Jak jsme vyháněli Naruťáky - 9. kapitola - Průšvihy v Konoze… Může za to Izumo

Lenura v křoví

Slastně se protáhla. Chladný vítr jí cuchal vlasy. Zády narazila na několik trnů. Prudce se stáhla blíž k prostředku křoviska. Ovšem právě ten šramot přilákal pozornost.
Kdosi znenadání rozhrnul křoví. Taková ostuda! Co si jen počnu? Pomyslela si zoufalá dívka, schovat se už nestačila.
„Podívej, co to tu máme?“ Chlapík s jedním zakrytým okem se usmíval.
„Snad ani nechtějme vědět, co to děvče v noci vyvádělo,“ uchechtl se jeho parťák.
„Že by uprchlá kunoichi? Neměla bys touhle dobou už být na akademii?“
Lenura okamžitě poznala, že na ni právě hledí Izumo a Kotetsu. Co jim má říct?
„Tak jo, uděláme z tebe exemplární případ,“ zazubil se ten, který vypadal starší.
„Nebuď tak zlej! Ji chceš vystavit Irukovo hněvu?“
„Taky by ji mohl dostat Genma,“ mínil Kotetsu.
„Já… mně to na akademii zrovna moc nejde,“ vykrucovala se.
„Hm… to je možná pravda. Tak tě otestujeme sami,“ uchechtl se Izumo.

Dva vykukové Lenuru pečlivě zakryli a vedli někam blízko. „Až skončíme, tak nám to vrátíš,“ prohlásil jeden z nich a strčil jí do ruky uniformu. „Žádný holčičí oblečení tady totiž nemáme.“
„Proč to děláte?“ vyptávala se.
„Momentálně pro nás není žádná práce. Zkrátka se nudíme.“
„Ale mohla bys být ráda, že jsme tě nepodrobili výslechu, při kterém by zcela jistě padly otázky typu: Nebylas včera náhodou opilá? Takže budeme dva hodní strýčkové a nebudem se v tom vrtat, platí?“
Kývla hlavou.
„Tak nám řekni jméno,“ nařídil Kotetsu a oba muži se otočili, aby se oblékla.
„Lenura.“ Nebude zapírat, stejně ji tu nikdo nezná.
„A příjmení?“
„Není důležité.“
„Dostala nás, Izumo. Tak jdem na to, protože jsem si jistý tím, že Shizune už vymýšlí, jak nás zaměstnat.“

Hnědovláska kráčela hrdě za oběma Chuuniny. V jouninské uniformě si připadala dospělá. Naslouchala vtípkům těch dvou. Mohla si oddychnout. Pokud ji považují za záškolačku, nebude jim muset nic vysvětlovat.
Zatvářila se poněkud nejistě, když jí vložili do ruky shuriken a ukázali na nejbližší strom. Rozmáchla se, bylo jí jasné, že mine. Ani po několikátém pokusu to nevypadalo o moc nadějněji.
„Jak mohli vzít na ninjovskou akademii takové nemehlo? To tedy nepochopím,“ chytal se za hlavu Izumo. Lenura mlčela a jen se trochu uculovala.
„Co ještě zkusit, jestli ovládá aspoň ninjutsu?“ navrhl Kotetsu, to už ale zaslechli zvučný hlas slečny Shizune.
„Zmiz někam!“ houkl na děvče Izumo a vydal se rozčilené brunetce naproti. Lenura neváhala a pelášila pryč, na sobě stále uniformu, jak jí prozradil Kotetsu, byla to Genmova náhradní.
Zpomalila, nikdo se za ní nehnal. „Kampak?“ Byl to Hatake Kakashi. „Měl jsem za to, že všichni Jounini jsou mimo vesnici.“
„Jsem teprve ve výcviku,“ zakoktala se, když řekla první věc, která ji v tu chvíli napadla.
„Tak tedy hodně zdaru.“ Usmál se a kráčel zas dál. Lenura si otřela zpocené čelo. Tohle tedy bylo těsné.

