Kdo po tobě kamenem, ty po něm ohněm... část 11.

Probudil ji křik. Řev. I když nespala kdoví jak tvrdě, zaslechla jen dozvuk, skomírající hlas, který ještě před chvílí zněl jako to nejhorší, čeho jsou hlasivky schopny. Přesto jí utkvěl v mysli, uvízl v její rozespalé náladě. Ležela a přemýšlela, jestli to byl sen, jestli to nebyla ona, kdo ze spánku křičel...
Sevřela chránič čela s přeškrtnutým listem, který jí kdysi věnoval její sensei. Přestože jej svírala každou noc, vždy byl podivně chladný, nikdy se nezahřál. Jako její duše.
Sensei a Naruto, to bylo to poslední, co v jejím životě za něco stálo, a i to bylo jen slabým poutem k životu v této vesnici. Snad jen sensei, Kakashi sensei...
Zarazila se... Ten hlas... Ten výkřik...
Vyskočila z postele a hleděla z okna do vesnice.
Přestože by měla být tma a klid, bylo na její vkus nějak živo. Po chvíli soustředění, než si oči přivykly, zahlédla spoustu shinobi, kteří se míhali ulicemi a všichni směřovali k jednomu místu, poblíž Monumentu, nedaleko Úřadu Hokage.
To byl jeho hlas!!!
Najednou si byla naprosto jistá. To byl hlas Kakashiho, nikdy jej neslyšela v takové podobě, čiré hrůze, ale byl to on...
Rychle na sebe navlékla bojový úbor Anbu, který již dávno odložila do skříně, prohlédla si bleskově výbavu a užuž chtěla vyskočit z okna...
Na poslední chvíli se zastavila, ohlédla se zpět.
Na poličce vedle fotografií Týmu 7 a Týmu Kakashi z pozdějších let ležely její rukavičky. Sevřela je v pěsti a věnovala pohled fotce. Té fotce, jejíž každičký detail, včetně drobných prasklinek a nečistot znala dokonale zpaměti. Pohledem pomalu sklouzla ze Sasukeho na Kakashiho, který stál nad nimi a rozpustile je drbal ve vlasech.
Usmála se. Po kolika letech?
Možná je čas opět žít, a proč nezačít Tebou, Kakashi...

***************************************************************************

Čtyři špičkoví Shinobi té nejvyšší úrovně prolétli vzduchem jako blesk, přistáli kousek vedle zhroucené postavy v černém a zaujali bojovou pozici, každý kryl jednu světovou stranu, přitisknuti k sobě zády. Na omezeném prostoru střechy se zdálo být vše v pořádku, i v okolí.
„Čisto.“
„Hai.“
Jeden z nich se rozběhl k hromádce neštěstí, která se chvěla na zemi.
Hýbe se, je živý!...
„Kakashi-senpai...“
Chytil ho do náruče a obrátil ho tváří k sobě. Dýchal přerývaně, ve tváři měl čirou hrůzu, rty zkřivené v hrozném šklebu.
„O... Obi... Obito...“
„Musíme ho přenést na ošetřovnu... K čertu, kde jsou ostatní???!!!“
„Obito...“
„Lékař!!!“

Po chvíli se přihnali tři ninjové v béžových úborech a zběžně prohlédli oběť.
Kolem dokola se přibližovali ostatní shinobi, které Kakashi před chvílí poslal do ulic Vesnice.
„Kakashi-senpai! Co se stalo?“
„To mně řekněte vy! Jak to, že zůstal bez krytí?!“ řval vzteky Shikamaru.
„Hokage-sama, ale, vždyť je to Kakashi, vždyť pracuje vždy sám... poslal nás hledat ostatní vetřelce! Vždyť je to Kakashi, já... my... vždyť je neporazitelný!!!“
„To mě sakra vůbec nezajímá, co vám řekl, k čertu, to jsi vylezl z Akademie včera nebo co! Poputuješ zpátky do třídy, jestli okamžitě nenajdete toho, kdo to udělal!“
„Hokage-sama... Hai!“
Rozprchli se, zuřiví vzteky, motivováni jako snad nikdy předtím. Někdo, ať už je to kdokoliv, vyřídil Hatakeho a někde se tu možná ještě potuluje...
Ačkoliv to byli profesionální Shinobi, některým z nich v srdcích hlodal jejich největší nepřítel... Strach.
Hatake Kakashi vyřízen během chvilky... co oni? Legenda celého světa na kolenou, a oni mají chytit toho, kdo to udělal... Nemožné!
Přesto, nebo možná právě proto, zaplašili pochybnosti a strach. Jejich smysly fungovaly na nejvyšší otáčky...

