dokonalým zrakem projela okolí.
„Anbu. Počkej... i obyčejní shinobi. Čtyři skupinky po třech mužích. Každá na jedné světové straně, dva Anbu a předpokládám jeden Jounin v každé... Počkej...“ zaklonila hlavu a ještě intenzivněji soustředila chakru do okolí očí a zaklonila hlavu nazad... „ další skupinka přímo nad námi, nad vchodem... nejsou to Anbu, jen dobře vyzbrojení shinobi, asi taky Jounini.“
„Jsi skvělá, víš to?“
„Měla bych, když sis mě vzal...“ přitisknula se k němu ještě více a vzdychla mu za krk. „Dostaň nás odsud, Naruto, chci odsud pryč. Chci být jen s Tebou.“
„Já vím,“ sevřel její dlaně, které měla na jeho břiše.
„Jenže obrácená summon technika funguje jen pro mě...“
Zvedla nechápavě hlavu z jeho ramene...
„Ten přívěšek, dědictví Senju klanu..., kdysi jsem na něj použil stejnou techniku, kterou používal můj otec. Mohu se ihned vrátit domů, ale jen já. Ty bys musela sama, pěšky, a oni Tě nepustí...“
„Domů?“
„No, do našeho nového domova.“
„Ah tak.“
„Chceš přece jít, ne?“
„Ano, jen... ano, chci odsud pryč, chci jít s Tebou, ale sestra, otec... Neji...“
Naruto se potutelně ušklíbl...
„Neboj, brouku, Naruto se o všechno postará...“
Uchichtla se...
„To jsi říkal i tehdy v noci, a divej...“ pohladila si malého Minata, kterého nosila pod srdcem.
„Eeeh, eheh, mno, tak skoro o všecko, -totedajóóó.“ Naruto se uculoval, Hinata si i přes tmu všimla, jak evidentně zčervenal. Pozorovala ho a štěstím ji bušilo srdce. Zubil se, tím jeho nenapodobitelným způsobem se drbal ve vlasech...
„Yush, co chvíli tu bude veselo, musíme jít.“
„Veselo?“
„Brouku... musím Ti toho moc a moc povyprávět, co se všechno poslední rok dělo, ale až budeme doma, ok?“
Byla z něj trochu zmatená. Sice byla zvyklá, že často polykal nejen slova, ale celé věty a jaksi zapomněl říct, co měl na mysli a pak si to ani neuvědomil... že nic neřekl. Někdy přemýšlel příliš rychle, natolik, že zapomínal i mluvit, a vždy sdělil jen hotovou věc. Jako by snad měli všichni číst jeho myšlenky. Už mu to několikrát řekla, vždy pokrčil rameny... „Promiň, zvyk...“ Zvyk? Zajímalo by ji, o jakém zvyku to mluví, jako by snad trávil společnost v přítomnosti někoho, kdo opravdu umí číst v mysli... Zaplašila myšlenky a pozorovala Naruta.

