Naruto a duchové 7.kapitola

Duch, dobrák od kosti? Já se snad zblázním… he, pozdě!

Už se v duchu viděla, jak leží pod hromadou trosek tvořenou z trámů, polámaných tašek a spousty napůl ohořelých třísek, když se kolem mihlo cosi studeného, jako by ji na tváři polechtal čerstvý zimní vánek. Kousek před krčící se dívkou se objevil Tlusťoch a celým svým mohutným tělem podepřel hlavní trám, který mohl ještě na pár vteřin udržet chatrnou střechu.
Nebyl tam sám, Smraďoch chytl Sakuru za nadloktí, pevně ji stiskl a táhl ji skrz kouř směrem k východu.
„Ale, Naruto…“ Snažila se vzepřít kunoichi a z plných sil se přemáhala, aby zůstala ještě chvíli při vědomí.
„Neboj se, Casper se o něho postará. Teď ale musíme pomoci vašemu příteli venku!“
Sai měl plné ruce práce, nepřátel bylo opravdu požehnaně, házel na papír různá zvířata a oháněl se katanou jako ještě nikdy v životě.
Tolik zvířat by se nenašlo ani v ZOO, pomyslel si a zasadil jednomu ninjovi hodně nepříjemný úder, když náhle uslyšel tolik známý tuberácký kašel strýčka Danzoua. Ne, byla to jen Sakura, jež pod vedením jednoho z duchů vyběhla ze stodoly a bolestně lapala po dechu.
Pár vteřin na to se stavení zhroutilo jako domeček z karet.
„Naruto!“ zvolala dívčina, jakmile přestala vychrchlávat popel.
„Sakura-chan!“ zajásal blonďák a snesl se vedle ní z nebes.
Ale jak? Aha, Casper se s ním vznesl do vzduchu, aby ho zachránil.
„Sakura-chan, já jsem letěl! Viděla jsi mě?“ řval rámenožrout a rozpažil ruce očekávajíc další stav beztíže.
„Grrr, idiote, radši něco dělej, Sai má problémy!“
„Cože? Sai? Áááá, Saii, už běžím, Kage bunsin no jutsu!“
S vervou sobě vlastní se vrhl do boje, jako by si před chvílí dal jen malého šlofíka a nebyl jen několik málo kroků od jisté smrti.
Díky Narutovým aktivním klonům, Sakuřině brutální síle, Saiově ostré čepeli, Smraďochovým smradlavým žlázám, Prďochovým prdům a Casperovu statečnému přihlížení netrvala potyčka nijak zvlášť dlouho.
„Heleďte, tohohle jsem odchytil, snažil se nenápadně zdrhnout,“ zamával Tlusťoch s mužem v masce a strachy vykulenýma očima.
„Dobrá, přiveď ho sem, podíváme se, kdo to je a trochu ho vyzpovídáme,“ přikázal Naruto a kupodivu bylo uděláno, jak poručil.
Neznámý byl duchem jaksi mimo, zřejmě ještě nerozchodil fakt, že duchové opravdu existují.
Sai se ho ujal a sundal mu masku.
„Kdo jste?“
Muž jen zakroutil hlavou.
„Mluv nebo budeš litovat! My v ROOTU víme, co bolí!“
„Myslím, že to nebude třeba. Tohle mám od Tsunade-sama, měla to nachystané na Jiraiyu, ale já myslela, že by se to mohlo hodit,“ vytáhla růžovlasá malou lahvičku s křišťálovou tekutinou.
„Sakura-chan, je to TO, co si myslím?“ vydechl s téměř posvátnou úctou Naruto a už si představoval, co vše by se s tím dalo dělat a koho by vyzpovídal.
„Jestli myslíš sérum pravdy, tak ano, je.“
Sakura přiložila ruku na mužova ústa a s trochou násilí mu obsah lahve nalila do krku. Zanedlouho se spoutanému výrazně rozšířily zorničky a to bylo znamení, že je připraven.
„Kdo jste?“ zkusil znovu Sai.
„Jamio Tarashi.“
„He?! Bratr staré bábi Tarashiové?“
„Naruto, ty ňoumo, to je její muž. Viděla jsem ho na společné fotografii na krbové římse.“
„Cože?! Její muž? Já už tady ničemu nerozumím. Proč by se přece převlékal za ninju?“
„Já se ale nepřevlékal, jsem ninja, má hodnost je jounin,“ ozval se vězeň pod vlivem přípravku.
„A proč jste nás napadli?“
„Chtěli jsme vás zabít jako mou ženu a souseda Kawaniho. Od začátku chci ten pozemek a udělal bych pro to cokoli. Snažil jsem se svou ženu přesvědčit, že v domě straší a přivést ji tak do ústavu pro duševně choré, vydával jsem se i za souseda, kterého jsem předtím zabil, abych mohl prohlásit ve městě, že na statku Tarashiových se děje něco divného, ale pak jste přišli vy. Žena si pro vás poslala i přes můj výslovný zákaz, tak jsem ji uvázal ve sklepě a vydával se za ní pomocí přeměny.“
Všichni tři mladí ninjové si vzpomněli na svůj první večer v domě.
„Ale proč? Proč to všechno děláte?“ zeptala se Sakura se slzami v očích.
„Přece kvůli penězům, co jsou zakopané na zahradě. V předmanželské smlouvě jsem podepsal, že se po nich nebudu pídit, ale kdyby byla žena v ústavu nebo by zemřela, zdědil bych dům.“
Mladá medička zaťala ruku v pěst, tenhle chlap se jí hnusil už na fotce. Kdyby mu jen takovou malou ránu…
„Ne, Sakura-chan, odvedeme ho do Listové a postavíme před soud,“ zarazil ji Naruto, jako by jí četl myšlenky.
O hodinu později vše vysvětlovali staré, stále odpočívající paní Tarashiové.
Kdybych řekla, že byla vyvedená z míry, byl by to asi hodně jemný odvar toho, co se s ní dělo ve skutečnosti. Stará paní se zoufale usedavě rozplakala a ne a ne ji ukonejšit.
Nakonec se přece jen trochu uklidnila a upřela od pláče zarudlé oči na své tři zachránce.
„A co… co s ním teď bude?“
„Půjde před soud a dostane spravedlivý trest.“
Stařenka pouze přikývla a zahleděla se na manželovu fotografii na nočním stolku.
„A to vše kvůli penězům, které vlastně ani neexistují. Naruto, Sakuro, Saii, moc vám děkuji, vážím si vaší pomoci a určitě mě musíte zase někdy navštívit.“
Inu, naši ninjové se rozloučili a vydali se před dům, tam už na ně čekali všichni čtyři sourozenci.
„No, vypadá to, že tady se naše cesty rozcházejí,“ prohlásil dramaticky Casper.
„Ano, bohužel, bude se nám po vás stýskat,“ řekla Sakura, ale nikdo jí nevěřil.
„Moc vám děkujeme za záchranu života a za pomoc. Třeba se ještě někdy setkáme.“
I Naruto měl na krajíčku.
„To leda v nebi, kámo, protože nám bylo odpuštěno a můžeme konečně vstoupit na druhý břeh. Sbohem!“
Jakmile to Smraďoch dořekl, začali duchové stoupat vzhůru a pomalu se jim ztráceli před očima.
Naposledy si zamávali.
Naruto, Sai a Sakura ještě chvíli hleděli na již prázdnou oblohu a potom společně zamířili domů, do Konohy.