Sorafay se ocitla v bytě Naruta Uzumakiho

Plížila se ztemnělým pokojem. Došla až ke kuchyni. Měla by otevřít okno a prchnout po římse? Váhala, je to příliš nebezpečné. Ale zůstat s Narutem o samotě se jí také vůbec nechtělo. Opřela se rukama o židli, očima zabloudila k ledničce. Musí přemýšlet, přijít na způsob, jak…
„Co tu děláš?“ zívl Uzumaki.
Otočila se k němu. „Ale nic. Jen jsem dostala v noci hlad.“
Naruto přikývl a otevřel lednici. „No nevím, jestli tady ještě něco zůstalo.“ Chvíli se v ní přehraboval a pak ukázal pár malinkatých misek, ještě plných, zřejmě jeho svačiny. Sorafay vzdychla a usedla ke stolu.
„Naruto… já ti musím něco říct.“ Blonďáček se na ni díval. On mne snad spaluje očima! Blesklo jí hlavou. „Jen… je to pro mě hrozně těžký, víš… nerada o tom mluvím.“ Přemýšlela, jak mu co nejšetrněji sdělit, že je vlastně mimozemšťan, člověk z jiného světa.
„Já ti rozumím,“ pokýval Naruto hlavou.
„Opravdu?“
„Jo. Nejspíš tohle zažívám poprvé… ale… je hrozně pozdě a ráno mám misi, měl bych spát.“ Zvedl se a nechal ji samotnou. Zavrtěla hlavou. Opravdu oba mluvili o tom samém?

Minata zasvěcuje Yondaimeho do života ve světě lidí

Čtvrtý Hokage Skryté Listové si velice rychle zvykl na přítomnost hnědovlásky se zelenýma očima, která sama sebe nazývala Minatou.
Večer usnul v křesle a ráno na něj čekala voňavá snídaně. Dívka se až divila, jak moc byl ten mladý muž zvědavý. Na vše se ptal, všechno ho zajímalo. Byla nadšená! Přesně tak si ho představovala. Byl milý, chápavý… a že je hrozně hezký, to věděla už strašně dávno. Přesto… stále nemohla uvěřit tomu, jaký zázrak se stal u ní doma.

Itachi křísí Lilithku

Uchiha se zadíval na děvče, které na něj tak zvláštním způsobem zíralo a rozhodl se udělat jedinou rozumnou věc… proplesknout ji. To ji probralo, obratně se mu vytrhla a překulila se na koberci. Zrychleně dýchala, rukou si ohmatala tvář.
„Ani krok ke mně,“ zasyčela nepřátelsky. Není to tedy sen, nebe nebo peklo. Právě se jí dotknul, tedy spíš jí dokázal, že zůstala v reálné přítomnosti.
Nedbá jejího varování. Oprášil si plášť a směřuje k ní. Co teď? Má začít ječet a utíkat pryč? Nevěděla. Snění je jedna věc, ale právě jí došlo, že v jejím pokoji je nebezpečný zločinec. A blíží se k ní! Nejspíš jí zdřevění nohy a nebude se moct pohnout. Ale ty dveře… nejsou přece od ní tak daleko. Měl by to aspoň zkusit…
V příští vteřině po ní skočil a přimáčkl ji k zemi. „Já… já to vysvětlím,“ vykoktala ze sebe.
„A můžeš to vůbec vysvětlit?“ zeptal se, v jeho hlase zřetelně zaznělo pohrdání.
„No… vlastně ne,“ kapitulovala. Co by na to taky mohla jiného odpovědět?
„Chci se dostat zpátky.“
„Na to neznám odpověď,“ špitla a odvrátila hlavu. Začínala mít strach.
Pustil ji. „Co bych z toho měl, kdybych se zaobíral malou holkou?“ ušklíbl se.
Lilithka si třela zápěstí, ještě bolela od toho jeho silného stisku. „Nejsem zas tak malá,“ špitla.

Nechal ji ležet v pokoji a obhlížel dům. Zjistil, že jeho pátrání je beznadějné. Zůstal stát v chodbě, děvče blokovalo dveře.
„Zdá se… že tu budu muset chvíli zůstat.“
„Já…“ Napadlo ji řešení. Teď už doopravdy netoužila po jeho přítomnosti. Zacouvala k počítači a začala vyťukávat vzkaz, trochu podobný S.O.S.
Všiml si toho. „Co tam děláš?“ Vmžiku byl u ní.
„Nic.“ Rychle odeslala zprávu a ucouvla. „Říkají mi Lilithka.“
„Uchiha Itachi.“ Neochotně jí stiskl ruku a nepřestával si ji měřit podezíravým pohledem. Lilithka měla pořád ještě v krku knedlík Jen doufala, že Leonyda odpoví co nejdřív.