„Tak co vymyslíš?“
„Já?“
Zrudla...
„Před chvílí jsi říkal, že se o vše postaráš...“ pronesla o poznání chladnějším tónem...
Naruto polkl a začal mávat rukama před sebou v obranné pozici...
„Jojo, lásko, mám všechno vymyšlený...“
Založila ruce na prsou a zaujala pózu “To jsem tedy zvědavá“ , tedy začala podupávat špičkou nohy o zem...
Rozhodil ruce...
„Klasikááá...“ a dal prsty do známé zkřížené pozice, která ale byla tentokráte trochu jiná, a Hinatě to neušlo...
„Daikagebunshin no Jutsu!“
„Co to...“ Hinata nedopověděla.
V celkem rozsáhlé uvítací síni rezidence Hyuugů se objevilo několik desítek Narutů, jako u stínových klonů, ale Hinata si uvědomila, že tito jsou jakoby doopravdy skuteční. Slyšela v tom absolutním tichu, které tato noc skýtala, jejich dech, dokonce i tep jejich srdcí.
Všichni, včetně pravého Naruta se naprosto stejně v naprosto stejném okamžiku ušklíbli...
„Lepší verze, brouku. Tihle jsou skutečně já, skutečně krvácejí, skutečně fungují, žádná stínová imitace, tihle mají stejnou dávku chakry jako já, umí to co já, a umí to samostatně použít.“
„To přece není možné... klony dělí Tvou chakru rovnoměrně, nemohou mít stejnou jako Ty, stejnou velikost, stejnou sílu...“
„Ale ano, tohle jsou skutečné klony. Doslova a do písmene... Teprve teď dostávají svému jménu... Klony. Dokonalé.“
Podívala se na něj z části udiveně, z části překvapeně...
„Co všechno mi chceš ještě předvést?“
„Je toho spousta... Časem...“
Tentokráte se drbala ve vlasech ona. Tuhle pózu mu ukradla již dávno...
Naruto zvedl palec vzhůru... „Tak, kluci, běžte na to...“
„Yush!“ zaznělo jednohlasně. Klony se rozprchly směrem ke skupinkám, které střežily rezidenci.
Naruto se otočil k Hinatě.
„Ještě maličkost...“ provedl několik velmi rychlých ručních pečetí, které, jak si Hinata všimla, byly z části složením pečetí bunshinu, henge a suitonu. Neznala tohle jutsu, ale nic ji už nepřekvapovalo. Dnes už ne.
Dokončil jutsu a jemně jí položil dlaň na rameno. Cítila podivný chlad, obklopoval ji dosud neznámý pocit. Cítila, jak do ní proudí chakra z Narutovy dlaně, a snad právě proto ji nepřekvapilo, když se její tělo začalo postupně měnit.
„Tohle je lepší technika než Henge, tohle neprokoukne ani Sharingan, ani Byakugan, a zruší se jen až budu chtít, nebo umřu...“
Naposledy se na něj podívaly hluboké, velké modrobílé oči, než se změnily na sytě modré, s věčně přítomnou hyperaktivní jiskrou.
„Co to...“ ozval se místo Hinatina Narutův hlas.
„Jen klid brouku, nic se Ti nestane.“
„Já jsem Ty? Nové, lepší Henge? Nebo co to je?“
„Tak něco. Je v Tobě má chakra, část mého já, díky ní mohu formovat Tvůj vzhled i hlas, i gesta, mimiku, prostě vše...“
„Chápu, že jsi mocnější než jsem si dokázala představit, ale tohle je už trochu moc, Naruto. To přece nejde, to je nemožné.“
„To Ti mám donést zrcadlo?“ chechtal se blonďák.
„Ne, nemusíš... já... vím to. Jsem Ty??? Cítím to! Tvoje pocity, myšlenky... to není možné!“ Stále odmítala uvěřit. Byl to pro ní šok. Měla jeho vzpomínky, pravděpodobně i pocity, dokonce cítla i obrovskou vnitřní sílu.
„To mám i Tvé schopnosti?“
„Hmmm...“ podrbal se za uchem, „to bohužel ne, tak daleko jsem to ještě nevyvinul... Ale dělám na tom!!!“
Tentokrát se zasmála i ona, bylo to zajímavé, smát se a přitom místo svého hlasu slyšet ten jeho.
„Hinato, no, víš co, je toho opravdu hodně, však uvidíš, ale teď nemáme moc času.“
Kývla na souhlas a chytila jej za ruku.
Pravý Naruto si pomyslel, než vyrazili, vidět nás takhle, jak držím sám sebe za ruku... he, hehe...
Vykoukl ven a viděl, že jeho daikagebunshiny plnily svůj účel na výbornou. Anbu i Jouninové se snažili ze všech sil je polapit, byl to nevýslovný chaos, klony rozdávaly rány všude okolo, včetně do sebe samých, schválně se snažily o co největší zmatek, používaly jen pěsti, a to ještě jen aby se neřeklo. Anbu byli zpočátku zaraženi a trochu vyděšeni, když viděli tolik Narutových klonů, věděli co je zač a měli nejprve sto chutí zvolit taktiku “podat hlášení osobně u Hokageho – ti druzí to samozřejmě jistí“. Bylo jim řečeno pozorovat, hlásit vše divné, Hinata-hime nesmí z domu... A najednou všude skáče obávaný Uzumaki, jeden za druhým...
A tak jednotkám určeným ke střežení rezidence Hyuugů uniklo, že dva z té blonďaté masy vyběhli hlavním vchodem a bleskově mizeli jiným směrem...
V tu chvíli se Konohou mocně zablesklo, pak ještě jednou, načež se po chvíli rozléhal celou vesnicí mohutný rachot ne nepodobný borcení něčeho velikého, přesto nebylo slyšet žádné dunění při dopadu na zem.
Naruto se ve spěchu ohlédl a pousmál se.
„Tak už je to tu. Je přesná. A podle všeho, má i prsteny. Skvěle...“ pomyslel si.
Zvolili nejkratší směr pryč z vesnice, když ucítil v mysli Jeho.
„Jsem s ní, pozoruji ji. Je tu i on. Pomohu ji... Nebo přinesu prsteny.“
Naruto chvíli přemýšlel, pak pokývl hlavou a soustředěně v duchu pronesl větu tak, aby ji bez problému “slyšel“ i on.
„Jo, pomoz jí...“
Hinata-Naruto se na něj otočil-a a se zachmuřeným obočím se zeptala:
„Pomoci komu?“
Naruto si uvědomil, že jeho technika obnáší i částečné společné vědomí... Mávl nad tím v duchu rukou.
„Mé studentce, to světlo, ten rachot... její práce...“
Hinata absolutně ničemu nerozuměla, ale bylo jí to jedno. Upnula se celu svou myslí k vidině konečně společného života s jejím Narutem, bez otravných pauz, misí a záhadných dlouhých výletů mimo domov.