Shikamaru se narovnal, ohlédl se po svých přátelích z Písečné, po své ženě a chladně, nenávistně procedil skrz zuby... „To mohl být jen ON. Nikdo jiný by Hatakeho nedokázal porazit. Nikdo.“
Otočil se zpět, díval se na tělo Kakashiho, jak jej nakládají na nosítka, poté se zadíval do Vesnice.
„Gaaro, Kankurou, Temari... Tohle je válka. Chci se znovu zeptat, ačkoliv jsem si dopředu jistý odpovědí, jde Písečná do toho?“
Kazekage a jeho bratr k němu přistoupili, každý z jedné strany a společně s ním si prohlíželi temné noční uličky Listové.
„Ano, tohle je válka...“ pronesl Kankurou.
„A my neprohrajeme...“ přidal se Gaara.
Temari je pozorovala, se směsicí úcty a lásky, ale i s trochou obav...
„Pak je rozhodnuto.“
Oba dva Píseční přikývli na souhlas.
„Hokage-sama!“ vykřikl lékařský ninja.
„Hm?“

Lékař pozvedl ruku směrem k Shikamarovi...
„Co je to? Jak to?“
Na prstech lékařských rukavic byla jasně rudá barva. Shikamaru se podíval na tělo Kakashiho, z jeho břicha se řinula krev a pomalu se vsakovala a míchala s prachem, který se zde během let usadil.
„Je pobodán na břiše...a...“
Shikamaru si až teď všiml, že jeho legendární meč není tam, kde by měl být. Na zádech. Věděl, že jej Kakashi používá jen ve výjimečných a opravdu nebezpečných situacích.
Ležel v prachu, doposud nepovšimnut, protože na něm ležel původně Kakashi.
„To snad ne?!“
„Seppuka...“ Gaara se přiblížil k Hatakemu a podřepl. „Tohle je poslední řešení. To není jen tak...“
„To by nikdy neudělal...“
„To ani jeho otec ne...“
Kakashi sebou trhl při vyslovení slova Otec.
„Obito...“
Gaara pozvedl hlavu k Shikamarovi. „Ty víš, kdo je to?“
Přikývnul.
„Vím, moc dobře, a proto jsem si jistý, že to neudělal on sám... Někdo jej musel donutit...“
Rozhlédl se znovu dokola a na zlomek vteřiny se mu zdálo, že uviděl ve tmě záblesk dvou rudých očí. Nedal na sobě nic znát...
Hlava mu pracovala nadoraz.
Rudé oči v mlze... kde jsem to jen četl, kde jsem to jen viděl... Rudé Doujutsu... mlha...
Byl blízko, stále ale nedovedl poskládat střípky paměti do ucelené formy...
„Jaký je jeho stav?“
Lékař, který pouštěl svou chakru do Hatakeho břicha pronesl klidným tónem... „Zastavil jsem krvácení, přežije to. Je to divné... Jako by chtěl a zároveň nechtěl Seppuku spáchat. Nešlo to hluboko, a navíc trochu nakřivo. Nevím, co si o tom mám myslet. Takovou sebevraždu zvládne každý shinobi, proč ji tedy právě Kakashi-dono nedokázal provést? Jakoby mu někdo vedl ruku proti jeho vůli...“
Shikamaru přikývl, dávalo mu to smysl.
„Rychle ho už odneste na ošetřovnu, a chci, aby jsi vzbudil všechny mediky. Musí žít, rozumíte?“
„Hai!“ Chytili nosítka a zmizeli ve tmě...

„Myslíš snad, že ta kunoichi o které mluvil Tvůj chlap a Kakashi?“
„Ne.“

Postavil se na kraj střechy a podíval se pod sebe na zem, do ulice. Na to, aby zahlédl nějaké stopy či cokoliv, byla stále tma.
Provedl několik bleskových ručních pečetí a napřáhl ruce před sebe...
„Brzy to zjistíme!“
S těmi slovy se z jeho rukou vyrojily svazky desítek tenkých stínů a rozprchly se neuvěřitelnou rychlostí po celé Konoze...

***************************************************************************

„Kazekage, Hokage, jeho žena, bratr Kazekageho, legendární loutkař... takže Písečná taky.“
Ranmaru se pousmál... S tímhle asi nepočítali. Jemu to bylo jedno, ale Naruto-sensei asi bude dost překvapený, tohle asi opravdu nečekal. Tedy... že už budou tady. Něco se asi provalilo...
Pozoroval je ze svého úkrytu, považoval se za bezpečně ukrytého.
Podíval se na obzor.
„Ještě hodinku, dvě, a vyjde Slunce, a mohl bych být prozrazen...“
Cloumala s ním touha nějak jim ošklivě zavařit. Prospělo by to jejich věci, ale věděl, že Naruto si to nepřál. Chtěl se s Hokagem a Hatakem utkat osobně. Kdyby zasáhl, překazil by Narutovy plány. Proto nechal přežít Kakashiho... Plán zněl zneschopnit dočasně Kakashiho, zbytek si vyřídí Naruto... nebo jak to říkal?
Hatake je nebezpečný, když budeš mít příležitost, pošli ho do nemocnice. Shikamara nech být. Tomu vystavím účet osobně... A pak i Kakashimu, pokud se nepřidá. Bez Shikamara po boku ho přelstím a porazím, i s jeho Sharinganem... Až uvidí naši novou techniku, pochopí, že Kyuubi nepotřebuji, a jeho Sharingan mu tak nepomůže...

