Kdo po tobě kamenem, ty po něm ohněm... část 09.

Stála na střeše nejvyšší budovy Listové. Byla jasná noční obloha, přesto byl dnes Měsíc poněkud matný, jako by ztratil na síle v předzvěsti blížící se bouře. Bouře, která měla převrátit svět vzhůru nohama, přerozdělit moc, sílu i velikost národů žijících v křehkém míru.
Je čas na změnu. A já budu při tom...
Seskočila na nižší střechu a za pomocí Shunshin jutsu se bleskově přemístila přímo před budovu úřadu Hokage. Chvíli si ji prohlížela, přeci jen, velikost budovy a jakási síla tradice nejsilnějšího národa ji na chvíli zastavila a naplnila úctou. Ale jen natolik, aby bez problému zahlédla dva strážné, kteří se blížili jejím směrem po schodech dolů. V nejvyšším patře, kde tušila pracovnu hlavy vesnice, se stále svítilo. Jejímu dokonalému zraku neunikly obrysy několika postav, které se pomalu pohybovaly v pravidelném intervalu, jako když někdo přechází z místa na místo a usilovně přemýšlí.
Ustoupila do stínu a nasadila si masku. Nehlučně vytáhla dva chakra kunaie a bez problému je spolu se svou chakrou prohnala naprosto nic netušícími strážnými. Ti se s tupým žuchnutím svezli k zemi a skutáleli se až téměř k ní, dolů.
Jejda, to je škody, dva ANBU a nic z toho. Já si snad ty síly nepoměřím...
Potichu je odklidila mimo dohled a tentokrát rychlými kroky běžela nahoru, vstříc Hokagemu. Jak doufala. Ale nejdříve prsteny...

***************************************************************************

Shikamaru pomalu přecházel po místnosti spolu s Písečnou Trojkou, Suna no Sannin, -jak si je pro nadcházející boje, které tušil, pojmenoval- a společně se snažili vyhodnotit situaci.
„Není pochyb. Dal jsem pro jistotu hlídat několika zkušenými ANBU rezidenci Hyuuga klanu, nepronikne odtud ani tam jediná myška, aniž by si toho nevšimli. A on určitě přijde, nenechá ji tady.“
Kankurou se zastavil, jeho vytříbeným smyslům loutkaře se něco nezdálo. Pohlédl z okna ven, ale nic podezřelého neviděl. Dosedl tedy na židli a pohodlně se opřel.
„Řekni, myslíš, že je sám? Co zjistila rozvědka?“
„Nic!“ Shikamaru zlostně uhodil pěstí o stůl, „naprosto nic, k čertu. Já to nechápu, jestli se tady kují pikle ve větším počtu, tak by nám to přece nemohlo uniknout! Nemožné!“
„Pokud je sám... Jak moc je opravdu silný?“
Shikamaru se otočil na Gaaru a otráveně pokrčil rameny.
„To je to. Já nevím... Nevím přesně. Ani nevím, jak je to možné, ale moc záznamů prostě nemáme. Většinou pracoval i na S misích sám, což by mělo mluvit samo za sebe, ale ani hlášení nebyla nějak moc obšírná. Strohé počty padlých, čas a délka doby provedení, náklady, s dovětkem dole Mise splněna. Byl prostě dobrý, já líný, administrativa zahlcená, a tak se nikdo moc nestaral o průběh jeho misí. Výsledek byl vždy stejný. Úkol splněn. A u všech rohatých, byl to přece Naruto, náš Naruto...“
Gaarovi proběhl na zlomek vteřiny tváří bolestivý výraz. Stále si v duchu pokládal stejnou otázku, na kterou nemohl najít odpověď, ačkoliv se velmi snažil...
Proč Ty? Příteli... proč???
Otočil se na Shikamara.
„Co mě zajímá... dokážeme ho zastavit, pokud bude sám, ne?“
Shikamaru se zahleděl do podlahy a tvářil se, že intenzivně pozoruje barvu parket, jako by na tom snad závisela celá budoucí existence Konohy. Strčil ruce do kapes a přešel k oknu. Přesně pod jeho úrovní teď procházeli dva ANBU, které vyčlenil na stráž. Pozoroval je a hlavou mu vířily myšlenky.
Tihle dva nikdy nezklamali. Kéž by byli všichni jako oni. Kotetsu, Izumo...
Otočil se zpět na své tři přátele, a tak si nevšiml stínu, který stál dole na nádvoří...
„Znáte ho. Všichni ho tu známe. Víme, jaký má dar...“