*****************************************************************************

Nepatrně pohlédla směrem za sebe, přesto na původce celkem nepříjemné věty neviděla.
Je to on? Není to on? Co teď?
„Co takhle, pane záhadný, se představit? Víš, že je neslušné se...“
„Zmlkni!“ přerušil ji Kakashi. „Tady končíš, děvenko.“
„No to máš pravdu, mise splněna...“
Mise?Takže ji někdo poslal... Možná jsem se měl první zeptat Shikamara, než jsem vystřelil jak smyslů zbavený...eh, poslední dobou víc konám, než přemýšlím...
„Hele, holka, podívej se na svou situaci... Tolik jutsu, hm, obtížnost celkem veliká, provedení bleskové, no, řek bych, že jsi vážně v koncích se silami... kdo by nebyl... Myslím, že teď se už můžeš v klidu vzdát. Nic jiného Ti nezbývá... vlastně bys mohla zkusit se mnou bojovat, no ale, suiton, doton, no, myslím, že dva ze tří Tvých elementů jsou na tom v porovnání s mým raitonem bledě...“
„To si takhle vždycky povídáš sám se sebou?“
„Oh, cože? Říkala si něco? Promiň, jen jsem přemýšlel, víš, myslím, že už teď si prohrála... no co naplat, jsi prostě...“
„Zmlkni!“ oplatila mu stejnou mincí. „Jsi hlupák, říkat mi, že ovládáš raiton. Nebo příliš sebevědomý, ale v podstatě je to to samý. Jen hlupák odhalí své karty před neznámým soupeřem...“
Raiton, takže to musí být on, navíc, našel mne tak rychle, dostal se sem stejně rychle jak by to dokázal sensei, musí to být on...
„Oh, má milá Sadako, nemusíš se o mě obávat, já nebudu ten, kdo prohraje...“
„Tak, když víš mé jméno, usuzuji, že jste toho chudáka z té země vyhrabali...“
„Cože?“
„No ten amatér, co jste ho za mnou poslali. Nebo on se poslal sám?“
„Aha. Myslíš Udona. No jistě. My své lidi nenecháme napospas, i když se nechají tak hloupě chytit. No ano, Shikamaru mi to říkal, že mu to Udon říkal, před chvílí, vlastně, myslím, že to říkal, no ano, odkud jinak bych...“
„Proboha, ty jsi vážně idiot, co furt meleš? Nemohl bys prostě jít na věc?“
„Cože? Jít na věc? Děvče, já už jsem na to trochu starý, na takové to hrrr...“
„Proboha, to je magor...“
„Ale ne, neboj se, já tu Tvou bariéru vidím... Což mě přivádí na myšlenku, no ano... Nesměj se, mám myšlenku... Tohle jutsu, pokud vím, uměl jen jeden legendární Sannin, no a pak ještě můj bývalý student, což mě přivádí na otázku, kde je Naruto, Tvůj sensei?“
„Zase tak blbý asi nebude“, pomyslela si Sadako, „co teď? K čertu, čekat na Slunce? Zkusit taijutsu? Proti jeho sharinganu... do háje“
„No tak, děvče, povíš mi to?“
V Sadako by se krve nedořezal. Najednou seděl Hatake přímo před ní, upřeně ji pozoroval svým rudým, pro ni pekelným, pohledem.
„Cože to? Že by tahle slavná bariéra nesahala pod zem? Je to možné?“ dobíral si ji.
„Co to, co to, co...“
„Aaah, odhalil jsem další eso v rukávu, co říkáš? O důvod víc Tě zabít, nemyslíš?“
„Časoprostorové jutsu, Madara, já blbáááá“ tloukla se v duchu do hlavy.
Kolem nich doskakoval jeden shinobi za druhým. Sadako se rozhlížela kolem dokola, bylo jí to líto. Konečně mohla seřezat pár domýšlivých Listových, a zrovna teď tu má před sebou jediného člověka, ze kterého má i Naruto-sensei strach...
„Nenech se rušit, má milá, to je jen mezi námi...“
Ušklíbla se.
„A já už si myslela, že Ti za to nestojím.“
„O nééé, taková květinka jako Ty..., to by správný gentleman mého kalibru hořce oplakal, nechat si ujít takovou možnost povznášející konverzace, ale pochop, má trpělivost je občas krátká, tak mi prosím řekni, kde je Uzumaki. Nebo poputuješ za jedním moc hodným pánem, nepochybuji, že už jsi jméno Morino slyšela.“
Otřásla se. Ano, to jméno už slyšela, několikrát, a vždy v souvislosti s nějakým těžce zmrzačeným kumpánem, kterých měla, než potkala senseie, mnoho.

