Ve spárech smrti 1: Přepadení

Nuže ... zadní mozkový lalok se zas probral a hodlá dohnat všechno co zameškal u Nadvlády!!! Další z mých unáhlených nápadů kdy čovek nikdy neví co z toho nakonec vyleze!!! Itadakimasu!!!!!
***

Můj život nevypadal nijak moc zajímavě. Nebyla jsem totiž kunoichi jako ostatní dívky, ale zůstala jsem u normálního způsobu žití. Všechna ta dřina, bolest, neustálé cvičení... neměla jsem to zapotřebí, byla jsem spokojená. Avšak i když mi nebyl k dispozici těžký život ninji, i má rodina měla trable. No, rodina, otec od nás utekl když mi bylo devět a celých sedm let jsme se bez něj s matkou přece jen obešly.
Nemáme moc peněz. Matka vlastní prostý obchod s ninja potřebami, jako jsou taštičky na zbraně, typické sandály nebo chrániče. Výdělek je chabý, už jenom kvůli tomu, že jsme až na samém konci vesnice, zatímco v centru je podobných krámků habaděj. Lidé k nám chodívají velmi zřídka, většinou jen když prodáváme levněji nebo naopak oni nemají moc peněz. Naším častým zákazníkem je třeba takový Uzumaki Naruto, kluk kterého prostě není možné přehlédnout. Avšak nikdy jsme si neřekli víc než „Ahoj.“, na to byl můj původ až moc prostý.
Už kolikrát jsem prošla kolem Akademie. Někdy dokonce i několikrát denně. A pokaždé, když jsem ji míjela, byli všude samí ninjové, ať už mladí nebo staří. Sem tam jsem se zastavila, zvědavá jak asi vypadá takový opravdový tréning. Už párkrát jsem si zkusila představit, jak bych vypadala jako jedna z nich. Ovšem jakmile jsem spatřila ty modřiny, odřeniny a jiná zranění, hned mě to přešlo.
Matka si moc přála, abych byla ninja, avšak z nedostatku peněz si to nemohla dovolit. I přes to, že nebyla bohatá, vždycky mi dávala to nejlepší co bylo v jejích silách. Neměla jsem jí za zlé, že jsme chudé, vždyť mě živila, ale někdy když jsme se omylem pohádaly, v hlavě mi vířily všelijaké nehezké myšlenky. Můj vztah k ní byl zcela průměrný, ani bezstrarostný, ani problematický.
Co se vzhledu týče, nebyla jsem taková krasavice jako ta růžovlasá kunoichi nebo její blonďatá protivnice. Mé dlouhé vlasy měly barvu tmavých kaštanů, na pár místech s nádechem červené, oči temné jako noc. Kůži jsem měla snědou, na pažích o trochu opálenější od Slunce. Má postava nebyla ani tlustá ani hubená, spíš štíhlá. Nevynikala jsem ničím zvláštním jako třeba znamínkem na obličeji či typickými charakteristickými znaky klanu. Sice jsem nebyla žádná nádhera, ale na druhou stranu ani ne ošklivá.
Měla jsem zvláštní pozorovací schopnosti. Vždycky když k nám přišel nějaký zákazník, pokaždé jsem dokázala uhodnout jeho povahu a zvyky. Nejdřív se mi to zdálo jako pouhá shoda náhod, ale pak mě to začalo bavit. Bez problémů jsem věděla, jaká byla Uzumakiho nová mise nebo jestli vydělává krám naproti lépe než my. Žádné věštění či náhled do hlavy, jenom jsem měla oči otevřené a pozorovala dění kolem sebe. Poté co se to matka dozvěděla, hned mě chtěla poslat do Akademie.
„Matko, proč mi to děláš? Ty moc dobře víš, že já nic takového nepotřebuju!“
„Ale Miyuki, dítě, já přece pro tebe chci jen to nejlepší! Tvá bystrost by se nejednomu ninjovi velmi hodila. Navíc ještě není až tak pozdě, abys nemohla chodit do Akademie.“
„Copak ti to ještě nedošlo? Já nechci být kunoichi! Nestojím o život plný nebezpečí, zabíjení a bolesti, jsem se sebou spokojená, tak proč mi to všechno zase ničíš?“ Ani mi nedošlo, že jsem křičela, dramaticky rozhazovala rukama do stran.
Matce se mírně svraštilo obočí. „Já jen chci, aby se ti žilo lépe než se žilo mně,“ řekla tichým hlasem.
Tvrdě jsem na ni pohlédla. „Ty nemáš žádné právo řídit můj život!“ zavrčela jsem. Chvíli se na mě dívala, pak zklamaně zavrtěla hlavou. Víc se k tomu již nevyjadřovala, jala se uklízení obchodu. Prudce jsem se otočila a vyběhla ven.
Šla jsem do lesa. Nohy mě jen tak nesly, já ani nevěděla kam, má mysl bloudila na úplně jiném místě. Hluboce jsem přemýšlela, zvažovala všechna pro i proti ohledně té věci s Akademií. Vtom mi hlavou probleskla myšlenka, jestli neměla matka přeci jen pravdu. Ale nesnášela jsem náhlé změny. Dumání mě rázem opustilo a já se snad poprvé pořádně rozhlédla. Teprve nyní mi došlo, že jsem zabloudila. Zmocnily se mě obavy. Už se pomalu stmívalo, navíc já se ve zdejších lesích vůbec nevyznala. Nevěděla jsem co dělat, jestli jít dál a ještě více zabloudit, nebo zůstat na místě a čekat, až mě sežere první divá zvěř, která půjde kolem. Kdo nic nedělá, nic nezkazí, ovšem já tam nemohla jen tak sedět s rukama založenýma v klíně. Šla jsem tedy dál. Odhrnovala jsem dlouhé větve, které se mě pokoušely škrábnout do obličeje. Zároveň jsem musela dobře koukat kam šlapu, protože všude po zemi byly vystouplé kořeny. Právě teď jsem o zakopnutí stála ze všeho nejméně. Chystala jsem se odhrnout další větev, když zničehonic na mě skočil velký černý stín.
***

Příště: Co se stane s Miyuki???!!! Kdo ji přepadl... se dozvíte v dalšim díle!!!