愛 - ep.18 - Znovu získat minulost

"Ty jsi OPRAVDU u Akatsuki?" valí nevěřícně oči.
"Jo, a přišli jsme si pro Kyuubiho." řeknu tvrdým hlasem a chystám se po něm hodit kunai...

Nemá proti mě šanci.
Je to ubožák. Bojujeme ani ne pět minut a už je skoro odrovnanej.
Proč jenom...?
"Proč neútočíš? Proč se nebráníš? Proč nepoužiješ liščí sílu...?" ptám se ho.
"Jsi moje kamarádka, Neko."
"Já...?"
"Ikdyž si to nepamatuješ, vím o tobě víc než momentálně ty sama. Byli jsme sousedi. Byli jsme přátelé. Proto ti neublížím."

"Itadakimasu!"
Rudovláska s blonďáčkem usedli k teplému ramenu a dali se do jídla.
"Naruto," oslovila ho dívka.
Zvedl hlavu od už skoro prázdné misky a podíval se na ni.
"Hmm...?"
"Jsem ráda, žes mě neodsoudil..."

Po tváři mi steče slza.
Už vím, kde jsem byla, než jsem odešla k Akatsuki.
Už vím, kdo byli moji přátelé.
Vím, že Naruto byl můj kamarád...
Ale teď...
...musím být silná!
"Díky mě..." zašeptám,
"ovládneme s Hidanem svět."

cca hodinku po začátku souboje (aneb nesnášim vypisování soubojů-nejde mi to)

Je vysílený. Nesnaží se mě zasáhnout.
"Naruto..." srazím ho k zemi a přitisknu mu kunai ke krku,
"je mi to líto..."
"NEKO! Nech ho být...! Vždyť je to tvůj kamarád...!"
Mým směrem běží dlouhovlasý hnědovlasý kluk.
"Neji...?!"
Vtom se to stane.
Hlava mi začne třeštit.
"Ne... au ... co to...?"
Padnu na zem a držím si hlavu.
Zmítám se v bolestivých křečích a hlavou mi probíhají zmatené útržky vzpomínek.

Mrtví rodiče...
...bratrův smích...
"To já je zabil!"
...pohled Mangekyou Sharinganu...
...Itachiho mrtvé tělo...
...klon políbil Kakashiho senseie...
...Neji na nemocničním lůžku...
...Sasuke pod mou postelí...
...Má změna...v démona...
...bezhlavé tělo posledního Uchihy...
...místnost v jeskyni a spousta postav v černých pláštích s červenými mraky...
...Orochimarovo sídlo...
..."Když...jsem...je našel...byli už...mrtví..."
...znovu ten šílený bratrův smích...
..."To já je zabil!"
...velká vlna chakry zabila všechny Akatsuki...
...jeden však zůstal naživu...
..."Už se nevracej..." Nejiho hlas...
...polorozpadlý domek uprostřed lesa...
...pramínek světla...
..a tupá rána do hlavy...

"Néééééééééééééééééééééééé!"
Bolest je nesnesitelná. Brání mi dýchat. brání mi přemýšlet.
"Je tu...ještě on..." špitnu z posledních sil a pak...
...padnu vysílením z té hrozné bolesti, spojené s návratem vzpomínek...