Kakashi dal rukou jasný pokyn a ostatní shinobi, ač neradi, zmizeli v ulicích Listové hledat případné společníky právě zajaté kunoichi. Tedy, jak předpokládali.. že zajatou je.
Ačkoliv Kakashi nepochyboval, že jedná sama, měl pocit, že ho někdo sleduje.
„Tak, můžeme tu sedět dlouho, nebo prostě zrušíš bariéru, pokusíš se se mnou bojovat a prohraješ, anebo rovnou půjdeš se mnou."

Pomalu cítila, že se jí doplňuje chakra, ale stále to bylo zoufale málo...
„K sakru, Slunko zas*ané, už vylez...“

„To je pěkný symbol, na Tvém chrániči, copak je to? Tváří se to jako sluníčko. Povíš mi něco o tom?“
„KAI!“
Zrušila bariéru, vyskočila rychle a vysoko vzad a, pro Kakashiho dost nečekaně, vrhla tři senbon jehlice přímo na jeho tvář. Už měla dost jeho dětinských řečiček, jakoby si snad nezasloužila, aby ji bral vážně...
Tomu ovšem nedělalo nejmenší problém, ačkoliv byl opravdu tímto výpadem překvapen, uhnout. Elegantně a vcelku dost pomalu uhnul hlavou na bok, přesto to stačilo, aby se zdárně vyhnul.
„No konečně slovo do pranice. Bariéra je pryč, máme spoustu místa, viď? Tak... jdeme tancovat?“
„Ty idiote, Ty šupáku, Ty ignorante, já Ti ukážu, z koho si tu dělaš p*del!!!“
Kakashiho směrem letěl kunai, druhý, třetí, shuriken a hned dalších několik.
Opravdu ve smrtelně rychlém sledu, Hatake ale jen svým kunaiem, který bleskově vytáhl z pouzdra na stehně, všechny ledabyle okázalým způsobem vykryl.
„Hle, zuřivá kunoichi...“
Sadako se prudce odrazila a tvrdě směřovala pravou nohou na Kakashiho břicho...
Kdyby zasáhla, nepochybovala o tom, že by měla jeho večeři na noze.
Letěla vzduchem a už už viděla, jak ho zasahuje.
Usmál se.
Chytil ji za nohu, zlehka, přesto ji dokázal namístě zastavit, stěží udržela balanc, aby dopadla na levou a nespadla přitom na zem. Šáhl rukou do pouzdra na bedrech a chvíli tam šmátral.
Stále držel pravou nohu překvapené a šokované Sadako za kotník, pevně, a vytáhl zpoza zad oranžovou knížku.
Vykulila oči. Otevřela pusu a zapomněla ji zavřít...
„Áááá, ještě je příliš tma... vůbec se tu nedá číst...“
Zrudla. Zatnula zuby a vyskočila do vzduchu. Levou nohou se odrazila a udělala přemet na zad. Snažila se přitom levou nohou zasáhnout Hatakeho do brady.

