Kunoichi ze Suny III

„Hej, Gaaro!“ Tiše kráčející kazekage se zastavil na jedné z ulic spřátelené vesnice a otočil se za sebe.
„Naruto?“ Promluvil tiše, téměř překvapeně. Jeho tvář však zůstala stále stejná. Co potřebuje?
Blonďatý muž v oranžové vestě, přes kterou měl přehozený bílý plášť hokageho, svého přítele dohnal, aby začal tlumeně vyprávět.
Ten, kdo by je sledoval z dálky, by měl vskutku zvláštní pohled na dva vůdce dvou vesnic.
Gaara pohlédl na nebe. Slunce již mířilo svou neměnnou cestou k západu, zpola zakryto tmavými mraky. A nebo to bylo jen v kontrastu s jeho září...?
V hlavě se mu znovu a znovu opakovaly Narutovy věty. Mohl... Mohl by mít pravdu?
Zezadu do něj cosi vrazilo. „Strýčku Gaaro!“ Byl to Ashita, Narutův syn. Vskutku za tech pár měsíců vyrostl – téměř mladý muž. „Slyšel jsem, že se Aneki-chan poprala! Bude schopna zúčastnit se Chuuninských zkoušek?“ Avšak stále stejně hyperaktivní.
Pokaždé, když ho Gaara viděl, pocítil slabý závan deja-vu. Pocit, že se s tím chlapcem už jednou setkal. Ano, setkal, ale jinak, než teď. Nebylo to kvůli jeho podobnosti s otcem, když byl v jeho věku. Bylo to opravdu... Zvláštní. Jakoby Gaara zapomněl na něco, co si měl pamatovat.
„Strýčku...?“
„Ach, ano!“ Usmál se Gaara. „Je v pořádku a těší se, až ti dá na frak!“ Jeho nejdelší věta v historii...

***

Gaaro.... I když to bylo jen na chvíli, pokaždé, když se Hinata vzdálila od svého muže, pocítila palčivou bolest z jeho ztráty. Hloupý strach, že už ho neuvidí a potřebu běžet za ním a být k němu přimknuta co nejvíce. V takových nocích, kdy se kazekage zdržoval mimo vesnici, se ji zdály děsivé sny, ve kterých byla slepá, daleko od domova a otrocky pracovala, zatím co její muž žil v domění, že je mrtvá.
Hinata ležela osamocena ve své posteli. Venku již vládla noc a ona neměla na práci nic jiného, než přemýšlení. Takovéto osamocené chvíle milovala a zároveň nenáviděla.
Chováš se jako hysterka! Okřikl ji vnitřní hlas. Odjel jen do konohy, co by se mohlo stát? Když sis brala kazekageho, musela jsi vědět, že nebude pořád jen s tebou!
Ano, tohle všechno věděla, ale přesto....
„Hinato-sama!“ Z rozjímání ji probralo hlasité klepání na dveře. S úskokem pohlédla na dřevěnou klícku se spícím batoletem. Ten hlupák ji málem probudil!
Posadila se a došla až ke dveřím, které na škvírku pootevřela. „C-Co se děje?“ špitla.
„Přišla rychlá zpráva od vašeho muže!“ Informoval okamžitě ninja.
Hinata pohlédla na hodiny, hlásící něco kolem třetí hodiny ranní. „Teď?“
„Pravděpodobně byla z konohy vyslána již před několika-“
„Co se tam píše?!“ Přerušila posla se strachem. Co ji může Gaara psát tak na rychlo?
„Vaše... Vaše dcera, paní. Zmizela.“
Hinata vykřikla. Chvíli po ní se rozplakalo právě probuzené dítě.

***

Stála na náměstí plném lidí.
Všichni někam spěchali a nikdo ji nechtěl věnovat ani vteřinku svého času.
Ano.
Aneki se rozhodla, že to vezme do svých rukou.
Chytla za volnou látku na rameni o něco menší postavu, než byla ona sama, procházející právě kolem ní.
Slunce brzy vyjde, ale obloha má stále ještě fialový nádech. Bylo skutečně překvapivé, kolik lidí v tak brzké hodině vesnicí projíždí.
Dívka se špatně obarvenými vlasy v černo-fialovém odstínu se zastavila a otráveně na Aneki pohlédla. Hned na to překvapeně vykřikla a svalila se k zemi, přičemž upustila hrst jablek, kterou držela v rukou. Její velké, zelené oči na Aneki hleděli s hrůzou a... nebylo poznat, co se ji vlastně honí hlavou. „T-t-ta jizva....“ Vydechla dívka vystrašeně.
Aneki si povzdechla. Jo, vypadá to fakt děsivě! Poněkolikáté zalitovala, že si to nenechala vyléčit. Teď s tím jen straší malý holky!
Muž, jedoucí na žebřiňáku plném pytlů s pochybným obsahem, se prořítil těsně za jejími zády, přičemž na ni sprostě zanadával, aby se nepletla v cestě.
Aneki překvapeně uskočila.
„Chci...chci se jen zeptat na cestu.“ Oznámila dívce omluvně.
„Na cestu...“ Zopakovala ta. Její pohled se ošíval a bloudil všude možně, zraněné tváři se však zdaleka vyhýbal. „...kam?“ Zeptala se nakonec svých bot.
Kam? Aneki vlastně ani nevěděla, kam...
„Hledám....“ Zamyslela se. Věděla přesně, co- koho hledá, ale kam se má vydat, aby ho našla? „já...“
Děvče vypadalo, jakoby se chtělo každou chvílí vypařit. Anečina pozornost ji byla značně nepříjemná.
„Vlastně nevím,“ Přiznala se kunoichi nakonec.
„Tak tedy nasch-“
„Počkej!“ Zastavila Aneki dívku, než stihla uskutečnit svůj plán na útěk. „Dám... dam ti pytel peněz, když mi teď odpovíš!“ Netušila, kde by na to vzala, ale chtěla tomu děcku dokázat, že se nemá čeho bát. A taky se ji trochu pomstít za to nepokryté zděšení z její jizvy!
„R-ráda bych vám pomohla, ale už mám na práci něco ji-“
„Nevíš o klukovi se zelenýma vlasama?“ Přerušila ji rychle Aneki.
Dívka, již dávno stojící a připravena k odchodu, se zarazila. „K-klukovi?“ Zopakovala tenkým hláskem. „Proč ho hledáš?“ V očích se ji zalesklo něco... zvláštního.