„Získat si kohokoliv...“
„Toho se obávám. Kdyby byl sám... no, máme vyhráno.“
„Jakpak to?“
„Má jednu ohromnou slabinu... Je Jinchuuriki.“
„Shikamaru... Tomu říkáš slabina?“
„Někoho bych vám měl asi představit. Vlastně ani ne představit...“
„Co? Koho?“
„Když tak o tom mluvíme, měl by být už na cestě sem, není-li už tady... Že? Kakashi-senpai?“
Uprostřed místnosti se zamihotal vzduch a z ničeho nic uprostřed rozechvělého prostoru stál shinobi, celý v černém, s bílými vlasy a s rukama v kapsách... Na zádech měl podivný meč.
„Hoi hoi, Shikamaru, nejdu snad nevhod? Nebo pozdě? Víš, po cestě sem se mi přihodila taková ...“
„Kakashi-senpai. Nechceš mi říct, že i během používání časoprostorového jutsu lze narazit na stařenky či černé kočky... nemluvě o tom že je hluboká noc...“ uculoval se Hokage.
Kakashi se otočil na Písečnou Trojku a pozdravil je zdviženou levicí... Pozoroval je dvojicí věčných rudých kaleidoskopů... Píseční jen nechápavě třeštili zrak.
„Když už mluvíme o kočce v černém...“
„Hm?“
„Na jednu jsem narazil pár mil před Listovou, neviděla mě, ale měla namířeno tímto směrem... Takže... Děje se něco?“
Shikamaru sklonil hlavu a zpoza obočí si měřil Kakashiho.
„To bude ona, ta o které mluvil Udon...“ pronesl se zaťatými zuby...

*************************************************************************

Stála v rohu ložnice. Nemohla spát, byla velmi rozrušená... Cítila kopání jejich dítěte v bříšku. Pohladila jej a sklonila k němu hlavu se smutným výrazem. Měla strach. Ne jako jindy, jestli se vrátí její muž domů živ a zdráv, dnes to bylo jiné. Něco ji velmi skličovalo, neuměla to popsat, nevěděla co to může být, ale byl to takový pocit, který svírá zevnitř hrudi, nedovolí člověku pořádně se nadechnout. Jakoby ve zlém očekávání, s předtuchou něčeho, co ji velmi zarmoutí.
Kde jsi, Naruto, tak kde jsi...
Po tvářích ji stékaly slzy, horké, a skrápěly její hladké dlaně. Náhle si vzpomněla...
Co to vždy říkal...
„Hinato, slib mi, že jej budeš vždy nosit při sobě. Slib mi to... kdyby se něco stalo, cokoliv, a Ty byla v nebezpečí, sevři jej v dlani a mysli na mě. Já to ucítím... Přijdu, slibuji, a ochráním Tě, za každou cenu!“
Poprvé se dnes pousmála.
Ty blázínku, jak bys jen mohl přijít...
Nahmatala ve tmě přívěsek na krku, krystal, který jemu kdysi věnovala Tsunade-hime a on jej o svatební noci připnul na krk jí...
Naruto... kde jsi...
Zdálo se jí, jakoby místností proběhl horký závan suchého vzduchu...
„Tady.“
Objal ji zezadu kolem pasu a políbil na bělostnou šíji.
Ani se nelekla, jakoby snad opravdu věřila, že příjde.
„Naruto...“
Plakala štěstím, radostí, ne jako ještě před chvílí, ze smutku. Otočila se k němu tváří a on jí jemně polibkem utřel slzu z tváře. Schoulila se do jeho náručí a oddávala se šťastnému pocitu bezpečí. Svíral ji pevně, přesto jemně. Cítila jeho horký dech ve vlasech a vnímala jeho šepot.
„Ode dneška budeme jen spolu. Pořád a navždy. Všichni tři. Já, Ty, a malý Minato.“
Její ramena se zachvěla pláčem. Radostným.
„Už nikdy neodcházej. Nikdy.“
„Nikdy.“
Podívala se na něj lesklýma očima a jemu se zatočila hlava. Polkl naprázdno.
Bože, jak já ji miluji!!!
„Ale teď musíme jít...“
V jejím pohledu bylo možno vyčíst smíření, byl to pohled, který chápal a věděl.
„Já vím...“

*************************************************************************

Tohle bylo sakra lehký, to není jen tak. Uprostřed Listové, a klidně bych si tu snad mohla udělat táborák.
Instinktivně nahmatala oba Kusanagi meče na zádech, pohodila spokojeně hlavou a vytáhla kunaie z dalších třech shinobi.
Měla pocit, takové lechtání v žaludku, že vše bylo až příliš snadné, jako by šlo o léčku. Nicméně měla na paměti, co říkal sensei.
„Nara není chladný manipulátor. Neobětuje život ani jediného posledního genina jen proto, aby snad zmátl nepřítele. To jej ctí. Ovšem, i přes jeho skvělý intelekt a schopnost zanalyzovat i barvu tkaniček u bot, ho to limituje. Je jako já kdysi. Nikdy by nedovolil něčí smrt pro jeho dobro... či dobro vesnice. Raději bude sám riskovat. Počítej s tím.“