Kakashi škubl rukou a Sadako bolestivě dopadla na záda. Její nohu stále držel za kotník.
„Děvče, nechtěj, abych to bral vážně...“
Ležela na zemi a hlavou se jí honily myšlenky.
„Jsem v háji, bez ninjutsu si ani neškrtnu. Je fakt třída...“

Kakashi zaklapl knížku, opět ji schoval a v jeho oblíbené pozici v podřepu jedním záběrem přitáhl Sadako přímo pod sebe.
„Líbíš se mi. Jsi zuřívá. Tedy ne že bych nějak obdivoval divoženky a tak, ale máš šmrnc. Tak Ti dám jednu radu. Přestaň, nebo až s Tebou skončím, a potom Ibiki, z Tvého šmrncu nezbude nic, absolutně nic. Chápeš to už, nebo jsi natvrdlá, jako Tvůj sensei?“
Popadl ji bezmocný vztek. Nejraději by ho na místě zabila, ale neměla na to sílu ani schopnosti. Co pro ni ale bylo to nejhorší, že urážel Naruta, kterého ona doslova zbožňovala... a ona s tím nemohla vůbec nic dělat.
„Máš štěstí, že jsem bez chakry, Ty mutante...“
„Narážíš na mé oči? No, to víš, ne každý má tak krásné hluboké oči, jako Ty. Ale víš co? Mně to vůbec nevadí. Hlavní je, že Ti díky nim vidím až do krku. A víš co vidím? Máš ho sevřený. Sevřený strachy. Možná nebudeš tak tvrdá, jak se zdá...“
„Chcípni!!!“
Udělala poslední zoufalý pokus, kolenem udeřila na jeho nejcitlivější místo, díky poloze, do jaké ji sám Kakashi přitáhl.
Trefila se.
Kakashi pustil její nohu.
„To... to bylo podlé...to...se...nedělá...ufff...“
Sadako vyskočila na nohy a odplivla si.
„Na to Ti z vysoka se*u, hybride.“
Vítězoslavně vytáhla obě Kusanagi katany z pouzder na zádech. Čekala, že ten nefér úder jej složil, tak jako každého chlapa.
Kakashi se v klidu narovnal.
„Co to... ježiši... to není možný...“ nevěřícně kroutila hlavou, „ Ty snad... Ty snad nejsi chlap... Neříkej mi, že jsi ve svém experimentování s částmi těla zašel tak daleko... nejen oči, ale i...“
„Zásada číslo pět, nauč se ignorovat bolest...“
Pomalými kroky se přibližoval, ačkoliv i přes své prohlášení o potlačení bolesti se stále poněkud komicky kroutil.
„Teď jsi byla moc, moc zlobivá holka.“

Kakashi... Hatake Kakashi... příteli...

Kakashi nechápavě strnul a rozhlížel se okolo. Jeho věčný sharingan ale nic a nikoho kromě Sadako neviděl...

Proč, Kakashi? Proč jsi mi to udělal? Je naše přátelství snad mrtvé... tak jako já?

Začal panikařit. Chytil se za hlavu a vyděšeně hleděl na Sadako. Ta chvíli zaraženě pozorovala ty podivné pózy a grimasy Kakashiho, měla za to, že je to následek jejího kopance do tam...

To jsem já Sadako, Ranmaru. Vezmi ty prsteny a běž domů. Já to vyřídím. Naruto už je na cestě. Prsteny. Ty především. Běž...