Tak nějak to říkal...
„Ok, jak si přeješ, Naruto-sensei...“

Pozoroval, jak se Hokage přiblížil ke konci střechy a kompletoval nějaké jutsu.
Náhle vedle té elitní skvadry doskočil Anbu a lehce se poklonil Kazekagemu.
Ranmaru se na něj trošku víc soustředil, nedělalo mu tak problém slyšet každé jeho slovo, myšlenku, a tak ani nebyl překvapen, že je to žena. Poznal to ihned.

„Gaaro... Shikamaru, Temari, Kankurou... Co se stalo? Zdálo se mi, že slyším Kakashiho křik... Ale nejsem si jistá...“
„Už je v bezpečí... Hm... je dobré Tě zase vidět v bojovém... Sakuro.“

Ranmaruovi neušlo, že Kazekageho myšlenky trochu uvízly na mrtvém bodě... Četl si v něm jako v otevřené knize... Pousmál se... No vida, Gaaro... Tak Sakura a Ty?
Chvíli ho litoval, Gaara zřejmě neměl tu čest jako Naruto, aby ji poznal pořádně... Otřepal se, projel jím mráz a naskočila mu husí kůže... Z Narutova vyprávění, ke kterému se rád a často uchyloval, věděl, že je to prudce, ale prudce agresivní ženská... Tsss, už teď Tě lituji...

Sakura si poupravila rukavičky a jejím nezaměnitelným vraždohlasem prohodila: „A kdo?“
„Pracuji na tom...“ pronesl Hokage.
Ranmaru zpozorněl... Soustředil se jen na Shikamara, přesto mu unikl maličký detail. Už věděl, že používá své divné jutsu na výzvědy. Celou vesnicí teď svištěly tenké stíny a hledaly něco neobvyklého, poznal, že Shikamaru je s nimi spojený, na cokoliv narazí jeho stíny, o tom ví...
Ale... v tom soustředění na Shikamarovu mysl přehlédl malý, v té tmě lehce přehlédnutelný posunek prstem...

„Náá, béééééééér!“
Uskočil v poslední možný okamžik. Sakuřina pěst dopadla na místo, kde ještě před chviličkou seděl a lebedil si, jak je neviditelný...
Ohromný rachot, díra ve střeše a zuřivý výraz v jejích očích Ranmaruovi jasně naznačil, že vládne opravdu obrovskou silou.
Sakura bystrým pohledem sledovala dráhu jeho letu, i jeho tvář.
Usmál se...
Na chvíli se zarazila, tu tvář, ten úsměv už znala...

Náhle tvrdě narazil zády na něco pevného a chladného. Chtěl se odrazit a uskočit, ohlédl se za sebe a viděl písečnou stěnu. Usmál se znovu...
,,Slabé..."
Zasadil tvrdý úder levou nohou do písečné stěny a odrazil se směrem na Sakuru. Písečná hráz se změnila v ohromnou dlaň a málem ho lapila...
„Pomalé...“
Jeho pěst směřovala na Sakuřinu tvář, která díky tomu, že na chvíli znejistěla pohledem na Ranmarův obličej, nestihla zareagovat.
Pár centimetrů od jejího nosu, se Ranmarova pěst zastavila.
„Sakra!!!!“
„Kagemane úspěšné...“ ušklíbl se Hokage.
Zpoza jeho zad se zvedla mohutná vlna písku a tvrdě směřovala v jediný bod, na Ranmara....
Ten se podíval na Shikamara a znovu se usmál.
Stín jej pustil a Ranmaru uhnul písku.
Kankurou nechápavě pohlédl na Shikamara, který se držel za hlavu...
„Co to bylo?“
Narovnal se. „Já nevím, na chvíli jsem měl pocit, dojem... já nevím, musel jsem ho pustit. Já nevím proč... jakoby mně vnutil svou vůli nebo co...“
„Uvidíme, jak bude vnucovat vůli loutkám...“
Roztáhl vyvolávací svitek a pár pečetěmi vyvolal loutku, která opět zarazila Sakuru na místě...
„To je...“
„Jo... nechaly jste ho tehdy v té jeskyni... Který loutkař by odolal?“ ušklíbl se Kankurou.

Před Ranmarem se objevila loutka s rudými vlasy, doprovázená typickým zvukem.
Klap klap klap...
Loutkář zašermoval prsty...
„Tak... pane Neznámý Vlezdomozku, seznamte se... Váš další, a poslední protivník... Akasuna no Sasori!“