„Heh, ať počítám jak chci, výsledek je stejný. On má o pět chlapů míň a já mám oba prsteny. To jsou celkem výhodný počty...“ přemýšlela nahlas.
Obezřetně vykročila ze skladu, jehož polohu ji prozradil sensei.
„Nejdříve hledej tam. Tam je všechno.“
Nikde nikdo. Pokračovala dál chodbou kryta stíny a hledala nejbližší okno. Konečně...
Opatrně vyřízla sklo a vytlačila ho ven. Málem jej nestihla chytit.
„No to by byl průser...“
Podívala se směrem, který odpovídal Narutovu popisu a soustředila se. Krátký pohyb dvěma prsty v jednoduché pečeti ji umožnil téměř okamžitě se dostat na místo. Smutně se ohlédla po budově, kde se stále svítilo.
„No, Hokage, dnes ne. Našla jsem je, Tebe nepotřebuji. Ale ještě...“
„Musíme nejdřív nalomit jejich morálku, pořádně. Já mezitím odvedu svou ženu pryč.“
„No dobře, sensei, uvidíme co to s nimi udělá.“
„Ale pamatuj, jeho ne. Udělej to jak chceš, ale ON ať nemá ani škrábanec. Spoléhám na Tebe, Sadako, Ty něco vymyslíš.“
„Ouuuuukeeeej.“

Posadila se do lotosové polohy a hleděla na svůj cíl. Byla k němu celkem blízko...
Sakra, tohle bude teda něco. Ale jak na to...
Hlavně to musím udělat hrozně rychle. Soustřeď se, soustřeď se, přece nechci mistra zklamat...
V hlavě si sestavovala potřebné pečetě, byly trochu odlišné od jutsu, která uměla zpaměti.
Takže první bariéru, pak doton, pak katon, pak suiton, hm, všechny mé elementy... to by mělo jít... musí...
Zhluboka se nadechla. Odhadovala, kolik chakry bude potřeba pro nejefektivnější účinek. Bude to možná muset zopakovat několikrát... Tedy musela počítat s ochranou, něco jí stále nehrálo..., pak i s únikem, a Shunshin na senseiově úrovni sice ovládla, ale stále si uvědomovala, že ne dokonale a proto ji stojí příliš mnoho chakry... a že tu bude Senpai, aby ji pomohl, na to spoléhat nemohla, i když při odchodu ji řekl, že se zřejmě taky zapojí.
On a jeho zatracený čárymáry...
Vydechla. Podívala se na Monument...Tohle jí dá zabrat...
„Tak jdeme na to. Kekkai - Tengai Houjin!!!“
Srazila k sobě nohy patami a kolem ní vznikla bariéra.
„Doton: Yomi Numa!!!“
Země pod Monumentem se najednou začala bořit, neslyšně, a místo ní vznikala nekonečně hluboká bažina, hlína smíšená s obrovským množstvím vody...
Tak vodu bych měla...
„Katon: Gouryuuka no Jutsu!!!“
Vyslala čtyři ohnivé draky... pro každého jeden. A znovu...
„Katon: Gouryuuka no Jutsu!!!“

Kameny na monumentu byly rozžhaveny do běla, praskaly a drolily se. Usmála se, tohle jutsu se jí opravdu líbilo.
Díky, Uchiho...
„Suiton: Suiryuudan no jutsu!!!“
Z rozmočené bažiny pod Monumentem se zvedli tentokráte vodní draci a s ještě větší intenzitou zasáhly své cíle.
Následek byl strašný. Rozžhavené masivní kamenné tváře Hokage náhle prudce zasažené chladnou vodou začaly explodovat a hroutit se. Kromě jednoho... Čtvrtého. Toho chtěl Daikage ušetřit. Přeci jen...
Sadako ho chápala. Chtěl zničit to, co bylo Listovým nejdražší... Vše, co by reprezentovalo a připomínalo staré prohnilé pořádky...
„Chci jim nechat vzkaz, Sadako... a TY jim ho předáš.“
Obrovské kusy kamenů padaly do bažiny a mizely v podsvětí...

Sadako se otřásla. Cítila velkou slabost.
„Dop*dele. Chakra je v tahu...“
Náhle ucítila něčí upřený pohled v zádech ...
„Hoi hoi! Tak to máš celkem problém, holka...“