Ranmaru-senpai, tak přeci jen přišel..., najednou ji bylo všechno jasné. Poprvé od dob, kdy prchala z její rodné vesnice, si opravdu upřímně oddechla. „Zachráněna...“
Otočila se na patě, věnovala ještě jeden nenávistný pohled Hatakemu, a neslyšně skočila dolů do stínu... Věděla, že Kakashiho vidí pravděpodobně naposledy, když je tu Ranmaru... a s ostatními shinobi, kdyby se připletli do cesty, zatočí, i když je bez chakry a Slunce stále daleko za obzorem...

*****************************************************************************

Ranmaru seděl v bezpečné vzdálenosti, skvěle ukryt ve stínu a za pomoci svého Kekkei Genkai i před Sharinganem a Byakuganem.

Kakashi se stále držel za hlavu a jejím třepáním se snažil zbavit cizího hlasu...

Proč jsi mi to udělal? Byl snad můj dar tak málo???

„Ne... já ne... Tvůj hlas... já ho znám...“

Ty jsi na něj nezapomněl? Ale na mne ano, viď? Jistě, když Ty žiješ, a já jsem jen matná vzpomínka...

„Ne... to není pravda... jsi mrtvý!!!“

Jsem?

„Ano, ano!“

A čí je to vina, Kakashi? Proč jsem musel já umřít, a Ty ne? Co jsem udělal špatně? Proč zůstala Rin Tobě? A já zůstal navěky tam?

„Já nechtěl! Byl jsem... já udělal vše, co bylo možné!!!“

Ŕíká kdo? Ty?

Kakashi padl na kolena a hlavu položil na zem...
„Ne, to je jen Genjutsu, Kakashi, vzchop se, Genjutsu je přece hračka zrušit... no tak... proberte mě někdo!!!“

Otevřel oči. Z mlžného oparu se k němu blížila drobná postava, jen obrys, ruce měla napřažené a něco v nich svírala, v každé zvlášť. Klopýtala, přesto se blížila...
Všude okolo byla rudá mlha v barvě čerstvé krve. Oblaka mlhy se líně valila a plazila po zemi, stahovala se směrem ke Kakashiho nohám. Ten se snažil uniknout, ale najednou se nemohl ani pohnout. Se studeným potem na čele sledoval postavu, která se neodvratně blížila.

Nechal jsi mě tam. Kvůli Tobě jsem umřel. Snažil jsem se Tě ochránit, protože jsi byl slabý a nerozhodný... A tohle je Tvůj vděk. Proč? Bylo Ti to málo? Chtěl si víc? Chtěl?

Kakashi by rád řval na celé kolo a zahnal jej tak, nebo alespoň přivolal někoho na pomoc, protože sám nebyl schopen tohle genjutsu zrušit. Věděl, že je to genjutsu, alespoň doufal, chvíli snad i věřil, že díky tomuto vědomí vše zvládne, ale čím dál tím víc podléhal zoufalství.

Tvůj otec... by se styděl... Kdyby viděl, jak ses tehdy chtěl zachovat, jak ses vlastně zachoval...

„Ne... Néééé...“

Postava byla na krok před Kakashim, který se choulil jako hromádka neštěstí.
Z posledních sil pozvedl hlavu, chtěl jej vidět.

Před Kakashim stál malý, zakrvácený Obito, s rozdrcenou pravou polovinou tváře. Místo očí měl velké hluboké černé díry, ze kterých se řinula krev. V levé ruce třímal alabastrově bílou Madarovu hlavu, bez očí, s otevřenými ústy, v pravé pak tu svou, další Obitovu, ovšem nerozdrcenou, přesto taktéž bez očí...
Madarova i Obitova ústa se trojhlasně rozpohybovala...

Koho z nás vlastně chceš, Kakashi?

Vesnicí se rozlehl neuvěřitelný řev, téměř nelidský, který všem, kdož byli vzhůru, zastavil krev v žilách...

Písečná trojka a Shikamaru se překvapeně a vyděšeně ohlédli za tím zvukem.
Shikamaru naprázdno polkl.
„To je Kakashiho hlas... jdeme!“